Kdo mne zná, ten ví, že bych si nikdy automobil značky Škoda nekoupil. Nic osobního to není, ale prostě není to "můj šálek čaje" . Můj první automobil byla paradoxně škodovka, typ Škoda 110. Jak to u mladých a nemajetných bývá, byla to míchanina dvou aut: karoserie od tchána a ostatní od kamaráda, který svou škodovku naboural tak, že byla na zrušení. Celé toto dobrodružství vzniklo tak, že tchán mi kulantně nabídl úplně novou, ustrojenou karoserii od nich z podniku, protože ruší tento typ v jejich autoparku: "Sežeň si nějakou nabouranou s papíry a budeš mít funglovku!" Koupil jsem od kamaráda nabouranou sto desítku a od tchána jsem "velkoryse" dostal darem "úplně novou" karoserii. Jako vše od tohoto pána i toto byl danajský dar - karoserie měla do nové asi tak daleko jako já do štíhlého blonďáka, byla prorezlá, kapota shnilá, prostě vrak, ale za pomoci kamaráda jsme z toho udělali pojízdný automobil. Tak jsem se stal majitelem svého prvního vozu. Časem jsem sehnal novou kapotu a nové přední blatníky, aby toto "skoro nové" auto mohlo na silnici. Bylo tak skvělé, že nějací opilci z hospody U Pepíčka se s ním chtěli svézt domů a asi po pěti stech metrech usilovného tlačení zjistili, že v autě není baterka…

Pak jsem už nikdy auto Škoda neměl a bůh ví, že nikdy mít nebudu. Od té doby, co škodovka patří koncernu VW, je to s těmito auty jako s německým jídlem: nasytí, ale nenadchne. V době, kdy kolegové střádali pilně na géeleso, čili na Škodu 120GLS, což byla nejluxusnější varianta tohoto vozu, já měl volhu. Od dob tohoto "traktoru ve fraku" jsem již nikdy malé auto neměl. Měl jsem dvě volhy, sedana a kombíka. Kombík byl neskutečně prostorný a odvozil všechno, co jsem potřeboval, i dřevo z lesa. Tyto ruské tanky byly také jedinými auty v mém životě, na kterých jsem vydělal. Když jsem měl sedana, který byl poněkud zkorodovaný, ozval se můj nadřízený, že by měl kupce na mé auto, tedy, jestli ho chci prodat. "No jo, ale ona je trochu prorezlá!" "To nevadí, můj kamarád, ruský doktor, tady končí a shání Volhu 24, tak já mu dám tvoje číslo, ano?" A tak jsem měl kuriózní telefonát: "Jesť u vas avtomobil Volga? Da? Skolka a kakoj cvět?(Máte auto Volhu, za kolik a jakou má barvu?)" "Čjornaja i sorok tisjač!" (Černá, čtyřicet tisíc.) "Da charašo, zavtra na aeroporte, da? (Dobře, tak zítra na letišti!)" Druhý den jsem přijel s autem na letiště a tam před halou stál můj vedoucí a jakýsi pán. Zastavil jsem u nich a on řekl: "Sorok?" Vrazil mi obálku s penězi do ruky a zeptal se, jestli se může projet. Vzal jsem si ještě tašku z auta a již nikdy jsem svou volhu neviděl. Nabízel jsem svému vedoucímu velký techničák, ať mu ho pošle, ale on se jenom usmál: "Tam ho určitě potřebovat nebude!"

Druhou volhu jsem potřeboval prodat, protože jsem dostal firemního peugeota. Psal se rok 1992 a autobazary sem vozily z Německa vraky BMW a jiných aut, které prodávaly za neskutečné peníze, a já přijel do autobazaru v Argentínské s volhou! Samozřejmě mne vyhodili, že teda ruská auta rozhodně neprodávají. Byli to hlupáci, protože odcházející ruští oficíři právě tato auta chtěli a také měli peníze. Přesně to se stalo. Odjížděl jsem z autobazaru a před ním postával hlouček lidí, na první pohled "našich osvoboditelů". Zeptali se mě, jestli bych tu volhu nechtěl prodat, já jim řekl, že ano, a za kolik, řekl jsem jim že za sedmdesát pět tisíc, on řekli "da" a bylo. Jenže z autobazaru se vyřítila banda chlapů s montpákami v rukou, že toto je území autobazaru a že jim musím dát dvacet procent z ceny auta. Na nic jsem nečekal, zařval jsem na Rusy, že musíme jet, ti skočili do mého auta a do žigulíka a tradá pryč. V Holešovické tržnici k nám přišel nějaký další Rus, přinesl obálku s požadovaným obnosem a já jel domů tramvají.

Pak jsem měl už jenom auta z USA. Velká, žravá, zastaralá, ale krásná. Měl jsem v práci kolegu a ten neustále na počítači dával dohromady octavie z možností, které výrobce nabízí. Zná nazpamět všechny doplňky i jejich cenu. "Vykašli se na letadla a jdi prodávat auta, ty bys byl poklad pro autosalón!" "Víš, já bych nesnesl, aby si nějakou vysněnou oktávku přišel koupit nějakej vořežprut, to bych ho poslal domů. Takový auto, to je jako vlastní dítě."

Každým rokem, už třicet let, jezdím se synovci a synem na "pánskou jízdu". Nejprve na chatu do Veselí, když jsem o ni přišel, tak na Zuzaninu chalupu na Kost. Kousek od Kosti je Mladá Boleslav. Tak jsme se tam vloni zastavili v muzeu Auto Škoda. Byl jsem tam kdysi a bylo to tam zajímavé. Vloni to přestavovali, tak byl v depozitáři jenom takový malý "autosalón". Letos otevřeli nově nainstalované muzeum, a tak jsme se tam šli podívat. Viděl jsem automobilové museum Haynes nebo National Automobil Museum v Beaulieu, což jsou ohromná a nádherná musea v Anglii. Samozřejmě jsem nečekal, že v Boleslavi to bude podobné, věděl jsem, že to bude komornější. Ale to, co jsem viděl, mě porazilo. Ten člověk, který expozici navrhoval, nemohl být architekt ani výtvarník, to musel být totální idiot! Auta v pětí patrech nad sebou, bez možnosti prohlédnout si ta nahoře. Nahoře byly ty nejzajímavější prototypy, zatímco dole běžné vozy. Další haly byly přitom poloprázdné! Takže místa bylo dost! Já mám z předvádění ze sedmdesátých let z letiště fotky víc prototypů, než bylo v tomto muzeu. Když jsem se ptal paní v recepci, který vůl to navrhoval, řekla mi, že to dělal německý výtvarník a že tomu nerozumím.

Měla pravdu, tomuto "uměleckému záměru" vskutku nerozumím. Popisky typů korespondovaly s kvalitou údržby některých exponátů. Odcházeli jsme z muzea silně otráveni a já věděl, proč Škodovku nemám rád. Když se takhle starají o své muzeum, jak se asi starají o své zákazníky?

"Jedna věc se mi na tom muzeu líbila, když jsme nevěděli, kde jsi, strejdo, stačilo se zaposlouchat a slyšeli jsme, kde zrovna nadáváš, tak jsme tě snadno našli!"