Když vařím, mám puštěné rádio a poslouchám Český rozhlas. Krom muziky, která je téměř vždy příšerná. Ale mluvené slovo stojí za to. Tedy jak kdy. Dr. Ivo Šmoldas, toho miluji. Na rozdíl od jeho tatínka, rektora Vysoké školy politické ÚV KSČ, někdejšího předsedy redakční rady časopisu Letectví. Za války se vyučil u Luftwaffe leteckým mechanikem… 

Krom pana doktora se v neděli před polednem střídají Ondřej Suchý a Václav Postránecký. Pan Postránecký adoruje moravské víno. Nejspíš ho za to i platí. Kdysi tam měl jakousi paní se španělským jménem a bodří Moraváci jako Jožka Šmukař, Postránecký a další neustále vesele mleli o tom, jaká skvělá moravská vína asi pije. Několikrát přeslechli, že jim řekla, že má ráda dobrá vína, a tak moravská nepije. Pak tam měli jako hosta Helenu Blehárovou, která jim několikrát opakovala, že víno nepije. A přesto jí neustále vnucovali, že musí mít ráda jejich vlašáček. „Opravdu, já alkohol nepiju a víno už vůbec ne!“ „Ale tož jaké koštnete?“ „Žádné, já víno nepiju.“ Přesvědčení Moraváků, že jejich vína jsou skvělá, nezná mezí.

Já jsem zanevřel na Moravu a její produkty na začátku devadesátých let. Tehdy jsem pomáhal švagrovi v jeho hospodě. Venkovské hospody v té době objížděli moravští „vinaři“ a nabízeli „skvělé víno z Moravy“. „Tož, koštněte náš vlašáček!“ a nalili do skleničky celkem dobré víno. Nejsem vůbec znalec, ale chutnalo mi, a tak jsme koupili dvě basy. V nich ale bylo něco úplně jiného. To byl takový fujtajbl, že se dal maximálně dát pod maso. Stejné to bylo i s jejich klobásami a s uzeným masem. Viz Klobásový ráj u Znojma. Bylo to přesně podle moravského hesla: dá sa, nedá sa, dá sa Pražákom. A tak jsem na Moravu zanevřel, i když má nejlepší léta strávená na letišti jsou spojená s Kunovicemi a Uherským Hradištěm.

Kamarádi z naší horské party jezdí na Moravu a vždy o tom vyprávějí, jaké to tam bylo skvělé. Může být, já jim to neberu. Ale víno, které si přivezou, je většinou špricig nebo zakalené. Prostě se nedá pít, ale oni mi vyprávějí, jak víno od Standy je fakt skvělé, protože si ho dělá pro sebe, ne na kšeft. Škoda, že jsem ho nikdy nepil!

Nesnáším kecy vinařů o tom, jak víno musí mít jiskru, jak kroužkuje, jakou má vůni, kyselinky a podobné řeči. Jak říkával můj táta o fotografii: „Když o tom musíš kecat, nestojí to za nic!“ Buď mě víno chutná, nebo ne. Chutnal mi Vavřinec od Štěrby, vedoucího technické kontroly v Kunovicích. A bylo to bez keců! Prostě mně chutnal! Pili jsme ho s kapitánem Karlem Nečasem, otcem nechvalně proslulého předsedy vlády. Možná, že jsme to mírně přehnali, když došlo k výměně genetických informací v rodině Nečasových. A výsledek se za čtyřicet let dostavil, syn se dal na politiku…

Můj oblíbený autor Vančura říká ústy Antonína Důry, mistra plavčího: „Víno jest nápoj, jenž je na výsost vhodný, aby podnítil statečnost již potuchlou! Mezi největší zločiny se počítá vylévání takového nápoje, jenž si kvalitou žádá pozření.“ Když víno páchne jabčákem na sto honů, když je evidentně doslazované cukrem, k ničemu jinému se nehodí než k vylití… Poslední větu jsem k tomu dodal já.

Když jsem byl před léty na pravidelné lékařské prohlídce v práci, podniková lékařka se na mě „odborně“ podívala a vyplňovala jakési lejstro: „Tak kolik piv denně vypijete, pane Čechu?“ „Paní doktorko, žádné!“ „Prosím vás, já jsem lékař, já to poznám, tak kolik?“ „Já opravdu pivo nepiju.“ „To je jen takový průzkum, já na vás poznám, že ještě nejste notorik, ale jste konzument, tak kolik?“ „Nechci se dotknout vašeho vzdělání, paní doktor, ale víte prd, já skutečně pivo nepiju. Já mám rád víno.“ „Tak to vůbec nesmíte! A když, tak maximálně deci bílého, ale víc ne. Dávám vám deset let života, víc ne. S tím se smiřte!“ „Jak vás tak poslouchám, tak lékař léčí i slovem!“

V ten den jsem šel na večírek a asi kolem druhé ráno říkám Zuzaně, že je mi už devadesát, podle toho, co jsem vypil! Je to asi třicet let a já tady stále oblažuji svět a paní doktorka se na mě kouká už pár let z nebe. Je vidět, že víno je zdravé, když tak dlouho přesluhuji proti tomu, co mi doktorka předpověděla s pivem.