aneb Topocentrický pohled na vesmír v srpnu 2015

Planety s výjimkou Saturnu se sice z oblohy po anglicku vytratily, ale zato se můžeme více soustředit na komety. Žádná není vidět na obloze očima, ale na obě, o kterých bude řeč, si budeme moci málem sáhnout.

Než se propracujeme ke kometám, zmiňme Měsíc. Po úplňku, který se stihl ještě na konci července a bulvár, jak jsem předvídal, opravdu nezklamal (mimochodem, některé ty Měsíce nejsou ani v úplňku, ale to asi není podstatné, hlavně, že jsou ty „fotky“ „dechberoucí“, i když některé jsou evidentní podvod), je začátkem srpna Měsíc vidět na obloze především ve druhé polovině noci. Poslední čtvrť nastává 7. srpna ve 4:02 SELČ. Poté je srpek couvajícího Měsíce vidět už jen ráno. Okolo novu, který nastává 14. srpna v 16:53, neuvidíme Měsíc na obloze vůbec. Na večerní oblohu se ovšem Měsíc vyhoupne už za pár dní. 22. srpna ve 21:30 bude v první čtvrti a 29. srpna ve 20:35 dosáhne úplňku. To ale není všechno.

Dva dny po poslední čtvrti, 9. srpna po půlnoci, potká Měsíc na obloze hvězdu Aldebaran. Dokonce dojde k zákrytu, ale k naší smůle úkaz začne ještě před tím, než u nás Měsíc vyjde nad obzor. Budeme-li mít štěstí, mohli bychom těsně nad horizontem vidět alespoň výstup Aldebaranu zpoza disku Měsíce:

Výstup Aldebaranu zpoza Měsíce 9. 8. 2015

Aldebaran patří do hvězdné pětky (Aldebaran ze souhvězdí Býka, Pollux z Blíženců, Regulus ze Lva, Spika z Panny a Antares ze Štíra), tedy mezi jasné hvězdy, které se nacházejí podél ekliptiky – zdánlivé dráhy Slunce mezi hvězdami – a k nimž se přibližují tělesa Sluneční soustavy při své pouti mezi stálicemi. Všechna větší tělesa ve Sluneční soustavě totiž obíhají okolo Slunce s nevelkými sklony v přibližně stejné rovině. My lidé jsme si ze svého sobeckého (ale také praktického) zeměstředného pohledu zvolili za základní rovinu tu, ve které okolo Slunce obíhá naše Země. Sklony drah ostatních planet jsou malé, ale jsou. Díky tomu se v těchto topocentrických přehledech objevují blízká setkání planet s hvězdami jen málokdy a navíc jsou pokaždé jinak blízká. Sklon dráhy Měsíce vůči ekliptice činí 5°, takže i Měsíc se setkává s hvězdami podél ekliptiky pravidelně, ale pokaždé jinak daleko. Navíc se tam setkává i s planetami, což je mnohem častějším předmětem topocentrické pozornosti. Měsíc je ovšem tak blízko u Země, že rozměr samotné naší planety přestává být zanedbatelný. Z každého místa na povrchu Země se měsíční kotouč promítá na jiné místo mezi stálicemi, takže zákryt Aldebaranu Měsícem, který máme šanci zahlédnout u nás, z většiny míst na povrchu Země vůbec pozorovatelný nebude. Proto jsou tyto pohledy do vesmíru zvány topocentrickými – vztahují se k dění na obloze uprostřed Evropy, v České republice.

Podobně topocentricky je třeba chápat také informaci, že 22. srpna se mezi 20. a 21. hodinou Měsíc na naší obloze přiblíží k Saturnu na úhlovou vzdálenost 1,7° (počítáno od středu měsíčního disku). Jinde na Zemi to bude v jinou hodinu a na jinou vzdálenost.

Konjunkce Měsíce se Saturnem 22. 8. 2015

Z planet pozorovatelných bez dalekohledu zůstal na srpnové obloze Saturn osamocen. Venuše je 15. 8. mezi Zemí a Sluncem, Jupiter 26. 8. naopak daleko za Sluncem, Merkur se ve sluneční záři ztrácí prakticky neustále a Mars se objeví až na konci srpna ráno nízko na východě. Na další setkání Měsíce s planetami, ale také s Aldebaranem, budeme muset počkat až na konec léta a podzim.

