Kousek od nás byla prázdná parcela, pejskové na ní měli eldorádo. To skončilo. Než by řekl švec, objevila se na parcele základová deska, z ní čouhaly roury, počkalo se, až beton vytvrdne a začalo se stavět.

O stavění se zajímám od doby, kdy jsme s tátou svépomocně stavěli dům. Pokaždé si připomínám, když tam přijdu, že jsem jeho každou cihlu měl minimálně třikrát v ruce. Po mnoha letech jsme už tady na venkově s mou Ljubou přistavovali garáž a mou pracovnu a to co jsme zažili bylo taky na napínavý román. Proto ten zájem, když se někde něco staví, rád přihlížím. Jak tedy bych mohl chybět, když se staví za rohem.

Je to už třetí montovaný dům, dá se říct domek, který tu v posledních letech vznikl. Podařilo se, jak se říká, trhnout rekord: postavili hrubou stavbu za tři dny, když do toho nezapočtu jeden den, kdy kolem desky postavili kolem dokola lešení. Divil jsem se, že začali lešení, ale tak to bylo: jeden den na desku jeřábem naskládali stěny a krov, druhý den na krov natloukli latě a třetí den naskládali tašky.

Pracovaly tam samozřejmě stroje – a lidi. Parta sehraná, velel jim bez přehánění mistr. Opravdu na něm bylo vidět, že to nedělá poprvé. Malý detail: na sklonku prvního dne, kdy už stěny stály a krov byl vyskládaný a já se motal kolem, mistr mi řekl:

„Než skončíme, dáme nahoru plachtu, aby mi tam nepršelo.‟

Řekl, aby mi tam nepršelo. Je to jeho stavba, má k ní vztah. Patří k němu. Potěšilo mě, že ještě dnes se někdo takhle vyjádří. O lidské práci, o lidech kterým na práci záleží a mají k ní osobní vztah, psával Karel Čapek. Jenže je to už dlouho, co tu pan Čapek není a je dobře, že ta čapkovská sounáležitost člověka s jeho dílem úplně nezmizela. Aspoň někde nezmizela. Přinejmenším u nás na vsi, za rohem. Ano, pohled na tak fortelně pracující lidi je něco jako osvěžující lázeň.

Málo kdy máme příležitost si ji dopřát. Vzpomeňte na kteroukoli veřejnou stavbu, kterou jste kdy viděli, za minulého režimu zrovna tak jako dnes. Neuvidíte tam kmitající lidi a nepotkáte tam mistra, který se postará, aby mu jeho stavbu nepoškodil déšť. Když budete mít štěstí, uvidíte tam vůbec nějakého člověka. Nevím, proč to tak je a proč to tak musí být – že musí soudím z toho, že když něco trvá třicet let, tak to tak asi opravdu nemůže být jinak. Nejdřív mě to štvalo, pak jsem si zvyk, ale štve mě to pořád, asi jako když vnitřně doutná pařez. Abych se osvěžil, půjdu se dnes podívat, jak pokračují. Na jejich stavbě, musím dodat, aby to bylo přesnější.