31.3.2023 | Svátek má Kvido


ŽIVOT: Opouštění bytu

1.2.2023

Období vypravování se někam je doma vždy zvýšeným rizikem konfliktů. Souvisí to s naším rozdílným chápáním dochvilnosti a časových závazků. Já jsem pedant, pro kterého je závazek přijít někam na čas nebo stihnout začátek divadelního představení něco jako věc cti. Otázka života či smrti. Vytvářím proto časové rezervy tu na dopravní zácpu nebo na nepředvídaný defekt pneumatiky či oděvu. Razím krédo, raději být na místě o čtvrt hodiny dříve, než o pět minut později. Většinou pak těch dvacet minut probloumáme v interiéru divadla nebo malou procházkou v okolí bydliště známých. Již půl dne předem zřetelně a raději několikrát oznamuji všem zúčastněným, v kolik hodin a minut budeme muset opouštět byt. Ale myslíte, že je to něco platné? Žena nemá sice nic zásadního proti tomu, přijít někam včas, ale na druhé straně se nehodlá kvůli tomu uštvat a zkazit si požitek z návštěvy nebo divadelního představení. Dokonce bývá i včas oblečena a upravena. Ale pak zahájí ten zvláštní dokončovací rituál, kdy často poponáší jednotlivé bytové doplňky o několik centimetrů na to jejich jediné pravé místo, urovnává a uklízí věci, které zde ležely i několik dní. I když se za několik hodin vrátíme z divadla, musí být před odchodem umyté, utřené a uložené nádobí, většinou i setřený prach. Razí totiž neochvějný názor „Nikdy nevíš, s kým a za jakých okolností se budeme do bytu vracet“! (A nota bene, co by si pomyslel, třeba takový zloděj) Mou štiplavou poznámku „Ale malování bytu už miláčku necháme na zítřek, ano“?, přechází většinou bez povšimnutí. Nevzpomínám si, zda jsme se už někdy skutečně vraceli s neočekávanou návštěvou, ale konec konců vrátit se do perfektně uklizeného bytu má také své kouzlo. Odměnou za to jí bývá často sólový vstup do již ztichlého sálu divadla či kina, většinou zrovna doprostřed řady. Takto získanou pozornost si nepochybně užívá a už ani nevím, jestli se traduje nebo se to skutečně přihodilo, že při místním představení moderátor pronesl „Tak paní Vlasta je už tady, myslím, že můžeme začít“. Čekáme-li návštěvu doma, většinou rodičů, opakuje se vše v růžovém. Když dokončí oběd, zákusky a chlebíčky, tak mě většinou zmožená a uštvaná požádá „Miláčku opláchni těch pár hrnků a talířů“. I když splním její přání bez sebemenší prodlevy, tak mě zvonění návštěvy většinou zastihne v nejlepším. A já, který doma jen pravidelně luxuju a občas vynesu odpad, s potutelným úsměvem a utěrkou v ruce vítám návštěvu „Jé, vy už jste tady a já nemám ještě domyté nádobí…“.

Také výpravy, zejména na zahraniční dovolenou, mají svá specifika. Musím však předeslat, že moje žena je perfektní balič, kterému se nikdo nevyrovná. Na mě pak už zbývá jen povinnost vybranou dovolenou sehnat, zajistit dostatečné krytí platební karty, příslušnou měnu a platné cestovní doklady. A obléknout si bez reptání oděv, který mi žena připravila na křeslo a zamknout za námi byt. Na vše ostatní myslí ona. Zabere jí to sice několik posledních večerů a bezesných nocí, ale ještě nikdy se nestalo, že by nám na dovolené něco chybělo. To spíš přebývalo. Pro jistotu sebou bere polovinu domácnosti. Je přesvědčena, že v tropech se i svetr bude hodit. Jako zdravotnice a majitelka „muže v letech“ (podle mne v těch nejlepších), počítá se všemi možnými neduhy a ataky, které by mě mohly postihnout. Naše objemná cestovní lékárna zahrnuje prostředky na srdce, cévy, dýchací a zažívací trakt, kožní a infekční onemocnění, tišení bolesti jakéhokoliv původu, včetně psychické (ale tento lék se spise řadí k chutným nápojům) a chybí snad už jen cytostatika. Jedeme-li autem, nechá obvykle kufry doma a rozdělí náklad do desítek igelitek, kterými zaplaví i ta nejmenší zákoutí zavazadlového prostoru. Když pak vyfotografuju tu vyloženou a přepravenou hromadu, udivuju tím své známé, kteří dobře vědí, že jsme nejeli nákladním, nýbrž osobním autem.

Nezapomenu, jak jsem v Thajsku, v čtyřhvězdičkovém hotelu, vytáhl z našeho zavazadla malou tubičku, na které stálo: „souprava na opravu smaltu koupelnových van“. Když jsem se ženy nevěřícně zeptal, zda opravdu předpokládala opravu hotelové vany, trochu rozpačitě a s úsměvem odpověděla „Víš miláčku, já si tu tubičku spletla se vteřinovým lepidlem“. Také o jídlo během dlouhé cesty bývá postaráno. Neobešlo se to však bez počátečních obtíží. Při cestě na Kanáry nedlouho po útoku na newyorská dvojčata objevila bdělá operátorka letištního rentgenu v našem příručním zavazadle podezřelý předmět, ze kterého se vyklubal šikovný ostrý nožík na zeleninu, přibalený ke svačině. Přišli jsme o něj, stejně jako při zpáteční cestě o špičaté nůžky, kterými jsem si zastřihoval knír. Zato kostička masoxu(!) v kapse mého saka zvedla kdysi u amsterodamského celníka jen lehce obočí.

Přesto nebo právě proto se svou ženou rád chodím do divadel nebo jezdím na dovolenou. Porovnám-li to s vypravovacími rituály její matky, říkám si: „Měl jsi velké štěstí!“

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“