Člověk je stádní smečkové zvíře, podobně jako vlk nebo antilopa. Národ je tedy jakýmsi pokračováním kmene. Kdybychom byli jako medvědi nebo gepardi, žádný národ by neexistoval. Hlavním atributem národa je jazyk a pak společné území. To si pudově chrání. My máme to štěstí, že naše smečkové území je povětšině ohraničené horami a kopci. To nás chránilo, a proto máme bohatou historii. To Poláky si v jejich rovinách stále někdo rozděloval, a proto si teď tolik cení své samostatnosti.

Praotec Čech, v dobách, kdy jsme byli ještě imigranty, nám vybral pěkné místo uprostřed Evropy. Jako malý národ jsme předurčeni patřit do většího celku, i když jsme v historii také byli chvíli i evropskou velmocí. Jazyk se vyvíjel z kdysi společné praslovanštiny a nyní s ním mluví Češi Moravané i Slezané, kteří tvoří národ. Mluví s ním i někteří cizinci, kteří se na našem území asimilovali.

K národu patří i národní zájmy, které jsou pro nás důležité a které si musíme hájit. Především je to nedotknutelnost území, i když i to je relativní pojem a v historii měly země koruny české i větší území. Ale i menší. Pak je to jazyk, který už také měl na mále. Ale vzpamatoval se a blýskl se velmi složitou gramatikou. Pronikaly do něj i cizí vlivy. Má spoustu germanizmů, o kterých bychom to dnes už ani neřekli (máry, halda, fůra, forman, klempíř, pudl, pumpa, kramle, brýle, knoflík, flétna, punčochy, krám, luftovat), od Židů jsme přejali třeba mešuge, melouch, šlamastyka, šoufl, póvl, čurbes nebo pajzl. V období totality byl obohacen snaživými novináři i o četné rusizmy, jako balalajka, komanda, chozrasčot, častuška, borec, úderník. No a teď si češtinu dobrovolně a díky mládeži zaneřáďujeme anglikanizmy a amerikanizmy. Copak, pokud to jsou názvy sportů, či odborné názvy, tak to tak nevadí. Ale mladí chtějí být cool, in, chodí na brýfink či párty a vystupují na stejdži.

Jako malé národy vždy někam patříme. Buď si nás někdo rovnou přivlastní, nebo to má podobu dobrovolné dohody, jako nyní. Slibuje nám za to bezpečnost. Základním národním zájmem je, abychom mohli mluvit svým jazykem na svém území, domluvili se tam a měli se dobře. Zájmem většího celku je, abychom co nejvíce poslouchali, nevymýšleli si a hlasovali vždy pro. Naším národním zájmem, ale je, abychom si vydobyli co nejvíce privilegií, nemuseli přijímat nařízení, která nám nevyhovují nebo nám jsou cizí. Musíme tedy trochu zlobit. Celku nebude vadit, že si natíráme ploty na červeno-modro-bílo a ne jen modře nebo červeno-černo-bíle. Ale už mu není jedno, pro koho vyrábíme a od koho kupujeme. A s kým se kamarádíme, protože oni chtějí být naší „nejkou“.

Nejlépe se národní zájmy hájí z opozice. Protože to není hájení, ale jen slovní proklamace. Nejlépe to lze ilustrovat na ODS a P. Fialovi. Dokud byli v opozici, měli spoustu připomínek k politice EU, věděli, co bychom rozhodně neměli a na co nemůžeme nikdy přistoupit. Teď, když nesou tíhu vlády, spolupráce a vidí, jak moc jsme provázaní a závislí, chovají se jinak. Zkrotli a Fiala se někdy div nechová jako Hácha v Berlíně nebo Husák v Moskvě.

Co to tedy znamená hájit naše národní zájmy? Trpělivě získávat maximum z možného, sebevědomě je deklarovat a bránit se opatřením celku, která by omezovala naši suverenitu nebo svobodu. Z celku přijímat jen to nejnutnější a pro nás dobré. Pomáhat celku v tom, co nám vyhovuje a rázně brzdit to opačné. V ekonomice máme třeba podfinancovanou infrastrukturu, tak je v našem zájmu, aby se na dálnice a železnice dávalo více unijních peněz. Nebát se říct, že s těmi zelenými opatřeními to EU už přehání. Pomáhat napadené Ukrajině je v našem zájmu, ale jen potud, pokud to neohrozí nás samotné. Ne tedy absolutně. Ano, znamená to být trochu sobečtí a najít míru „zlobení“, která nám ještě projde. Polsko a Maďarsko s tím málem narazili, ale myslím, že to dělají dobře. Nic jiného nám nezbývá, pokud se nechceme rozplynout ve Spojených státech evropských. Ono nás to asi jednou stejně čeká, podobně jako euro, ale čím později, tím lépe.