Jako důchodce provádím na letišti. I když jen za okny autobusu, přeci jen u letadel. Je to zábava. Kde jsou lidé, je vždy zábava, protože kolik je lidí, tolik je různých povah a zájmů. Tolik je i různých osobních projevů. Celý život jsem trávil v pánské společnosti, protože ženské- mechanici (nebo mechaničky?) nejsou nebo jich je žalostně málo. Pouze na začátku mé kariéry v hangáru B bylo několik ženských, které dělaly na generálkách letadel Avia 14. Ale pak jsem už žádnou nepotkal.

Člověk se kolikrát strašně splete. Byla to výprava odborářů z vesnice. Jako správný Pražák bych měl nad nimi ohrnout nos. A mezi nimi jedna paní. Ta mně vyrazila dech! Řekl jsem si: "A jéje, to zase budou hovadiny, na které se budou ptát!" Chyba lávky! Ta paní měla jeden dotaz za druhým a všechny k věci! O letadlech a letectví měla značný přehled. "Jo, naše Máňa, vona si to naštudovala, to vona dycky tak dělá, viď Máňo?" Máňa se trochu začervenala a ptala se dál. Proč ne? Od toho tam jsem.

"Jak vás tak posloucháme, tak lítání je vlastně sranda! My se strašně v letadle bojíme, ale s vámi bychom se nebáli, nechcete letět na dovolenou s námi, my vám to zaplatíme!" "A kam letíte?" "Do Hurgády, poleťte s námi, my letíme, tady celá ta grupa a všichni se bojíme, a tak jsme si koupili prohlídku letiště, že se potom bát nebudeme." "To asi nepůjde, přátelé." "No to je škoda, Jarda si zaplatil i kurs ´Nebojte se lítat´ tady na letišti a prd, viď Jardo?" "No jo, tam to berou také smrtelně vážně, takže se člověk bojí ještě víc, ale s vámi je sranda a se smíchem jde všechno líp!"

Obdivoval jsem jednu školu z České Lípy. Učitelky z družiny místo toho, aby byly v sobotu a v neděli doma, berou děti na výlety. Děti byly neuvěřitelně hodné. "Prosím vás, pane, jak se chodí v letadle na záchod? A můžu za letu? Nevyčůrám se někomu na hlavu?" Vysvětlil jsem klukovi, že klidně může jít v letadle na záchod a jak záchody v letadle fungují. "No jo, ale mně se chce teď!" Paní učitelka bafla kluka za ruku a běžela s ním na záchod. Na konci prohlídky jsem měl asi půl hodiny čas před další prohlídkou a učitelky šly se mnou na kafe. Pochválil jsem jejich skvělé děti a to, jak je mají secvčené. V tom ke mně přišla holčička: brejličky, pletenou čepici našíf. "Pane, můžu vám něco dát, když jste nám tak hezky vyprávěl?" "A copak mi chceš dát?" Holčička sáhla do kapsy a dala mi umolousaný bonbón, její poklad. "No děkuji ti mnohokrát, ten si schovám, to je má první odměna za provádění, toho si obzvlášť cením!" "Danička, to je kluk v sukních! Je strašně chytrá, a tak se ve škole nudí. Když děti řeší nějaký příklad, ona sedí a maluje si, a když se učitelka zeptá, proč nepočítá, tak jí řekne z hlavy výsledek a maluje si dál. Jak se nudí, tak je to strašný čert."

Střední škola, třicet členů mezinárodního hnutí "puberta bez hranic". Takoví jsou za trest. Nic je nezajímá, nic je nebaví a ostentativně to dávají na jevo. K tomu ještě každý, komu je víc než třicet, je debil, dědek a idiot. Jediné, co je zaujalo, byly tyče v hasičárně, po kterých jezdí hasiči. Jedna dívka šla příkladem a začala se u tyče vlnit, ostatní se přidaly. Celkem jim to šlo. A mladí hasiči měli zpestření jinak nudné směny.

Děti z děcáku. Bůh ví, co mají za sebou. Paní učitelka jim trpělivě před bezpečnostním filtrem vysvětlovala, že nesmí mít nic kovového u sebe. Všechny děti prošly, ale paní učitelka pípala. Jedna holčička začala plakat, že Jiřinku nepustí, že jí zavřou. Paní učitelka vyndala z kapes pár drobných a prošla. Když jsme jeli kolem letadel, jedna holčička začala usedavě plakat. "Copak se stalo, Kačenko?" A Kačenka otevřela baťůžek a vyndala odřeného a špinavého méďu. Jediné, co jí nejspíš zbylo z normálního života a co ji pojilo s nějakou rodinou: "Já zapomněla na Míšana, on nic neviděl a tak se těšil!" Byl jsem z toho dojatý a když se Honza Kubíček, řidič autobusu zeptal, co se stalo, poprosil jsem ho, ať to vezme ještě jednou kolem letadel, protože Míšan byl v baťůžku a nic neviděl. "No jasně, pro Míšana ještě jednou!" a otočil autobus a jeli jsme kolem letadel ještě jednou. Kačenka držela Míšana u okna, aby dobře viděl, a byla šťastná. Poděkoval jsem Honzovi, který je také letištní veterán. "Prosím tě, to je maličkost, pro Míšana všechno! Ty děti jsou fajn, tak proč jim neudělat radost? Asi jí moc v životě nepotkají."

A tak i když kolegům na ploše tiše závidím, jsem rád, že si mohu s lidmi o letadlech povídat a že je to většinou i zajímá. A ten bonbón mám schovaný!