Provoz nemocnic se vrací do normálu, po té koronavirové kalamitě. Ve skutečnosti musíme doufat, že se do opravdového normálu jednou vrátí. Organizační pokyny v souvislosti s pandemií převrátily jejich normální fungování vzhůru nohama a tehdy jsme to všichni chápali a zdravotníkům poprávu tleskali. 

Dnes se ukazuje tohle: Obdiv si zasluhovali ani tak ne kvůli tomu, jak zkrotili koronáče, ale jak zvládali ona organizační opatření. Když si prohlížíte průběh křivky hospitalizovaných kvůli covidu, každodenní maximum se několik dní pohybovalo někde kolem 450 hospitalizovaných, víc ne. Kolika nemocnic se to týkalo? Řekněme že jen deseti nemocnic, aby se to lépe počítalo. To by bylo 45 pacientů navíc na infekčních odděleních, na plicních nebo na JIP. Náročná situace - ale musela to být pro dotčené nemocnice taková zátěž? Všechna čest zdravotníkům, ale ti, co jim vymýšleli předpisy a organizovali práci, se podle mě až tak moc nevyznamenali.

Teď se tedy provoz nemocnic vrací do normálu. Ale mohu posloužit zcela čerstvými a autentickými zážitky pacientky z jedné velké nemocnice, kde se vedení snaží snižovat „manko“ odložených operací: Přetížené sestry unavené z neustále nasazených roušek a z několika nočních po sobě. Pomáhají jim „pomocní zdravotničtí pracovníci“ vesměs z Ukrajiny, kteří až tak moc dobře česky nevládnou, a pacientky se dívají trochu rozpačitě na to, když jim jde „gramofon“ podsunout chlap. Den před operací měl přijít anesteziolog, ale měl toho ten den hodně - přišel až druhý den v okamžiku, kdy byla pacientka přede dveřmi sálu mírně obluzená premedikací. Před propuštěním dva dny po operaci (nejsou lůžka) měl být ještě převaz, ale už se to nestihlo. Žaluzie nejdou stáhnout, okna nejdou otevírat, dveře zůstávají stále otevřené, na zazvonění přichází personál po půl hodině. Evidentně se nikdo neulejvá, personál kmitá a plní úkoly. Jenom jim je někdo zadává „málo promyšleně“, abychom byli zdvořilí.

Pro srovnání uvedu své poznámky z doby, kdy jsem před dvaceti lety ležel v tehdejší Nemocnici Na Žižkově:

Hodně stará paní upoutaná na lůžko, obě ruce v sádře, se několikrát denně ozývá: „Kakat! Kakat!“ Pravidelně jí sestra i uklízečka trpělivě odpovídají: „Máte plíny!“ Úžasná věc, tyhle plenkové kalhoty pro dospělé. Sestra je na patře sama na 22 pacientů, řada z nich nemůže opustit lůžko. Její práce je fyzicky i psychicky náročnější, než si umíme představit, a plenkové kalhotky tuhle práci o významný kousek usnadňují a zefektivňují. Jenom ta stará paní nepřestává volat. Dožaduje se špetky obyčejné lidské důstojnosti.

Až já se z nemocnice dostanu domů: Budu si větrat, kdy budu chtít. Nikdo v mém okolí nebude při obědě hlasitě vypouštět plyny. Televize nebude pořád zapnutá na Nově. Nebudu večeřet už v pět odpoledne. Budu pít čaj, který si zaslouží být nazýván čajem. Budu mít dost světla na čtení.

Já vím, jsou to prkotiny.

Provoz nemocnic se vrátí do normálu, až se vedení každé nemocnice začne zajímat i o výše zmíněné prkotiny. Až naplánuje lékařům, sestrám i pomocnému personálu práci tak, aby byli všichni vytížení, ale ne přetížení. Jako učitel chovatelství vtloukám žákům do hlavy, že expozice v zoo musí vyhovovat návštěvníkům, zaměstnancům a zvířatům. Analogicky nemocnice by měla vyhovovat lidem mimo ni (navracet mezi ně pacienty zdravější než před hospitalizací), zaměstnancům (nebude jim práci ztěžovat) i pacientům (kteří Švejkovými slovy zažívají „těžký okamžik v životě lidským“).