Neexistuje žena, jež by neměla své tajemství. I ty největší treperendy je mají. Jsou hluboko ukryty nikoli v nitru jejich duší. Jsou v té malé věcičce, bez níž žádná nevyjde z domu.

Stará anekdota hovoří o Bohu, který nabízí muži splnění jeho přání už zde na Zemi. Muž, který se bojí létat a plout, se chce podívat na Havaj. Bůh mu sdělí, že je to sice možné - koneckonců je všemohoucí - ale současně upozorní muže, že stavba dálnice ze západního pobřeží USA na ostrovy způsobí značné ekologické škody a spotřebuje kvanta betonu. Muž tedy ustoupí ze své touhy navštívit Havaj a jako druhé přání předloží Bohu svou touhu vyznat se v ženské logice a chápání. Po delší pauze se jej Bůh zeptá, chce-li dvou nebo čtyřproudovku. Myslím, že větším úkolem by pro Všehotvůrce bylo rozkrytí tajemství, které skrývá ženská kabelka.

Ženská kabelka je nesporným odrazem její duše. Zatímco chlapovi stačí kapsy u džínů, případně saka, kam pohodlně schová svou šrajtofli a klíče /jako trest Boží považuji osobně mobil, na který je potřeba třetí kapsy/, ženská, pokud zrovna nevynáší smetí, musí mít sebou vedle již třech vyjmenovaných věcí ještě další vak, kam ukládá kvantum dalších naprosto nezbytných potřeb, které normální chlap není schopen pojmenovat. Lze s jistotou konstatovat, že stejně jako otisk prstu není na světě shodný obsah aspoň dvou kabelek.

Současně jde však o prostor, kde je mužům vstup přísně zapovězen. Muž, prohrabávající ženskou kabelku je cosi odporného, asi jako šmírák, který využívá prasklin v přepážkách převlékáren, případně se skrývající v roští s dalekohledem u nudistické pláže. Dokonce si troufám říci, že ten hrabal je ještě horší, neboť vstupuje mnohem dále, než jen k povrchu kůže ženiny. I v té nepitomější detektivce je konstábl, požadující prohrabání kabelky, pasován do role hlupáka, který nakonec dopadne špatně, neboť v té vysypané změti předmětů, předmětků a předmětíčků, která v poslední fázi dopadne na stůl, nerozpozná corpus delicti a je ve finále přechytračen. Žena po skončené prohlídce pohrdavě smete své propriety zpět do kabelky a chudáka sjede útrpným pohledem, který značí hluboký odpor vůči mužskému plemeni a současně znamená neoddiskutovatelné vítězství.

Pro muže je ženská kabelka doslova prokletím. Neexistuje žena, která by připustila prostý fakt, že má dostatečný počet kabelek a bot. V počátečních fázích mého manželství jsem se domníval, že když ženě koupím hezké šaty, mám na delší čas vystaráno. Zhruba po 48 hodinách od nákupu nějakého podivně obarveného kusu textilie přichází má žena s neotřesitelným názorem, že k uvedeným šatům nemá vhodnou kabelku a obuv. Zkouším - pravda vždy marně - přikládat k novému oděvu již jsoucí kabelky s poukazem, že přece barva šatů docela ladí se vzorem na kabelce, a že tedy není nutno znovu roztápět platební kartu. Pravidelně se mi dostane vlídné odborné přednášky o tvarech, barvách, kování apod., které prostě nejsem schopen pochopit. I když jsem vzdělán v exaktních vědách, termíny jako Louis Vuiton, Pierre Cardin, Prada apod. mi zůstanou nejspíše navždy zapovězeny. Jakýkoliv odpor je marný a kapitulace je jediným možným řešením. S vědomím, že po dobytí kabelkového území žena posléze zaútočí do sféry obuvi, ustupuji do výchozích pozic, což je zpravidla sklepní místnůstka s destilátem.

Dalším postřehem v kabelkovém martyriu je jejich vpravdě efemérní životnost. Při nedávném průzkumu šatníku jsem objevil pytlík /no spíše pytel/, v němž byly naskládány kabelky a to ve značném počtu. Pln radosti jsem svůj archeologický nález donesl své ženě v domnění, že budu - aspoň na krátkou dobu - pochválen a ušetřen značných výdajů oběživa. Opět jsem byl spražen přednáškou o tom, že tyto uložené kabelky již nesplňují požadavky na jejich nošení, neboť jsou obdány barvou a tvarem, který je „prostě nemožný“. Nabídl jsem některé společné vzpomínky, kdy žena ony silážované kabelky dychtila mít a já - v bláhové naději jejího štěstí - jsem v nějaké exotické destinaci marně smlouval půl hodiny cenu s prodejcem, který si byl - po spatření jejího chtivého výrazu - jist svým vítězstvím a mým finančním debaklem. Nyní se dozvídám, že je to „šunt“, „brak“, vhodný tak akorát ke sběru poddubáků.

Životní dráha kabelky je efemérní. Představa, že žena sbírá kabelky, aby posléze u latté machiato ukázala svým spoluklebetnicím šokující seznam, je zcela iluzorní. Zatímco chlap sběratel čehokoli je schopen své nejstarší kousky /známky, mince, angličáky atd./ opatrovat jako oltářní ciborium a v patřičné chvíli se s nimi vytasit uprostřed stejně zanícených šílenců a sdílet jejich obdiv s náruživostí kuřáka hašiše, žena „sběratelka“ vyrazí se svým klenotem do společnosti maximálně 2x, poté pro tzv.“okoukání“ čeká ten kousek kůže již jen trpký osud odloženého dítěte.

Přesto - ta chvíle nadšení, kdy žena poprvé třímá vydobytý kousek, laská jej a cicmá, obrací jej tu proti světlu a tu zase blíže stínu, hladí kůži a opakovaně cvaká uzávěrem, noří se panenských hlubin různých kapsiček, poté se naparuje s kabelkou před zrcadlem - nám pánové stojí za to.