aneb Topocentrický pohled na vesmír v červenci 2015

V první polovině měsíce ještě večer nízko nad západním obzorem zahlédneme dvojici nejjasnějších planet. Hned na začátku července dokonce ve velmi těsném přiblížení. Nejvíce se ale bude v červenci mluvit o trpaslících a modrém měsíci.

Těmi obry z titulku jsou míněny planety Jupiter a Venuše. Jupiter je plynná planeta jedenáctkrát větší a 318krát hmotnější než Země, takže v jeho případě proti zařazení mezi obry asi nikdo protestovat nebude. Venuše je naopak menší než Země, ale její velikost spočívá v tom, jak je nápadná. Po Slunci a Měsíci je třetím nejjasnějším astronomickým objektem na obloze a právě v červenci dosahuje své maximální jasnosti. Okolo 9. července bude mít hvězdnou velikost -4,5. Ano, ta vodorovná čárka je mínus, tedy Venuše má zápornou velikost.

Veličina „hvězdná velikost“ (magnituda) vyjadřuje jas tělesa na obloze a platí, že čím je objekt jasnější, tím menší číslo vyjadřuje jeho hvězdnou velikost. Tento na první pohled nepraktický popis jasností nebeských těles má původ ve starověku, kdy řecký učenec Hipparchos rozdělil hvězdy tak, že ty nejjasnější byly hvězdy 1. třídy, slabší hvězdy patřily do 2. třídy … až ty nejslabší patřily do 6. třídy.

Nepraktický je tento systém opravdu jen na první pohled. Při druhém pohledu na jasnosti hvězd totiž zjistíme, že náš zrak, tedy oči ve spolupráci s příslušnými mozkovými centry, přijatý signál usilovně logaritmuje. Takže hvězda, která se nám jeví „o jednu hvězdnou velikost jasnější“, je ve skutečnosti jasnější 2,5 krát. Rozdíl pěti hvězdných velikostí (mezi 1. a 6. třídou) tedy vlastně představuje poměr 100:1. Při pozorování očima je tento systém docela praktický a dobře popisuje náš zrakový vjem. Až při proměřování jasností hvězd v moderní době se provalilo, že některé hvězdy jsou ještě jasnější než ty nejjasnější, tedy mohou mít hvězdnou velikost i zápornou. Hvězdy ještě slabší, než ty nejslabší viditelné prostým okem, mají hvězdnou velikost větší než 6. (Podobně nesrozumitelně jsem toto téma popsal v květnovém topocentrickém pohledu na vesmír.)

Jupiter i Venuše svítí večer nad západním obzorem tak intenzivně, že je nelze přehlédnout. Jupiter má hvězdnou velikost „pouze“ -1,7, takže je 13x slabší než Venuše. Že jej vnímáme jen o necelé tři třídy slabší, se můžeme snadno na vlastní oči přesvědčit. Hned 1. července se k sobě na obloze Venuše s Jupiterem přiblíží na třetinu obloukového stupně a bude možné je snadno porovnat. Bude to moc pěkná podívaná. Už pár týdnů můžeme sledovat, jak se planety k sobě přibližují a ještě pár týdnů po 1. červenci budeme moci zase pozorovat, jak se planety vzájemně vzdalují.

Ten druhý pár týdnů z odstavce nad obrázkem je třeba brát doslova. Pro obě planety to vlastně bude labutí píseň - opět doslova: tak jako labuť zpívá nejkrásněji, když umírá, krátce po tom nádherném divadle na večerní obloze se obě nejjasnější planety začnou ztrácet v červáncích. To bude v polovině července. Ještě 18. července se pokusí o zopakování pas de trois spolu s Měsícem v blízkosti hvězdy Regulus. Na rozdíl od červnové varianty bude ta červencová scéna už poněkud vybledlá. V srpnu projdou Jupiter i Venuše na obloze okolo Slunce, ale o tom až příště.

Měsíc je 2. července ve 4:19 SELČ v úplňku a je na obloze po celou noc. Poslední čtvrť nastává 8. července ve 22:23 a nov 16. července ve 3:24. Setkání s planetami na večerní obloze se tedy zúčastní tenký srpek dorůstajícího nového Měsíce, který se pak 24. července ocitne v první čtvrti. V červenci se stihne ještě jeden úplněk, a to 31. ve 12:42. Omylem, o kterém jsem psal v jednom z prvních článků i na stránkách astro.cz, se tomu říká Modrý měsíc. Až toho bude zanedlouho plný bulvár (protože o čem taky psát a mluvit v létě, že?), vzpomeňte si.

