Na rozdíl od obvyklých upozornění na počátku filmu, že situace i postavy nemají nic společného s reálnou skutečností, bych rád ujistil laskavého čtenáře, že všechny záběry tohoto scénáře jsou ryzím dokumentem.

Obraz 41. - Sanitní vůz před vrátnicí, pozdní večer

K. nasedá. - Úzká ulice, tam vy bydlíte, Alfréde, viďte? - - Ja, ke komu to je?- - Nějaká paní Stehlíková se prý otrávila, znáte ji? - - Ja, to je kousek, má tvě malý těti a ten její je tifnej fták. - Alfred vyrazí jako obvykle.

Obraz 42, - kuchyně u Stehlíkových, ještě pozdní večer

K. vchází dovnitř, Alfréd tentokrát s ním. Z rádia se hlasitě line oblíbená píseň – Jde Frantík kolem zahrádky, vítr mu vlasy hladí... - U stolu sedí Stehlík s lahví rumu a poloprázdnou sklenicí od hořčice před sebou. - Tak co je? -ptá se Alfréd. - - Ále, tudle stará, prej snědla ňáký zrní, nebo co ... - - Jaký zrní? - zeptá se K. Ve dveřích se objeví mladá žena držící se za břicho a kroutící se bolestí. - Takový na potkany... Ty moje ubohý děti, já už je neuvidím, panenko Marijá, já je už neuvidím! (pláče, z rádia se line refrén – Víš, to je nějak tím, že si už vůbec neumím představit život bez tebe, bez tebe...). - Na tos měla myslet, nežs to sežrala! - přeruší ji rázně Stehlík a dopije sklenici. - Tak pojďte, paní Stehlíková, - vezme ji K. za ruku – My vám pěkně propláchneme žaludek a bude zase dobře. - - S ním, jo? Jen se podívejte! - Stehlík si nalévá další dávku rumu a mávne volnou rukou – Tak že byste šli, ne? - Z rádia se line refrén – Víš, to je nějak tím, že už si vůbec neumím představit život bez vás obou, vás obou.....

Obraz 43. - interiér sanitky, začíná svítat

Vůz projíždí úzkou kamenitou cestou. - Já to fětěl, že ty cikáni musej pytlet v horoucí prteli, ale kam teť? - zastaví Alfréd před rozcestím. Vtom zleva vyběhne udýchaný cikánský chlapec, otočí se zpátky, mávne na sanitku a vyběhne. Auto stejně nemůže jet rychleji. Vidíme kmitající se chlapcova chodidla. Po delší chvíli se objeví zchátrala chalupa, asi dřívější hájenka, před ní čeká několik dalších dětí. K. se vysouká z auta, děti pozdraví, a běžec, nejstarší chlapec, vede K. Dovnitř.

Obraz 44. - kupodivu přívětivý interiér, osvětlený stojací lampou s třásněmi. Na stěnách jsou pestrobarevné koberce, v posteli leží starší cikánka s obkladem na čele a v srdeční krajině. U ní sedí mladá žena. - Prepáčtě, pán doktor, že obťažujeme, ale tu stará mama už něvládzú. - Odstoupí, aby K. mohl nemocnou vyšetřit. Ten chvíli poslouchá srdce a plíce, pak se podívá na oteklé nohy, posléze se obrátí na nejstaršího chlapce - Dojdi pro řidiče a přineste nosítka. - K mladé ženě – Musíme vzít maminku s sebou. - - Joj, pán doktorko, - ozve se stará těžce – Ĺúbila bysom radšej zomrieť tuná doma.- - A já bysom chcel, a istotně aj tuná děcka, abystě sa v tej nemocnici uzdravili, kto tu hovorí o umiraniu, hej? - - Ako myslitě, pán doktorko, ako myslitě. - Mezitím Afréd s chlapcem naloží starou paní na nosítka a odnášejí ji ven. - Ďakujem velmi pekně, pán doktor, - loučí se matka. - - Doviděnija, - odchází K.

