Kdysi měli v ulici Pod lipkami krám Stecherovi. Bylo to na rohu ulice a chodilo se do krámku předzahrádkou. Když v roce 1961 vyhlásil prezident Novotný, že jsme Československá socialistická republika, nehodilo se, aby existovaly takové malé krámky, a tak jsme zasadili tvrdou ránu válečným štváčům a vrahům z Wall Streetu tím, že se ouředně takové krámky zavřely. A tak jsem musel chodit do konzumu na druhou stranu ulice, což bylo dál a už to nemělo takovou atmosféru. U Stecherů jsme se ségrou nakupovali bez peněz, paní Stecherová si to psala do notýsku a na konci týdne to děda chodil platit. Stejně tak to bylo i v cukrárně U Zvolánků na Plzeňské. Když jsme snědli poněkud víc miňonek, které byly tehdy také vážené a dávali je do kornoutu, nebo kočičích jazýčků, děda nám po každé hrozil, že nás prodá do otroctví nebo na galeje. Otroctví bylo podle mne a hlavně podle dědy lepší, tam jsme měli kmenu bašibuzuků topit pod kotly, kde vařili bílé misionáře. Trochu smotal otroctví s lidožrouty, ale zase to bylo politicky korektní… Představa, že bych tam přikládal pod kotel, kde by se vařila moje neoblíbená učitelka matematiky a fyziky, mne naplňovala nadšením. Ale děda to nemyslel vážně a my jsme to také nepřeháněli často.

Na druhém konci podlipek byl „malý konzum“ a proti němu byla mlékárna. V mlékárně prodával pan Hurský mimo jiné nalévané mléko a vážené máslo. „Malému konzumu“ kralovali Smejkalovi. Proti Stecherovic krámku to byl už velký krám typu „petrolej, káva, biče a jiné pochoutky“, prostě víceméně smíšené zboží. Měli také vážené miňonky, ale museli jsme nosit s sebou peníze. Také měli „vlnky“ a „mejdlíčka“. Vlnky jsem viděl i dnes, ale nechci ztrácet dětské iluze, a tak si je určitě nekoupím. Mejdlíčko se už nedá koupit. Ani nevím, z čeho byl ten strašný sajrajt vyroben, a snad to ani nechci vědět. Bylo to tvrdé a sladké, pro naše rodiče naprosto odporné, pro nás skvostné. Stejně tak Šumák. To byla dobrota! Dvě kostičky, jedna bílá a druhé červená. Původně to byla instantní limonáda, ale my jsme ty kostičky lízali a měli jsme od toho odřený jazyk. Po Šumáku přišly TiKy a to byly ty samé kostičky, ale už nebyly rozdělené, ale byla bílá i ovocná v jedné, takže byly takové ďupkované. Byla to náramná dobrota!

Když jsme byli se sestrou vysláni za účelem germanisace do NDR, tak u lidí, u kterých jsme bydleli, jsme měli denně studené večeře. A k večeři byl pravidelně métský salám a salám, kterému jsme říkali tečkovaný. Byl to salám velkého průměru, tmavěčervené barvy s bílými tečkami, nejspíš špeku. Salám nebyl chuťově špatný, ale mít ho každý den zavánělo stereotypem. Nikde na světě jsem podobný salám neviděl. Přítelkyně Zuzana mi vyprávěla o tečkovaném salámu, když létala jako stevardka u Interflugu, letecké společnosti německého státu dělníků a rolníků. „On měl takovou zvláštní chuť,něco mezi měkkým salámem a turisťákem, jako gothaj a turisťák dohromady, jedls to někdy?“ „Zuzano, každý, kdo byl v NDR déle než pár hodin, tento salám okusil!“ Jednou byla s letadlem v Berlíně pár dní a odtamtud létali nějaké speciály pro cestovní kancelář. Když se vrátila, hned mně hlásila, že má pro mě dárek. „Přivezla jsem ti poklad německé gastronomie, tečkovaný salám!“ „Nekecej, oni to stále vyrábí? To přežilo i Berlínskou zeď?“ A byl to on! Stále stejně úžasný salám!

To jsem odbočil. Když jsme měli „malý konzum“, musel být nutně i „velký“. Ten byl na konci ulice U Perníkářky. Tam jsme chodili neradi, protože to bylo daleko. Já tam jezdil na kole, pak jsem ho musel vláčet po schodech, kterými končila naše ulice, nebo zahradou, kde byly také schody. Schody na konci ulice Nad Klikovkou připravily mnoha řidičům horké chvilky. Až do osmdesátých let byla ulice malovaná v mapách jako průjezdná, o pasti v podobě schodů nikde ani zmínka. Dokud nebyl konec ulice vyasfaltován, řidičům došlo, že se řítí do pasti, a tak buď zastavili, nebo jeli velmi opatrně. Když náš konec ulice vyasfaltovali, tak mnohokrát kvílely brzdy, když taxikář na poslední chvíli viděl zábradlí a schody. Je tam sice značka „slepá ulice“, ale kdo by na ni koukal, že? Nedávno jsme se se synkem vrtali v našich autech a kolem nás prolít idiot s jaguárem. V té úzké ulici plné dětí se řítil snad stovkou. No, ubrzdil to, ale bylo to jen tak tak. Když rozzuřeně couval, před našimi garážemi najel do plastového kontejneru na tříděný odpad. Zůstal stát, okénko spuštěné a můj synek zahlásil: „Po schodech to neumíš, co frajere?“ Když vzteky sinalý vjel ještě i do druhého kontejneru, jak se snažil smykem otočit , zavolal jsem na něj, že tam je ještě třetí, aby ho nevynechal. Vypálil z naší ulice jak Chiron. Věřím, že se tam už nikdy neobjeví. Na konci ulice u schodů bydlí dvojice známých umělců a shodou okolností on má krásného starého jaguára a také rádi jezdí rychle: „Říkáte, že jezdíme jak magoři, ale na něj tedy nemáme! Škoda, že to ubrzdil, možná,že by něco na mého Jaga pasovalo.“ Kromě toho, že jezdí tou naší ulicí na můj vkus jak blázni, jsou to fajn lidi.

Jednou jsem vyhazoval do kontejneru nějaké láhve a Zuzana tam viděla na zemi čtyřlitrovou láhev s ouškem od stolního kalifornského vína: „Jo, Carlo Rossi, kde jsou ty časy, co jsme létali do New Yorku. Ta flaška stála čtyři dolary pade a měli to ve vine shopu kousek od hotelu. To byl ale bolehlav! Ráno si člověk myslel, že má dvě hlavy a tu větší má v té menší! Jo, New York, hned bych tam letěla!“ „Zuzanko, musím tě ujistit, že když jsem byl já v Americe, Carlo Rossi tekl proudem a vždycky ráno jsem měl stejné pocity. Zase za ty peníze člověk nemohl čekat nějakou hóch kvalitu, že jo. Ale jak vidíš, nemusíme do New Yorku, díky globalisaci mají asi tento samoser i u nás. Pochybuji, že by takový „poklad“ někdo tahal přes moře.“

Byly vánoce a my jsme od ségry dostaly nádherné paňáky, jejichž tělo tvořila galonová láhev. Ségra udělala panáky tak věrohodně, že jsme se museli své podobě smát. Můj měl i brýle. Jak říkají naše děti: “Fakt hustý!“ Jak jsem tak držel paňáka za tělo-láhev, začal jsem mít zlé tušení: že on to bude Carlo Rossi? A byl to on! „To je zahradní víno, to necháme na léto. Na zahradě bude fajn.“ No, léta se ty dva galony nedožily. První teplý den a šup, víno šlo na stůl. Nevím jestli se nám léty otužil organismus nebo jestli zvedli u Rossiů kvalitu, ale chutnalo nám a nic nás tentokrát nebolelo. Už ani to víno není, co bylo!