Třikrát mě život odloučil od mého milovaného bratrance. A pokaždé v tom měla prsty ženská: poprvé to byla jeho první žena, za kterou se odstěhoval na Vinohrady, podruhé to byla jeho současná životní družka a potřetí to byla má Vršovická epizoda. Teď už, zaplať pánbůh, zase žijeme v jednom domě. Jenže jsme již nějak zestárli a už nás dávno nenapadají úžasné kraviny, které jsme pokud možno okamžitě realizovali. Jsme staří a naše zdraví také není, co bývalo, ale že bychom se jen věnovali zíráním do debiloskopu (televize) nebo do ksichtoknihy (facebook), to tedy ne. To první neděláme, protože není proč, a to druhé ochotně přenecháme mladým. Vytvářet si virtuální přátelství a psát hovadiny o tom, na co právě myslíme, to už pro nás není. To s tím, na co právě myslím, mi připomíná starý vtip, jak paní učitelka v hodině slohu pustí ve třídě vodovodní kohoutek a ptá se dětí, na co myslí, když vidí tu tekoucí vodu. Anička se hlásí a říká, že vidí v duchu Niagarské vodopády, jak se ta voda řítí s hlukem do hlubin, Jituška se hlásí a říká, že myslí na vodní díla socialismu, jak voda roztáčí turbíny a vyrábí megawatty elektřiny pro náš socialistický mírový průmysl. A na co myslíš ty, Pepíčku, ptá se učitelka? "Prosím, na šoustání!" "Ale fuj Pepíčku, jak můžeš na něco takového myslet, když se koukáš na tekoucí vodu?" "Prosím, když já na to myslím pořád!" Ne, že bych byl takovým erotomanem, jakým byl Pepíček, ale napadne mě to vždy, když vidím, na jaké hlubokomyslné blbosti myslí lidé na ksichtoknize.

Jednou jsme seděli s Todorem v jeho pokoji a on že musí vymalovat. Měl před sebou plechovky s barvou a to, že jsme neseděli nasucho, vyústilo v šílený nápad. Bylo to v době, kdy naše socialistické Československo objevilo latex, a protože Todor šel vždy s dobou, nakoupil plechovky s touto barvou, protože "to je ta nejlepší barva barva na světě, ty vole!" Jenže jsem netušil, jaké odstíny koupil. Když už měl sdostatek inspirace v hlavě, otevřel pikslu a nalil do misky na fotochemikálie barvu, černou barvu. A začal ji nanášet na kdysi bílé stěny. "To je underground, to je vodvaz!" řval a nanášel černou na zeď. Nebyl jsem si jistý, že to je ten nejlepší nápad, ale zastavit bráchance, když něco začal s takovou vervou, to spíš člověk zastaví holýma rukama rychlík! Další stěny natřel tmavě zelenou. Krásný prosluněný pokoj se stal rázem tmavou kobkou. "Toši, není to trochu tmavý?" "Prdlajs, tmavý, vymyslel jsem speciální světelné zdroje, boďáky!" a přinesl dvě černě natřené bedničky, do kterých namontoval po dvou žárovkách sufitkách, každá měla asi tak 25 W. Nad žárovky nalepil zrcátka, která koupil v bazaru v Lidické ulici, s vyobrazenými cvičenci a s nápisem: "III. celostátní spartakiáda 1965". "To je můj patentní boďák, o tom si budou vyprávět celé generace!" "Ale stejně je tady tma jak v pr..." "Nebuď malověrný, musíš stát přesně pod proudem světla, jak říkám, je to boďák!"

Druhá fáze nastala, když se teta dožadovala, aby ten udreground odstranil, že tam bude mít ložnici a chce to mít bílé. Latex, jak známo, drží jak helvétská víra a nejde dolů. Na to šel Toši s fortelem sobě vlastním. Přinesl si z práce ohromnou benzínovou letlampu a rozpálil ji tak, že se z ní stal plamenomet: "To spálím jako prd, a bude zase bílo, neměj strach, mami!" Latex skutečně šel dolů a jak tak špachtlí sundával hořící latex, padal mu na ruce. "Vezmi si rukavice, vždyť se spálíš!" "Michallangelo málem přišel o oči, když maloval Sixtinskou kapli a kapala mu jedovatá barva na obličej, pro umění musí člověk něco obětovat!"

Dnes už máme oba vymalováno fádně bíle, ne, že bychom ztratili invenci, jindřichohradecké tekuté invence máme stále dost, ale přeci jenom světlý byt je světlý byt. Láska k tmavé kobce se přestěhovala o patro výš…

Ale Todor i nadále vynalézá. Sousedka má vnučku, která je strašně rozmazlená a absolutně neposlouchá. Je marné jí říkat: "Prosím tě, na to nesahej, slyšíš, nech to na pokoji!" To je, jako by jí člověk řekl: "Udělej to, vezmi si to!" Prostě spratek. A tak Toši vymyslel "krabičku". Krabička je vlastně induktor. A tak když to "roztomilé" děcko zase všechno bralo do ruky, aby s tím posléze praštilo o zem, a navzdory upozornění, aby nechalo ty věci ležet a hrálo si se svou panenkou, vzalo do ruky i "krabičku" - a ta praštila s holčičkou.. Skončilo to řevem, další návštěva se konala až za hodně dlouho a milá holčička teď způsobně sedí a má strach na cokoliv sáhnout. A teď mohou začít řvát zastánci rozvoje osobnosti dítěte! Už je slyším! Ať neřvou, ale ať přijdou k nám a v rámci rozvoje své osobnosti si vezmou Tošiho patentní výchovnou "krabičku"!

P.S. Toši, nezapomeň, že žádná pravda nesmí stát v cestě vtipnému vyprávění!

***********************************************

SETKÁNÍ S JANEM ČECHEM
Tradiční podzimní setkání s autorem úspěšných knížek z leteckého prostředí Droga zvaná letadla a Nazdar orlové a neméně úspěšné knížky Vzpomínky z druhého kopce.
Ve středu 7. 11. 2012 od 18 hodin v Hudební vinárně, klub Mandragora, Korunní 16, Praha 2.