15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


ZDRAVOTNICTVÍ: Solidarita

13.2.2006

Ve staré chasidské historce říká Bůh rabínovi: "Ukážu ti peklo" a vede ho do pokoje, ve kterém skupina vyhladovělých lidí sedí u obrovského hrnce guláše a každý drží velmi dlouhou lžíci, dost dlouhou na to, aby dosáhla do hrnce a nabrala guláš, ale příliš dlouhou na to, aby si s ní mohl dát sousto do úst. "A nyní ti ukážu nebe," řekl Bůh a vstoupili do další místnosti, stejné jako ta první - stejný obrovský hrnec guláše, stejně dlouhé lžíce, ale lidé byli sytí, neboť se naučili krmit jeden druhého"

Máme tu advent voleb. Strany politické předvádějí mediální tyátr a jejich vůdcové zase po čase vyrazí blíže k lidem, aby jim představili své nejupřímněji myšlené programy, jimiž nám slíbí skvělé zítřky, prosperitu, pořádek, bezpečnost, vzdělání, péči o zdraví

Jedni budou říkat, že druzí dělají všechno špatně a druzí budou varovat před prvními.

Přivezou si k tomu tabulky, grafy, čísla a světe div se, vždy to bude tak, že ty pomůcky jedněch budou kreslit skutečnost právě opačně obrázku, který kreslí druzí.

Mezi mnoha nesrozumitelnými pojmy objeví se zdánlivě srozumitelné, ve věcech zdravotnictví bude obojích až dost. Třeba solidarita. Jak snadné je na ni se odvolávat, vždyť každý cítí, jak je potřebná. Co však znamenalo to slovíčko dosud a co znamenat má pro časy příští.

Solidarita znamená soudržnost, pospolitost, vzájemnou podporu, svornost. Mateřština nám těmito synonymy dává cítit, že solidarita je prvně věcí dobrovolného přístupu, nelze ji nařídit – ztratila by svůj smysl, svůj charakter nezávislého rozhodování jednotlivce o tom, s kým a v čem a kdy a jak chce být solidární. Vzkazují-li nám politikové, že zachovají solidární systém, vzkazují nám tím, že nám určí závazek, kterým zaručujeme pomoc jiným tak, jak oni, politikové, ze svých pravomocí určí. To ale nemá se solidaritou nic společného.

Solidární pojištění je sjednané z vlastního rozhodnutí, nikoli z nařízení státu, nota bene z nařízení nejen pojištěnci, ale i jeho zaměstnavateli. Systém zdravotní péče a jejího finanování není postaven na principu solidárního pojištění ani trochu, je to obsahově prachobyčejná daň, kterou jsme povinni platit v předepsané výši. Vybraným pojistným hospodaří zdravotní pojišťovny jako přerozdělovatelé, nikoli jako ti, co by platbou za péči poskytovaly nějaké milosrdenství.

Solidarita souvisí se subsidiaritou. Princip subsidiarity, jeden z pilířů křesťanského sociálního učení, znamená, že každý stupeň v hierarchii společenského uspořádání od jednotlivce ke společenství má jednat samostatně a odpovědně na svém rozhodovacím stupni, jak je to jen možné a dovolávat se pomoci vyššího stupně jen v případě, že na řešení situace již jeho vlastní síly nestačí. Teprve pak je na místě solidarita, coby morální závazek pomoci těm, kdo pomoc doopravdy potřebují.

Subsidiarita v politice je princip, podle něhož rozhodnutí a zodpovědnost musí být na tom stupni politického systému, který je nejbližší občanům. Jakmile se od počátku ujímá stát zastoupení občana ve věci jeho rozhodování o solidárních přístupech, ruší tím sám smysl solidarity i subsidiarity a nahrazuje ho organisovaným násilím.

Solidarita vznikala a vyvíjela se v různých společnostech, v antickém Řecku a Římě bylo milosrdenství ( misericordia ) považováno za slabost a můžeme být i překvapeni tím, co o solidaritě soudili tak úctyhodně vzdělaní lidé, jakými byli Seneca a Aristoteles. Judaismus je pojetím bližního blízký křesťanství. Islámská víra se vyznačuje velkou mírou determinismu a fatalistické pojetí lidského osudu brání tomu, aby se v islámském světě výrazněji projevovala solidarita s trpícím člověkem. Hinduismus, který má existenci za utrpení, spočívající v ustavičném koloběhu reinkarnací, z něhož se člověk osvobodí dosažením nirvány, příliš pochopení pro solidaritu nemá. Z cílů Buddhova učení plyne povědomí o hluboké propojenosti, takže škodit jinému znamená v zásadě škodit sobě, činit dobro jinému znamená činit je sám sobě.

Je vidět, že pojetí solidarity a přístupy k ní jsou v různém čase a prostoru různé, ale že odevšad a vždy je poznat onen princip individuálního rozhodnutí.

Náš systém zdravotní péče a jejího financování je proklamován jako solidární, aniž by nechal svým účastníkům byť i jen malou míru individuálního svobodného rozhodnutí. Navíc stát, coby strůjce systému, ani sám nedefinuje kdy kdo s kým v čem a jak má být solidární a tak vznikají všelijaké interpretace ad hoc a za správnou vždy má se ta, kterou podá držitel peněz nebo státní úředník. Systém diktuje vztahy svých účastníků a tento diktát je potencován hned dvojím způsobem: Jednak dalšími právními normami, které předepisují povinnost poskytnout péči lege artis za státem kuriosně stanovenou cenu, jednak absencí definic tak zásadních pojmů, jakými jsou zdravotní péče, její dostupnost a dalších, na nichž je postaven. To ale má se solidaritou pramálo společného.

Tendence diktovat vztahy je politickými stranami skrývána, jen extremisté se vyjadřují jasně a zřetelně – např. republikáni Miroslava Sládka sdělovali jasně, že poskytování péče je dostatečně financováno a nedostatek financí není způsoben nedostatkem zdrojů, ale špatným zacházením s nimi. Nikdo nepoví, že způsob onoho zacházení určuje stát.

Politické strany s nejvyššími ambicemi, ODS, ČSSD, lidovci a komunisté se principem diktátu od sládkovců neliší. Nemíní ustoupit od systému kvazipojištění, nemíní zavést přirozené mechanismy regulace spotřeby péče, nedefinují postavení účastníků systému a ani základní pojmy, jimiž je systém charakterisován. Navrhují dílčí řešení : hoří dům a oni leští kliky . Jedni chtějí privatisovat, co patří národu, druzí zase znárodnit to již zprivatisované, jedni chtějí vše zdarma a druzí inividuální účty imaginárních peněz na způsob hry sázky a dostihy, v níž prohrát nebo vyhrát neznamená pro hráče nic.

Celý systém je zmítán permanentní krisí několik let a bez ohledu na to, kdo zrovna vyhrál volby. Po celou tu dobu politikové sdělují občanům, že tu žádná krise není a že máme péči z nejlepších, aniž tuší, že je to skrze přirozený altruismus zdravotníků, kteří jsou vlastně jedinými nositeli solidarity v celém systému. Odměna za to je hned dvojí : od občanů uznání a respekt, od státu obvinění ze špatného hospodaření, od plátců pak regulace, jakožto krásný příklad nesolidarity, neboť není regulována spotřeba péče, ale úhrada za péči povinně poskytnutou.

A tak by bylo na místě ptát se vůdců volebních, co jejich strany politické mají za solidární v systému zdravotní péče a jejího finanování, který chtějí nastolit. To abychom pro další volební období věděli, o čem je řeč.

(Psáno pro Zdravotnické noviny)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.