Já vím, přátelé: pro vás, právě pro vás jsou povinné testy asi dávno denní chleba. No, spíš týdenní, takže jste si docela zvykli a dejme tomu pracujete v lomu nebo spíš někde v bankovnictví, nu, a nemukli jste ani, když vám váš nadřízený mile oznámil, že se budete podrobovat oněm procedurám. I zůstáváte pěkně pokorní, v pohodě; ale já na to zrovna dvakrát zvyklý nejsem, víte, a můj kamarád Filip Kačaba, tak ten už vůbec ne. - Pracuje u kterési bezpečnostní agentury a tuhle za mnou přišel. Povídá: „Od 9. března 2021 se musí podrobit těm zbytečným, pitomým, nic neřešícím testům i zaměstnanci agentur: člověče, mě to tak s-re.“

„Ani se ti nedivím. Fakticky je to protizákonné. Hele, Filipe, už ses někdy testoval?“

„Nikdy. Neviděl jsem k tomu žádnej důvod ani teď. Očkování, proč ne. Ale zjistit něco, co nechci vědět? Nebo zjistit, co tuším, a totiž, že jsem zdráv?“

„Ani já se ještě nikdy na tenhle covid netestoval,“ přiznal jsem. S tím jsme se rozešli, ale on prý okamžitě telefonoval své lékařce. Řekla mu: „Buď vás zneschopním, ale nanejvýš tak na tři měsíce, tohle asi znáte sám, anebo tam musíte jít, pokud nechcete přijít o práci. Jistě, je to určité vydírání ze strany firem i státu, jenže s tím nic nenaděláme. Sice to, vím, odporuje i zákonu o zdravotních službách, i Úmluvě o lidských právech, dokonce i občanskému zákoníku a zákoníku práce, ale je pandemie, že jo, a lidi umírají po tisících.“

Ó, jak ten můj kamarád řval. I na ni. Rozbil telefon, rozbil rádio, rozbil doma vlastní televizi, rozkopal na zahradě čerstvě zasazené macešky i skalničky i skalku. Zcela a bolestně totiž vnímal ono znásilňování, manipulaci a vydírání. Ale nakonec přece uznal, když se uklidnil, že je třeba „držet basu“ – s kolektivem – a nechce přece přijít o práci. „Už nemáme socialismus,“ podotkl sklesle. Jen jednoho dalšího chlapa znám, co se umí podobně rozčílit, a to je spisovatel Rada.

A Kačaba? Bylo mu testování i dál proti srsti a dobrovolně by se, jak už řečeno či naznačeno, zaručeně nikdy analyzovat nenechal. Ale přišel tam, říkal té paní v bílém skafandru „p-čo“, i když byl střízlivý, a chtěl potvrzení na papír už předem a bez testu. Odmítnuto. I dostal záchvat. Nic tam sice nerozbil, ale chtěl od nich svůj příchod zaplatit. Cestu tam i zpátky. A vůbec jako nejhorší mu připadalo, že to bude dál a dál a dál. Každý týden.

I já na to: „A co, Filipe? Musíš se pokořit. Ještě nejsi v penzi, takže to překousni. Oni jsou debilové, nikoli ty. A i slavný fyzik Hawking, budiž mu země lehká, přece řekl, že inteligence je i ve schopnosti se přizpůsobit. A to nejen inteligence termitů.“

Jenže Kačaba je pošuk a věčný stěžovatel. Bál se ukrutánsky, že mu něco strčí do zadku, takže se nakonec nepřizpůsobil a z práce jej skutečně „vylili“. A teď, chudák, musí psát pokleslé románky, aby neumřel hlady; ale žertuji, anžto právě sepisování románů je dnes už práce, při které hlady dost snadno umřít můžete. Och, Kačabo, och, Kačabo! Kdybys jen byl rozumnější. A chlap, jelikož pravý chlap, ten se přece ovládá. Anebo kdyby ses spokojil se svým invalidním důchodem! To bys pak nemusil takto trpět pod knutou totalitního státu; věru nemusel. A ani přizpůsobivá komunita, které jsi byl členem, by tě pak nevyhostila ze svých řad jako pouhé smítko, ty jeden zoufalče.

Ach, kam jsme to dospěli? Lidé dělají, co nechtějí, aby nepřišli o chleba, a zákon se kvůli tomu ohýbá bezstarostně. I Daniela Kovářová, má kolegyně v Obci a Středisku spisovatelů, má podobný názor. I mnozí další právníci, ale i dělníci. Jenže je to úplně jedno. A to, že je nedobrovolné testování zaměstnanců firmami nezákonné, nikoho nezajímá.

Snad jenom nějaký pan doktor práv Mazanec „tam nahoře“ tento ošemetný problém - po mnoha týdnech či měsících – rozlouskne. Třeba i nakonec uzná, že máme pravdu. Ale soud „nad námi“ si dává načas a koneckonců to třeba zachrání lidské životy.

Pokud se, ach, tedy daleko víc lidí nenakazí právě na oněch každotýdenních cestách na testování.

Ivo Fencl