Je večer a já sedím ve svém francouzském domečku a přemýšlím. Přemýšlím o tom, proč lidé, kteří utekli před komunisty a usadili se na Západě, mají dojem, že jsme u nás sto let za opicemi. Jistě bylo hrdinství rozhodnout se žít jinde, bez možnosti návratu. Podle mne není takový problém začít jinde. Než nás odrátoval bolševik, bylo zcela normální jít po škole na zkušenou. To až komunisti po škole dávali umístěnky a tam člověk musel nastoupit, ať chtěl nebo ne. Ti hodní, kteří vstoupili do svazu mládeže nebo rovnou do KSČ, mohli dělat kariéru v Praze, ti zlobiví, kteří měli špatný původ a nechtěli býti organizováni, byli posláni do pohraničí, či nějakých jiných populárních destinací. Naši bolševici sice nedosáhli takového dokonalého stavu jako v Rusku, kde se lidé vůbec nesměli stěhovat, ale nakročeno k tomu měli.

To jen na úvod. Považuji stěhování za prací za normální jev. Ale s tím, že když se mi tam nebude líbit, že se mohu vrátit nebo to zkusit jinde. Ale když se za komunistů člověk rozhodl žít někde jinde, bylo to rozhodnutí trvalé. Ti členové jeho rodiny, kteří tady zůstali, byli estébáky lehce vydíratelní. Tedy když usilovali o nějaké významné posty. Nás dělníků si nikdo nevšímal. Proto mi nějak nejde do hlavy, jak mohl být Václav Klaus na stáži v USA, kterou se tak rád chlubí, když jeho sestra emigrovala a žila ve Švýcarsku!

Arnošt Lustig kdysi o emigraci řekl jednu velmi pravdivou větu: „Každému se zastaví kalendář v den, kdy utekl, záleží, jak se s tím dokáže vyrovnat!“ A tak jsem zažil, jak můj bývalý kolega, když jsem potřeboval nabít telefon, pronesl: „Nevím, jestli ta tvá Nokie půjde nabít nabíječkou na americkou Nokii.“ Kupodivu šla! Od jednoho Čecha jsem dostal v Americe tiskárnu: „Takovou u vás v Česku nemáte! Vem si ji, já už mám novou.“ Absolutně tiskárnám nerozumím, a tak jsem ji vláčel přes půl světa, aby mě tady kamarád, který pracuje pro HP, řekl, ať to hodím do popelnice, že mi kvůli tomuhle starému krámu nebude předělávat počítač, a druhý den mi přinesl fungl novou tiskárnu za 1800 Kč.

Takhle jsem vozil z Ameriky stará rozdrbaná trika, která by se tady ještě mohla hodit, hračky, kterých polovička chyběla, ale pro Honzíka to bude OK. Tak se naše popelnice plnila krámy, které jsem zbytečně vláčel přes půl světa. Samozřejmě jsem za to musel být patřičně vděčný. Musím říct, že až na výjimky to byli jinak bezvadní lidé, s kterými jsem se léta před tím znal.

Přijel do Česka můj spolužák Vašek. Neviděli jsme se přes dvacet let. Byl tady na skok, protože tady měl „bussines“. Už to mě mělo varovat. Ale sešel jsem se s ním a šli jsme na oběd. Šla s námi naše spolužačka Jitka. Václav nám ukázal obligátní fotku svého domu, svého auta a kanceláře. Bylo to v době, kdy jsem už měl několik amerik a několikrát jsem ve Státech byl, takže jsem rozhodně na zadek nepadl. Pak začaly dlouhé litánie, jak jsme tady sto let za opicemi, že to u nich ve Státech…. A jak u nás lidi mají mizerná auta a vůbec jsme blbci. Byl jsem zklamán, že se zařadil do houfu pitomců, kteří se rádi předváději. Nedávno mě kontaktoval, že jede do Prahy a pokud se s ním chci sejít, tak bude mít na mě volno 15. nebo 20. srpna. Nejen, že se s ním nechci sejít, nepotřebuji slyšet další moudra, ale skutečně jsem v práci a rozhodně si na něj nebudu brát volno a nepoletím z Paříže do Prahy, jen abych si vyslechl, že jsme pitomci. Mám dojem, že obchoduje s bižuterií , kam já se na něj hrabu.

Kousek od letiště je stejkárna, kde dělají úžasné steaky, velké - jak říkají Slováci - „ani dekel od hajzla“. Občas tam zajdu a pochutnám si. Při té příležitosti si vždy vzpomenu na svého někdejšího kamaráda, který skvěle fotí, ale syndrom emigranta ho bohužel, neminul. Když jsme si s Honzou Hamerníkem kupovali v Arizoně maso na steaky, protože na zahradě domku, který nám půjčil, byl gril, říkal: „Nevím, co vy Češi na těch steakách vidíte!“ Je to hodný člověk, ale patent na rozum má. Je to škoda, měl jsem ho rád.

Skvěle styk s emigrantem popsala paní Dousková v knížce „Oněgin byl Rusák“. Doporučuji!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.