Těsně před polovinou srpna však dojde na to slíbené „téměřosahávání“ komet. O tom, že evropská sonda Rosetta zkoumá jádro komety Churyumov-Gerasimenko(vá) už vědí snad všichni. Sonda obíhá okolo jádra vlastně už rok, takže nejde o žádnou novinku. Spolu s kometou se Rosetta řítí po eliptické dráze okolo Slunce a 13. srpna projdou přísluním – dosáhnou nejmenší vzdálenosti od Slunce. Nejmenší vzdálenost nemusí být vždycky malá. Tentokrát to nejmenší znamená 186 milionů kilometrů, tedy někde mezi drahami Země a Marsu, ale v každém případě je průchod přísluním významným milníkem v misi sondy. Ta zkoumá jádro komety opravdu zblízka a dá se očekávat, že právě v době průletu přísluním a po něm bude kometa nejaktivnější a sonda bude moci pozorovat změny na povrchu jádra způsobené slunečním zářením a radiací (slunečním větrem). Na povrchu jádra komety se nachází průzkumný modul Philae, který se díky slunečním paprskům opět probudil a 16. června se vědcům po půlročním spánku znovu ozval. Takže v tomto případě si na kometu opravdu sáhneme, byť „jen“ prostřednictvím robota.

Materiál uvolňující se z jádra komety 67P/Churyumov-Gerasimenko na snímku sondy Rosetta (zdroj: www.esa.int)

Od konce července do konce srpna je aktivní známý meteorický roj Perseid. Jazykozpytná odbočka: Perseidy jsou rodu ženského (nenechte se zmást, až v bulvárních médiích uslyšíte či přečtete cosi o roji Perseidů), jsou to totiž padající hvězdy, čili létavice. Odborně se jim říká meteory (rod mužský), a to zřejmě některé slabší a současně tvořivé povahy zmátlo. Každopádně roje „Perseidů“ a „Leonidů“ přišly do módy teprve nedávno. V době, kdy se považuje za normu, když vysokoškolsky vzdělaný člověk nedokáže gramaticky správně sesmolit ani holou větu (je přece odborník na něco jiného), není se čemu divit. Jen je to smutné. Vím, že pláču na sousedním hrobě, takže raději vysvětlím, jak to „rojení“ souvisí s kometami.

Padající hvězda, létavice či meteor je světelný jev, který vznikne vysoko v atmosféře, když vzduchem proletí nepatrná prachová částečka. Během průletu atmosférou se prachové zrnko vypaří. To, co vidíme, ovšem není hoření onoho nešťastného kousku prachu – k jevu dochází ve výšce okolo 100 km a na tu dálku bychom takový „plamínek“ vidět ani nemohli. Světlo ve skutečnosti vydává vzduch, jehož atomy jsou energií nárazu vybuzeny – excitovány nebo ionizovány. To znamená, že jejich elektrony „přeskočí“ na vyšší energetické hladiny nebo atomy úplně opustí. Když se pak atom z toho šoku vzpamatovává (elektron se vrací na původní místo), vydává energii ve formě záření.

Sluneční soustava je plná prachu, takže se Zemí se malé částečky srážejí neustále. Průměrně spadne na Zemi 25 tun kosmického materiálu denně! Pravda, občas dopadne větší hrouda, která z dlouhodobého hlediska průměr značně nadhodnocuje, ale i tak je naše planeta vlastně neustále bombardována prachem. Část tohoto prachu pochází z komet. Hlavně když kometa prochází přísluním, uvolňuje se z jejího jádra nejvíce prachu (a také plynu). Ten tvoří hlavu (komu) komety a zpravidla také ohon směřující od Slunce. Prach se postupně rozptyluje, ale více méně zůstává na původní dráze komety. Pokud naše Země kříží dráhu komety, pak vždycky, když se ocitneme poblíž místa takového křížení, vyletují padající hvězdy ve velkém množství zdánlivě z jednoho místa na obloze. Potom hovoříme o meteorickém roji.

Perseidy za sebou trousí kometa Swift-Tuttle, která má oběžnou dobu okolo Slunce 133,3 roků a naposledy proletěla přísluním v roce 1992. Kometu tedy neuvidíme, ale její prach v podobě Perseid ano. Tedy vlastně světelné záblesky jejím prachem způsobené. Nejvíce jich máme šanci zahlédnout v noci z 12. na 13. srpen. V maximu se na obloze může objevit až 100 létavic za hodinu, ale protože naše oči neobsáhnou ani zdaleka celou oblohu a protože na přesvětlené obloze v civilizaci řadu těch slabších přehlédneme, budeme si moci gratulovat, uvidíme-li jich za hodinu více než deset. Na světelný záblesk v atmosféře si ta úplně sáhnout nemůžeme, ale můžeme si, až uvidíme padat hvězdu, něco přát.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové