Louny, 1963 – 1965

Blízko Loun, někde v lesích, byl velký muničák. Někdy měli naši lounští bigoši službu bránit ten kus překrásného lesa s nějakými uskladněnými bouchači a určitě taky sudlicemi proti zavilým americkým špionům.

Vždycky jsem se dobrovolně hlásil jako lapiduch. Chyběl mně les, ve kterém jsem byl před vojnou pořád. Jen jak ti lampasáci a minulá hlídka odjeli, kluci zatopili v kamnech. Závodčí je rozvedl na několik stanovišť, kde si dali okamžitě na dvě hodiny šlofíka na mechu. O mně věděli. Já jsem vzal svého kalašnikova a proměnil se znovu v myslivce. