Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996ZDRAVOTNICTVÍ: Systém zjevně selhává
Je sice pravdou, že Listina základních práv a svobod v Čl. 31 tvrdí, že „Každý má právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“, ale to v žádné nemocnici nemá valný význam. Je stejně tak pravdou, že zákon č.592/1992 Sb., O pojistném na veřejné zdravotní pojištěnía zákon č. 48/1997 Sb., O veřejném zdravotním pojištění, v platnémznění donutil zemřelou, aby hradila spolu se svým zaměstnavatelem pojištění ve výši 13,5% ze svého výdělku na lékařskou péči, ale i to jí nakonec bylo k ničemu.
Peníze ve zdravotnictví trvale mizí, ředitelé pojišťoven dostávají miliónové honoráře (a dokonce i miliónové prémie při neplnění manažerských smluv), a občané mnohdy zbytečně umírají. Ti, co to vše platí, tedy občané, totiž nemají žádné osobní zdravotní účty, a proto argument, že si zemřelá za svůj život do svých 55 let dávno na drahé vyšetření našetřila, nelze právně prokázat, a tedy ani použít. Vše stírá údajná solidarita zdravotního pojištění, které je mimochodem svou výší i celkovým zneužíváním celosvětově unikátní. Máme tak bohaté výrobce léků, bohaté lékaře, kteří licencované výrobky hojně předepisují, máme chudé nemocné a celkově ztrátový systém, který nikdo řádně nekontroluje. Vše řešíme pseudoreformami, které směřují jen jedním směrem: Aby lidé do systému dávali další peníze ať už formou přímých plateb, nebo tzv. poplatky. Je otázkou, co potřebujeme více, zda reformu zdravotního systému nebo reformu státu. Vypadá to spíše na to druhé.
Jenomže ani jednoho se v blízké době nedočkáme. Stačí se rozhlédnout. O reformách rozhodují politici, o působení politiků pak voliči, tedy tzv. lid. Zatímco ve Velké Británii jsou poslanci, kteří zneužili poslaneckých náhrad, z politiky eliminováni a někteří i odsouzeni, v České republice se stejný „obratný“ politik stane šéfem významné strany a nejpopulárnějším politikem na předních místech politického žebříčku. Díky nemalé části tzv. lidu. Nakonec to opravdu bude jako v tom černém humoru Vladimíra Menšíka, když v roli lékaře, stojíce nad pacientem, říká zdravotní sestře: „Tak co sestro, budeme ho léčit, nebo ho necháme žít?“. Tak nějak to dopadlo v Ostravě. Zdravotní sestra, která si péči českého systému v podstatě nedobrovolně, ale za to dlouhodobě pojištěním předplatila, byla nakonec bezmocná před měřítkem peněz a ceny jejího života.
Výše uvedené paragrafy ústavního pořádku a zákonů se zjevně změnily jen na jednostranné vymáhání peněz, a na nepředvídatelné spoléhání se na náhodu, zda nemocný občan narazí na odpovědné lékaře. Vymahatelnost úkonu lékaře je sporná jak po stránce odborné, tak právní. V systému totiž není navrženo zhola nic, co by plátce, tedy občana, před chybou nebo svévolí lékaře chránilo. Pozdější žaloby jsou sice možné, ale kdo po zbytečné smrti přátel, příbuzných a vlastních členů rodiny o takové soudy stojí? Ale ani ty nejlepší rozsudky současný špatný systém nenapraví, ale ani další a další peníze, které se z občanů „vymáčknou“ nějakou vychytralou formou pod názvem „Reforma“. Většina z nás proto stojí před jasným mezníkem. A víme to?