Obraz 44. - před chalupou v lehké ranní mlze

K. se vsouká do vozu, Alfréd vyjíždí, K. se ohlédne a vidí skupinu dětí s matkou podél cesty, pomalu se ztrácející v mlze. Jako čestná stráž.

Při svém nočním putování po okolních obcích jsem si uvědomil, že sice mohu u nemocného napsat recept na potřebné léky, někoho z rodiny vzít do lékárny, ale jak se ten člověk dostane zpátky? Jedině pěšky. Měl jsem takový malý kufřík a ten mi vnukl nápad. Vešel se tam tonometr, fonendoskop, kovové pouzdro na vyvařenou stříkačku, krabička s několika ampulkami z interny, ale co ty léky? Lékárník v Aši byl takový morous, ale přece jen jsem mu předložil svůj plán, který okamžitě uvítal. Věnoval mi do kufříku tablety proti teplotě, bolestem všeho druhu, proti průjmu atd... Pacientovi jsem je dal, napsal recept, vyměnil v lékárně za další balení a tak to šlo k plné spokojenosti pacientů i lékárníka, kterého při mých službách nikdo nebudil. Určitě jsme porušili několik předpisů, ale naštěstí bylo do Aše z céntrumu tak daleko...

Nadešel čas představit mého prvního ředitele OÚNZ MUDr. Martina Abische. Jak jsem věděl už od svého nástupu, byl to Žid původem z Podkarpatské Rusi, zdravotní rada už za Habsburků, tak se mu také výhradně říkalo, a byl to zlatý člověk, ovšem s nevalnou češtinou. Všechny oslovoval – Dítě dráhy, - pak dodával – ty možná búdeš žíc, - a když jsme se důvěrněji poznali, svěřil mi, že pšéžil tšínáct réžimů (ať jsme počítali, jak jsme počítali, včetně povstání Bély Kúna, přes deset jsme se nikdy nedostali).

Můj první konflikt s ním se odehrál v druhém půlroce mého působení v nemocnici, když se objevilo několik kojenců s těžkými průjmy. Paní primářka byla na dovolené, a tak jsem se domluvil s kolegou v nejbližší nemocnici, že bude naše děti přijímat, a vyhlásil jsem karanténu. Příští dopoledne mě pan rada zavolal do nemocnice : - Pósílam pró tebe vůz. - (bez dítěte dráhýho). Sekretářka mě ohlásila, pan rada vyšel, podal mi ruku, řka – Dítě dráhy, jsem rád, že tě vidim, poď dál ... - Jen jsme zmizeli za zavřenými dveřmi (z vnitřní strany byly bohatě polstrované), pan rada skoro zařval – Už ti někdo skšípnul kóule? Cópak jsi ňákej hygiénik, aby sis dóvolil závžít óddělení? – A tak bouřil ještě chvíli, já jsem se omluvil, slíbil, že už to neudělám, on uzavřel – No, jen áby – otevřel dveře, podal mi ruku a pravil – Tak, dítě dráhy, dyž budeš zase něco pótšebovat, tak pšiď! - se srdečným úsměvem na tváři.

Když jsem mu to později připomněl v lepší chvíli, řekl mi: - Dítě dráhy, já náhodou mám táky lékážsky diplóm, co je mézi náma, to je mézi náma, a tý drbně za dvéžma je pó tom hóvno. -

Když jsem po letech začal šéfovat, vzpomněl jsem si na tato zlatá slova, a pokud jsem si potřeboval vyříkat něco s některým lékařem nebo sestrou, vždycky jen mezi čtyřma očima.

Ale zatím jsem byl jedním z nejnižších poskoků na této západní výspě socialistického zřízení. Zato z nejvyššího bodu, z rozhledny v Trojmezí, bylo možno nahlédnout do spřáteleného i nespřáteleného Německa, kam jsem měl vzdušnou čarou mnohem blíž, než někteří naši čerství absolventi studia.

Myšlenku, že bych se tam mohl odebrat za vyšším výdělkem (i tehdy propastným rozdílem), jsem rychle zapudil. Jistě, dalo by se, ovšem s velikým rizikem smrti zastřelením.

A tak mohu příště pokračovat ve svých dalších zážitcích až z Aše.