Doufejme, že víc se bude letos v létě psát o trpaslících. 6. července se totiž trpasličí planeta Pluto ocitne v opozici se Sluncem. Bude tedy na obloze naproti Slunci a k nám nejblíže. A 25. července se totéž přihodí trpasličí planetě Ceres. Obě jsou trpasličími planetami tak trochu proti své vůli a mají toho společného ještě mnohem více.

Obě tělesa totiž byla objevena jako planety (a obě v lednu). Ceres v roce 1801, když astronomové hledali chybějící planetu mezi Marsem a Jupiterem. Její příběh se zdramatizoval tím, že se kvůli nepřízni počasí ztratila z dohledu a jen díky tomu, že matematik Gauss našel metodu (nejmenších čtverců), jak na základě minulých pozorování vypočítat její novou pozici na obloze, se s ní astronomové znovu shledali. V polovině 19. století se ovšem Ceres ocitla mezi asteroidy (planetkami), když německý astronom Johann Encke ztratil s tím neustále přibývajícím smetím v mezeře mezi čtvrtou a pátou planetou trpělivost, ze seznamu planet je vyřadil a přidělil jim novou škatulku.

Poté, co americký astronom Clyde Tombaugh v lednu 1930 našel novou planetu, kterou astronomové hledali za Neptunem, příběh se zopakoval. Teprve na konci 20. století se astronomům podařilo zjistit, že za Neptunem je malých těles víc a trpělivost ztratili v roce 2005, když za Neptunem objevili těleso větší než Pluto. Vyřazování Pluta ze seznamu planet byl ale o poznání traumatičtější proces než v případě Cerery. Američanům totiž bylo jediné planety, kterou objevil jejich krajan, viditelně líto a urputně ji bránili do posledního dechu. Jako odškodné pro Pluta si tak na Valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie, které se konalo v roce 2006 v Praze, vymohli zavedení další kategorie – trpasličí planety. Kritéria potřebná pro zařazení do této škatulky ovšem splnila i Ceres, čehož hned využili správci databáze asteroidů. Na základě toho, že nejméně jedna trpasličí planeta – Ceres – má číslo na seznamu asteroidů (1), dostal i Pluto číslo jako asteroid (134 340). A čísla v katalogu asteroidů dostávají všechny trpasličí planety. Například Eris, největší z trpasličích planet, dostala číslo 136 199.

Tato „pohroma“ postihla Pluta navíc jen pár měsíců po tom, co k němu odstartovala americká kosmická sonda New Horizons. O to víc Američané při škrtání Pluta ze seznamu planet trpěli. I přes mohutnou gravitační asistenci Jupiteru trvalo sondě 9,5 roku, než se konečně přiblížila ke svému cíli. Kolem Pluta a jeho pěti satelitů doslova prosviští 14. července letošního roku. O trpasličí planetě Pluto tedy určitě v červenci hodně uslyšíme.

Umělecké ztvárnění průletu sondy New Horizons okolo Pluta (Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Southwest Research Institute)

Aby těch osudových ran pro Pluta a jeho příznivce nebylo málo, nestane se první trpasličí planetou, kterou zblízka prozkoumá kosmická sonda. Tou je opět Ceres. Sonda Dawn startovala ze Země v září 2007, jen o necelé dva roky později než New Horizons k Plutu. Zamířila nejprve k asteroidu Vesta (má číslo 4 a také v 19. století okusil, jaké to je být planetou), který zkoumala v letech 2011 až 2012. Od 6. března letošního roku už sonda Dawn obíhá okolo trpasličí planety Ceres. Nejprve ji mapovala z uctivé vzdálenosti 13 500 km, v červnu provedla podrobnější mapování z oběžné dráhy ve výšce 4 400 km.

Světlé skvrny na povrchu trpasičí planety Ceres zůstávají záhadou. Může jít o led či usazené soli? (NASA/JPL)

Během července se dráha sondy sníží až na 1 450 km, aby od srpna do října fotografovala vybrané části povrchu s rozlišením 140 metrů. Nakonec má v prosinci klesnout až do výšky 375 km, z níž bude snímkovat povrch Cerery s rozlišením 35 metrů. V každém případě bychom o sondě Dawn a trpasličí planetě Ceres měli také v červenci aspoň něco zaslechnout. Vždyť Ceres byla ze své kategorie těles objevena jako první a také se stala první trpasličí planetou, již navštívila sonda. Sondy Dawn i New Horizons jsou ovšem obě americké, takže tady Američané vlastně předběhli sami sebe. Chudák Pluto…

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové