No, vzpomínky to tentokrát ani tak nejsou. Je to spíš o kapitalismu v Čechách. Ten rok, co to vzdala vláda jedné strany, jsem oslavil čtyřicáté narozeniny. To je věk, kdy by člověk měl být soudný a s chladnou hlavou uvažovat o tom, co je a co není možné. Pro mne to byla tak vítaná změna, že jsem žil v euforii, že to musí tady být za několik málo měsíců, ne-li týdnů takové jako všude v normálním světě. Čtyřicet let nás tady dusili, ale teď to bude všechno jinak! Václava Havla jsem znal už léta a lidi kolem něj také, tak jsem si byl jistý, že už jenom zářné zítřky nás čekají. Ale ty opravdu zářné, ne ty, co nám léta marně slibovali bolševici.

Netušil jsem, že se začnou drát nahoru různé nomenklaturní kádry s pozadím v StB, kteří měli to nejcennější, a to jsou informace. A protože pod zvrhlým heslem „Nejsme jako oni“ si „oni“ vysvětlili, že mohou beztrestně vše - a skutečně mohli. Další várka byli „kluci z prognosťáku“, kteří si pod vedením samolibého pana profesora rozdělili lukrativní funkce a vystrkali všechny, kteří se léta snažili o to, aby bolševik padnul, zatímco oni si jezdili vesele po světě, aby mohli potom u nás lépe věštit ještě světlejší komunistickou budoucnost.

Tak jsem začal být pesimistou. Přestal jsem doufat, že by se mohlo cokoliv změnit. Jedni lumpové nahradili druhé - a jupí, jelo se dál! Mezi tímto plevelem ale začalo rašit podhoubí skutečných podnikatelů. Někteří začali zavádět do Čech internet, založili první servery, někteří založili cestovní společnosti.

Mezi takové patřil i Radim Jančura, majitel společnosti Student Agency. Začal organizovat pro studenty pobyty v zahraničí, jazykové kurzy a prázdninové brigády v zahraničí. Sám mám zkušenost, že se člověk nikdy nenaučí jazyk tak, jak by se ho naučil v zemi jeho původu. K čemu mi je znalost používání předminulých časů a nepravidelných sloves, když se v Anglii nedomluvím? A tak jsem takové snahy jen vítal. Když se potom Jančura vrhnul na autobusovou dopravu, držel jsem mu palce. Říkal jsem si: „To je borec, ten konečně pohne s šíleným státním molochem ČSAD!“ Jeho první linka Praha-Liberec znamenala v autobusové dopravě revoluci. Město Liberec spolu s ČSAD zakazovalo jeho autobusům vjezd do autobusového nádraží, představitelé ČSAD vysvětlovali v televizi důvody, proč soukromník nemůže poskytovat stejně kvalitní služby jako oni s rozhrkanými starými a prorezivělými karosami. Dokonce se snažili protlačit do parlamentu zákon, že třínápravové autobusy musí platit dražší, tuším dálniční známku To všechno majitel žlutých autobusů ustál. Jeho společnost se bohulibě rozrůstala. Na palubách jeho autobusů byly stevardky, které nabízely do té doby nevídané věci: noviny a časopisy zdarma, stejně tak teplé nápoje. Bylo jedno, jestli člověk jel do Londýna nebo do Brna.

Velmi jsem panu Jančurovi fandil. Z jeho rozhovorů bylo jasné, že to je tvrdý kapitalista, který se se svými podřízeným příliš nekamarádí, ale vyžaduje od nich kvalitní a přesnou práci. Když se rozhodl vstoupit do světa železnice, říkal jsem si, že konečně s tím státním molochem zatočí. Opět mu dráhy začaly házet klacky pod nohy, a protože mají silnější páky než ČSAD, dost dlouho se jim to dařilo. Doufal jsem, že se mu to díky jeho urputnosti také podaří.

Přítelkyně Zuzana, když byl v Evropě sopečný problém a aerolinie nelétaly, použila na cestu z Londýna do Prahy služeb Student Agency. Vrátila se domů nadšená, jak to měli dobře zorganizované, jak to bylo fajn a pohodlné. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že tato společnost je prostě skvělá. Proto jsem vůbec neváhal, když jsem potřeboval jet za svými čtenáři do Trenčína, použít jejich služeb. V Trenčíně jsem měl být v pondělí 18. dubna a tentýž den jsem se měl vracet domů. V březnu jsem si zaknihoval a zaplatil zpáteční jízdenku. Po mailu mi přišla jízdenka a potvrzení o platbě. Kdepak, je to skvělá firma, ani tam nemusím a všechno jsem přes počítač vyřídil. Bohužel, netušil jsem, že mé nadšení vyprchá, že budu postaven před jinou realitu, než kterou slibovala reklama.

Osmnáctého dubna jsem v šest hodin ráno stál na Florenci a s ostatními cestujícími jsme čekali na přistavení žlutého autobusu. Dvacet minut před plánovaným odjezdem autobus zastavil u nástupního ostrůvku. Vystoupila mladinká „busuška“, v ruce měla seznam cestujících. „Máte nějaká zavazadla? Ne? Mohu se podívat na vaší jízdenku? Ale já vás tady nemám, moment.“ Kamsi zavolala a pak mě řekla, že jsem si jízdenku 27. března v sedm hodin ráno stornoval. „Proboha a proč bych to dělal? Nic jsem si nestornoval, to musí být chyba u vás.“ „Věřte, že mě to mrzí, ale nic s tím nemohu dělat. Můžete počkat, jestli se třeba někdo nedostaví.“ Nevěřil jsem vlastním uším, jak je možné, že někdo stornoval mou zaplacenou jízdenku? A i kdyby se to nakrásně z nějakého důvodu stalo, proč mne o tom nevyrozuměli?

Skutečně se jedna paní nedostavila, a tak jsem odjel směr Trenčín. Byl jsem poněkud překvapen, že si v autobusu nemám kam dát tašku s počítačem a tašku s fotoaparáty, protože na schránce nad mou hlavou bylo napsáno, že to je „for staff only“, pouze pro personál, a na další schránce to bylo také. Tak jsem musel mít obě tašky na klíně, což je při tak dlouhé jízdě krajně nepohodlné. Někde mezi Prahou a Brnem přišla „busuška“, že musím zaplatit znovu 644 Kč za zpáteční jízdenku. „Doufám, že zpět to bude volné, že se dostanu do autobusu.“ Zaplatil jsem a asi za hodinu přišla s tím, že zpět je to bohužel plné. „A proč jsem musel zaplatit zpáteční jízdenku, když se s vámi domů nedostanu? Vraťte mi prosím peníze.“ „To bohužel nejde, už je to v systému, ale můžete si stěžovat.“ „To si pište, že budu.“

A tak jsem zcela rozčarovaný dojel do Trenčína, kde na mě čekali studenti leteckého učiliště a ti mi dokonale zlepšili náladu. Atmosféra byla skvělá. Jedna paní profesorka mi dala seznam spojů do Prahy a situace byla zachráněná.

Další zklamání nastalo, když jsem to po návratu reklamoval. „No, když jste tu jízdenku stornoval, tak se nedivte!“ mě řekla slečna na reklamacích. „Nezlobte se, ale já jsem nic nestornoval, nebo si vážně myslíte, že bych šel na autobus, kdybych jízdenku stornoval? Takový vůl skutečně nejsem! A jak jsem koukal na svůj účet, ani peníze jste mi nevrátili.“ „No, ty si můžete vyzvednout na kterémkoliv kontaktním místě naší společnosti nebo si je můžete nechat u nás uložené a použít je na nákup další jízdenky.“ „Nebojte se, slečno, služeb vaší společnosti určitě již nevyužiji a nechápu, proč, když jsem to platil převodem a někdo to stornoval, že to okamžitě nepošlete zpět na mé konto?“ „Taková je naše praxe, ale mohu vám poslat mailem vratku, tu vyplňte, oskenujte a pošlete zpět.“

Zůstal jsem zkoprnělý,proč zadržují mé peníze, proč „busuška“ chtěla zaplatit zpáteční jízdenku, i když jsem mohl využít pouze jednu cestu. Jak je možné, že se někdo může dostat do systému a stornovat mou jízdenku a když už se to stane, proč o tom člověk není informovaný? I napsal jsem panu řediteli, ten mou stížnost předal svým podřízeným. Paní Rusňáková mně poslala tzv. vratku, kterou jsem měl vyplnit, oskenovat a poslat zpět. Napadlo mne, jak to asi dělají lidé, kteří nemají doma počítač a skener. Nicméně žádná omluva a žádné vysvětlení. Dostal jsem pouze adresu na pana Sychru,že on může zjistit, z kterého počítače bylo storno provedeno. Místo pana Sychry jsem dostal mail od paní Matuškové, která mě napsala, že bych si měl pořídit jejich kartu, která má svůj kód a nikdo se do mé rezervace nemůže dostat. Ale to by se snad nikdo neměl dostat ani tak, ne? O tom, že by mi měli vrátit i polovinu jízdenky, kterou jsem zakoupil v autobusu, ani slovo. Takové vysvětlení mne věru neuspokojilo, a tak jsem napsal znovu s tím, že mi kromě vysvětlení ještě dluží peníze. To se už ozval pan Sychra, který se mně jako jediný jménem společnosti omluvil i za „busušku“, která nemá prodávat v autobusu zpáteční jízdenku, a že mi samozřejmě rozdíl vrátí, když vyplním přiloženou vratku, oskenuji ji (opět!) a pošlu zpět.

Líčil jsem toto dobrodružství svému synovci, který jezdil služebně několikrát týdně do Brna. „Storno? No to bylo normální, hlavně, když to bylo před víkendem a autobus byl plný. Mně se to stalo několikrát. To víš, do toho systému můžou vlézt jenom oni, a tak tě z toho vyšoupnou a daj to nějakému svému kámošovi.“ Dlužno podotknout, že ani v „mém“ autobusu jsem nebyl jediný, komu byla jízdenka samovolně stornována!

A tak jsem bohužel vystřízlivěl z obdivu ke společnosti, o které jsem se domníval, že zahájila novou éru cestování na pravidelných spojích. Jsem si téměř jist, že jejich služeb nikdy nepoužiju.