Americká auta i jinak voní. A jsou velká a z valné většiny technicky i zastaralá. Nejobdivovanější Chevrolet Corvette z roku 1968 je nádherné auto. Motor V8 o obsahu 5,7 litrů dával 300 koní. Což při malé váze by dávalo tušit, že se s takovým autem dá jet rychle. Jistě mi všichni majitelé těchto krasavců dají za pravdu, že rychlá skutečně jsou, ale kvůli strašným jízdním vlastnostem se rychle dá jezdit jen rovně, když člověk zrovna netouží po adrenalinu nebo po tom nabít si hubu. Listové pero, pevná zadní náprava, no hrůza hrůz. Ale krásná! On i takový Jaguar E Type, nejkrásnější auto všech dob, sice jezdil rychle i v zatáčkách, ale zase zrovna přehnaně dobře nebrzdil!

Mým druhým americkým autem byl Pontiac Firebird z roku 1985. Měl jsem slabší verzi s motorem V6 2800 ccm. Nádherné auto s vyklápěcími světlomety. Střecha typu targa, která se dala sundat. Na střešní panely byla v kufru koženková taška. Tehdy jsem se seznámil s Alešem Baroněm a Alešem Fišerem, kteří měli dílnu v Čelákovicích, kde opravovali ameriky.Skupovali od „pánů podnikatelů“ vraky těchto aut, takže měli i dost náhradních dílů. Ona to byla na začátku devadesátých let velká móda mít Camaro nebo Firebirda. Audi nebo BMW měl každý, kdo něco znamenal. Auta vypadala velmi divoce, ale jejich pevná zadní náprava a špatné brzdy nedokázaly zkrotit koně pod kapotou, a tak často po pár divokých smycích v lepším případě skončili ve škarpě, v horším v márnici. Ale přísun levných náhradních dílů byl zajištěn.

S velkým a malým Alešem, jak se jim říkalo, jsem začal jezdit na srazy. Tehdy to ještě nebyly monster akce, do kterých to později přerostlo. Byla to decentní setkání bláznů, kteří mají rádi nepraktická a benzín žeroucí auta. Jak řekl kdysi můj bratranec, když jsem si přivezl Trans Ama: „To je krásné auto, nic se do toho nevejde, je to velký jako kráva, nejde na to dát zahrádka, ani se nedá za to připojit vozík a žere to jako tank (motor 5,7), to musí naštvat každou manželku!“ A měl pravdu, má tehdejší žena řekla: „Buď já, anebo tento krám!“ Bohužel, já blbec tehdy zvolil první možnost...

Američané mají heslo, kterého se většinou drží, když něco navrhují: „Proč to měnit, když to funguje!“ A tak vyrábí motor GM V8 5,7 litru od roku 1954. Tehdy karburátorový, dnes kvůli emisím se vstřikováním. Motor se vyrábí i jako lodní a licenci na lodní motor dokonce koupilo Volvo. Motor běhá v Suburbanech, v Camarech, Firebirdech a dalších autech. A funguje i po najetí 400 tisíc kilometrů a nežere olej! Chtěl bych vidět s tolika natočenými kilometry tříválcový koncernový zázrak! Ten nemá ani zvuk jako benzínový motor a třese se jak drahý pes! Osmiválec rozhodně nepotřebuje vyvažovací hřídele a podobné pitomosti. Tiše si bublá svým hlubokým hlasem a při rychlosti 130 km/h točí 3000 otáček a převodovka nemá moc práce.

Zpracování amerik není zrovna nejlepší. Je-li fuka na jedné straně kapoty 4 mm a na druhé skoro centimetr, není to důvod k reklamaci. To je normální. Ale sedadla a interier jsou vždy pohodlná, aby se v nich dalo sedět i několik hodin a člověk potom neměl dojem, že ho přerazili v kříži.

Poprvé jsem byl v USA v roce 1984, když se mi podařilo sehnat devizák. Pro mladé: to musel člověk požádat banku, aby mu prodala dolary. Když ho čirou náhodou dostal, musel ještě požádat policajty o výjezdní doložku, protože cestovní pas byl celkem na nic. Žádalo se na začátku roku a do dubna člověk dostal většinou vyrozumění, že devizový příslib nedostal. Když byl exponentem režimu, fízlem nebo měl známé v bance, nebyl to celkem problém. Pro obyčejné lidi to byla sázka do loterie, která většinou nevyšla. Má tehdejší žena měla kamaráda v bance a ten mi jednou na konci roku zajistil dolary na pět dní ze zbylých peněz. Protože jsem měl letenky zadarmo, rozhodl jsem se letět do New Yorku. Tehdy ještě bylo toto město plné nádherných korábů. Minimum žlutých kár se šikmými reflektory (myslím tím auta Made in Japan či Korea)... V osmdesátých létech ještě Američané stavěli nádherná auta se zadním náhonem. Nástup předohrabů teprve začínal. Také se ještě většina aut nestavěla z konzervového plechu. Já se svým metrákem jsem mohl klidně vylézt na ohromnou kapotu Mercury Montego, chodit po ní a nic se nestalo! Zkuste si stoupnout na kterékoliv současné auto! Nedoporučuji!

V té době se ještě auta navrhovala citem a ne počítačem. Takže každé vypadalo jinak. Dnes člověk neví, jestli je to Audi, Škoda nebo VW. Chrysler navrhl nádherný Chrysler 300, kterému vévodila ohromná mřížka chladiče - a podívejte se, které dnešní auto to nemá! Ford navrhnul kulatá koncová světla a totéž se opakuje. Pak musí jistý koncernový šéfdesigner při uvedení naprosto nezáživného modelu na trh žvanit nesmysly o dynamických křivkách, zvýraznění a tak podobně. Auto stejně je a zůstane šedivým, třeba i kvalitním, ale ničím zajímavým autem. Jak říkával můj tatínek: „Když musíš nad fotografií žvanit a vysvětlovat, stojí za prd!“ Nad E-Type nikdo plácat pitomosti nemusel!

Mým posledním modelem je naprostá ujetost Ford Thunderbird z roku 2003. Je to jakási replika starého Thunderbirda postavená na podvozku Jaguara včetně motoru V8 4,0 a převodovky. Kabriolet s minaturním kufrem a s drátěným koly! Auto na rozdíl od nového Mustanga nebylo obchodně úspěšné, a tak byla jeho výroba po dvou letech ve vší tichosti ukončena. Ale jezdí, jak říká uznale můj britský kamarád: „It is going like shit!“

Tak to byl můj exkurz do světa aut. Velmi amatérský, ale zanícený!