Když vystřelili Gagarina, bylo mi dvanáct. V té době jsme se s klukama hádali, jestli je lepší být kosmonautem, nebo popelářem. Někdo z nás také chtěl být autobusákem. Akorát Zdeněk Dušánek trval na tom, že bude lidožroutem. On byl trochu divnej. Netuším, jestli se tím lidožroutem stal. Nejspíš ne. Při tom, jak se zalíbením popisoval, jak by si dal Ivana Chylíka s knedlíkem a zelím, by nejspíš už dávno sežral majitele-nemajitele Čapího hnízda soudruha velkopaštikáře a také hradního virotika, z toho by si udělal nejspíš živáňskou, naložený už je....

Ale to jsou jen dohady. Ostatně nevím, jestli taková profese vůbec existuje. Spolužák Setnický, který nás opustil v sedmé třídě, neb další ročníky už byly nad jeho intelektuální síly, chtěl být policajtem. To se mu také díky intelektuální nesmělosti podařilo. Když jsem ho v sedmdesátých létech potkal pod Klamovkou, bouřlivě se ke mně hlásil. „Co děláš?“ „No, já dělám na letišti, a co ty?“ „Já dělám vysokou.“ „Cože? Cože to děláš?“ „Já študuju práva, já jsem vyšetřovatel!“ „No, tak to budu mít v Bartolomějský protekci,“ zažertoval jsem. „Ty, co znám mlátím víc!“ Možná jakási práva studoval, ale idiotem zůstal i tak.

Z naší party se nestal popelářem kupodivu nikdo. Ne, že bych toto zaměstnání podceňoval, ale prostě to život zaonačil tak, že jeden přednáší matematiku na fakultě jaderné fyziky, dva jsou úspěšní lékaři, jeden obchoduje s nemovitostmi. Akorát Olda Widmann šel ve šlépějích svého otce a stal se uhlířem. A Pepa Šulc? Netuším, jestli se také upil jako jeho tatínek. Hospodu zbourali a on se odstěhoval.

Svatka (krásné jméno Svatava, že jo?) se stala ředitelkou devítiletky. Ona už ve škole byla předsedkyní třídy (já to dotáhl jen na nástěnkáře). Jak tak život s ní zatočil, dělala ředitelku našemu bývalému třídnímu, panu učiteli Bočkovi, který učil na „její“ škole jako důchodce. Byl to skvělý kantor, my jsme ho milovali a on nás. I když ji prosil, aby mu tykala, když jsou kolegové, nešlo jí to přes pysky. To jsou ale paradoxy!

první třída

Nikdo z nás se kupodivu nestal kosmonautem. Nemám nic proti této profesi, stejně jako jsem výše uvedl popeláře. A znám jednoho kosmonauta, bydlel léta o pár zahrad dál a jmenoval se Remek. Musím říct z vlastní zkušenosti, že to byl velmi slušný člověk, na rozdíl od jeho manželky. Několikrát vynesl mé mamince nákup do schodů a nikdy mu nevadila naše diskotéka, kterou pořádal Martin Vořech u něj na terase, na rozdíl od jeho ženy. Ta na nás řvala, abychom s tím kraválem šli do prdele, že se učí roli. Ona totiž bývala hérečka. „Davidová, sama di do prdele a vem tam i svýho tatínka, náčelníka ruskýho kamaráčoftu!“ Starý David, kromě toho, že dělal několik desítek let ministra zahraničí, tak také šéfoval SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství, pěkná peleš lotrovská). Jednou omylem zlevnili ruské šampaňské, tak jsme ho s Martinem koupili bedny a to pak byla diskotéka obzvlášť vyvedená! Tehdy se zúčastnil i koskonaut, jak říkal Remkovi můj malý synovec. Hérečka se opět učila roli („není malých rolí“) a nebyl nikdo, kdo by přebalil malou dceru Aničku. A tak byl kosmonaut odvolán, a to velmi hlasitě. Dnes je Anička krasavicí a svým zjevem je ozdobou naší ulice!

Základní kámen mé budoucí profese nejspíš položila četba dětské knížky „O letadélku Káněti“ od Bohumila Říhy, pak jsem byl ovlivněn filmem „V šest ráno na letišti“ z roku 1958. Pod vlivem tohoto filmu jsem jezdil na kole na Ruzyň a vedle někdejšího zahradnictví jsme lezli na „ucho“, kde stávala zaparkovaná letadla, a já snil o tom, jak jednou budu dělat na letišti a nikdo mě nebude vyhánět. Když jsem byl starší, hltal jsem knížky od našich pilotů RAF, které stačili ještě napsat a vydat, než je bolševici pozavírali. Když se potom někteří scházeli u nás doma, poslouchal jsem tajně na schodech neuvěřitelné příběhy a pak jsem si je večer přehrával v posteli. Kdo nelétal na doprovody na Maltu, sweepy nad Francii nebo nekličkoval s wellingtonem v protiletadlové palbě, ten ví houby o životě dvanáctiletého kluka. Děda mou vášeň k letadlům ještě podporoval. Večer mi vyprávěl u zatopeného krbu všechny možné i nemožné příběhy, i když v životě v letadle neseděl. Ale znal spoustu skutečných pilotů, navigátorů a střelců a měl dar vyprávění. A tak bylo rozhodnuto: musím být u letadel. Jednu chvíli jsem trochu polevil ve víře. To když moje maminka každé vánoce stála frontu na angličáky před hračkářstvím v Lidické ulici. Tehdy jsem si myslel, že kdybych dělal vedoucího hračkářství, měl bych angličáků mraky. Ale to trvalo jenom chvíli.

Letadla zvítězila. Celý svůj život na nich dělám, už čtyřicet sedm let! A stále svou práci miluji!