Je zima-nezima. Ráno jsme s Amálkou sáňkovali, odpoledne jezdila tankem Abrams po trávě. Nikoliv opravdovým, ale rádiem řízeným modelem. Škoda, že nemám opravdový, věděl bych, kam mířit! Ale těch starobylých domů by byla škoda. Ostatně lékař Čas pracuje pro nás, pro pražskou kavárnu.

Po volbách jsem si vzpomněl na starou historku, jak můj kamarád Roger kupoval jachtu, a tak jsem s ním jako „znalec“ jezdil po jachtotechnách. O lodích vím jen to, že na rozdíl od aut plují na vodě a že jsou většinou hezké a nás suchozemce fascinují. Tudíž jsem měl plnou kvalifikaci k tomu, abych radil, která loď je dobrá a která ne. V přístavu Portmouth mě zaujaly torpédoborce, nebo korvety či co to bylo. Byly odzbrojené a stálo jich tam pět. A protože jsem s Rogerem neseděli nasucho, on dostal nápad, že by se tyto lodě hodily českému námořnictvu. A začal jednat.

Dědek z loďobazáru kolem nás začal pobíhat a provedl nás po té nejbližší lodi. Byla poháněná dvojicí námořních turbín Rolls Royce Olympus. Stejné motory poháněly i Concorde. Tady šel kroutící moment přes převodovky od hřídele motoru, přídavné spalování to ovšem nemělo! Motory jsem poznal (bylo to na nich napsáno) a pochválil jsem je. Nebylo daleko k podpsání smlouvy, ale došla nám kořalka. Stropnický měl problémy s vrtulníky, já neměl problém s válečným loďstvem. Mužík nás ujistil, že sežene základní posádku, aby nám loď předvedla na moři. Ani se znovuvyzbrojením by prý nebyly problémy. Nakonec mu Roger dal vizitku, aby se ozval, až to bude připravené. „Prosím tě, cos mu dal za vizitku?“ „Tu jsem dostal včera v bance od nějakého manažera, ten bude čumět, co má koupit!“

Představa, že u Palackého mostu bude stát pět torpédoborců, mě fascinuje, kdykoliv jedu tramvají přes most a kochám se Pražským hradem. Z rybí restaurace na náplavce bych udělal admiralitu. Ale provoz skvělé restaurace bych zachoval. Loď u Mánesa, kde mají kafe za 100 Kč, bych ze cvičných důvodů potopil. Je to sice kavárna, ale nestydatě tam kradou, ani poledne nedrží.

Já bych si nechal ušít námořnický obleček, který mi byl v dětství odpírán. Syn uhlíře Pepa Šulc ho nosil a měl k tomu i bílou čepici se stužkami. Protože jsem nemohl nic takového nosit, tak jsem mu čepici vzal, když ji zapomněl jednou ve škole, a moje maminka na ni vyšila nápis Avrora - azbukou a zlatou nití. Když se páchá blbost, nesmí se koukat na čas! Vylepšenou čepici jsme po neděli dali tam, kde ji Pepa zapomněl. Starý Šulc přilít do školy a řekl, že nám všem rozbije hubu, když jsme jejich Pepíčkovi zničili čepici. Chudák Mužík, náš učitel, o ničem nevěděl, a tak koukal na rozlíceného uhlíře dost vyjeveně. My jsme byli v páté třídě, takže uhlíř, zvyklý tahat poloprázdné putny, by nás klidně zmlátil, to jsme uznali. Když za sebou zabouchl dveře od třídy (je to ta, kde je dnes volební místnost pro naši ulici), náš pan učitel se zeptal, co o tom kdo ví. Ubrečený Pepíček (byl malého vzrůstu) odešel s tatínkem, který ho fackoval před sebou. Takže jsem klidně panu učiteli řekl, co jsem udělal. Pan učitel se začal chechtat a sedl si k pianinu a začal hrát naší oblíbenou písničku z ruského filmu Děti kapitána Granta, kterou jsme zpívali na několika soutěžích. K zneuctěné námořnické čepici se náramně hodila.

Náš školní sbor chodil zpívat do různých fabrik soudružkám u příležitosti MDŽ. Nejlepší to bylo v n.p. Napako, kde se vyrábělo pouliční osvětlení. Byl to bývalý pivovar a v podkroví, kde se dříve dělal slad, byl velký sál, kde byly shromážděny soudružky a těšily se, že až konečně dozpíváme a vypadneme, ony se vrhnou na chlebíčky a víno. My jsme také dostali za odměnu chlebíčky a odešli jsme domů a nemuseli jsme ten den už do školy. Dnes v této budově sídlí NBÚ, kde pracují soudruzi estébáci z letiště, teda ti, kteří ještě nejsou v „zaslouženém“ důchodu. Jak to vím? Na rozdíl od pana Mynáře jsme my na letišti bezpečnostní prověrku mít museli.Na Popelce, kde v bývalém Napaku sídlí NBÚ, jsem koukal jako blázen, že mě prověřují ti samí soudruzi, kteří nad námi bděli na letišti, akorát se již neoslovují soudruhu/soudružko. Vrchní letištní estébák si udělal dokonce jakousi agenturu a dělal bezpečnostní školení na letišti! Až do té doby, než Zajda, můj kolega, na nějzačal řvát, že tahle svině ho nic nebude školit, že kvůli němu musel odejít v osmdesátých létch z letiště.

Jo, to jsou ale paradoxy, pane Vaněk!