Současné dění kolem léků, lékárníků a lékáren rozpoutané ministrem zdravotnictví Davidem Rathem je blouděním v bludišti financování zdravotnických služeb. Hledání příčin krize financování resortu je amatérskou empirií, která je založená na jedovatých slovech s úmyslem vrazit klín mezi pacienty a farmaceuty. Hned v úvodu je nutné říct, že vždy prohrají pacienti.

Dovolím si uvést několik faktů. V roce 1990 bylo na trhu léků za 6 miliard Kč.

V roce 2004 jich bylo za 55 miliard korun. Za 14 let je to devětkrát větší nárůst. Hrazení léků z veřejného zdravotního pojištění v roce 2004 bylo ve výši 35 miliard korun. Celkové náklady na zdravotnictví z veřejného zdravotního pojištění činí 165 miliard Kč.

Ve sněmovně je v projednávání návrh zákona o léčivech. Zákon by měl být v souladu s normami Evropské unie. Návrh byl připravován dva roky četnými odbornými institucemi. Spíše šlo o technickou normu až do doby, kdy se objevil na scéně spasitel českého zdravotnictví doktor Rath. Ten, ve snaze ponížit lékárníky před ostatní veřejností prostřednictvím svých poslanců - obdivovatelů, prosazuje vydávaní léků v ordinacích. Co to znamená? Pacient nebude mít právo na nejkvalitnější léčbu, ale na nejlevnější. Bude sice dostupná, ale pro něj nevhodná. Zcela se zde opomíjí "Směrnice 2001/83 ES", podle které musí držitelé povolení distribuce dodávat léčivé přípravky pouze osobám, které samy mají oprávnění či zmocnění. Předložené návrhy ministrem zdravotnictví jsou zcela opačné.

Pan ministr by se měl poučit z toho, že již ve 13. století osvícený panovník Karel IV. byl o krok dál než je on a jeho ministerstvo. Ten totiž svým výnosem stanovil trest useknutí ruky lékaři, který by prodával léky místo léčení, a stejně tak i lékárníkovi, který by namísto prodeje léků lidi léčil.

Zbytečné jsou mnohokrát citované vzory z Rakouska a Švýcarska, kde jsou již výdeje léčiv v ordinacích zavedené. Jsou totiž trnem v oku tamních medicínských i farmakologických společností. Kromě toho tzv. pacientské lékárny vykazují vyšší náklady na léky, a to až o 26 procent, v těch lokalitách, kde jsou výdeje v ordinacích povolené. Takže kapsu pacientů rozhodně nešetří.

Nejinak tomu bude u nás.

Jak bychom měli ovlivnit stoupající náklady na léky hrazené z veřejného zdravotního pojištění?

1. extrémně drahé léky by měly mít nízkou marži
2. stát by měl při stanovovaní cen léků postupovat logicky (stanoví buď vysoké, nebo nízké ceny léků, v prvním případě umožní výrobcům vysoké zisky, ve druhém se dovozcům nevyplatí léky vůbec dovézt)
3. zvýšit kontrolu spotřeby léků v nemocnicích
4. snížit počet léků hrazených z veřejného zdravotního pojištění (v současné době je to téměř 3000 léků, v Evropské unii je to zcela nevídané)
5. stanovit roční strop výdajů za léky u sociálně slabších občanů
6. spoluúčast by měla být pouze symbolická

Ministr Rath a jeho podřízení vidí příčinu nárůstů cen za léky v samotných lékárnících, kteří jsou dle jeho názoru ti zlí zbohatlíci vysávající finanční zdroje veřejného zdravotního pojištění na úkor pacientů. Podařilo se mu možná vnést trochu nenávisti mezi pacienty a lékárníky, a to proto, aby odvedl pozornost od skutečných příčin ve financování léků. Ministr totiž nemá žádnou systémovou koncepci. Lékárníků je v této republice sedm a půl tisíc, vlastníků lékáren necelých devět set. V lékárnících asi systémová chyba nebude.

V Praze 7. 3. 2006

Auor je poslancem PSP ČR za ODS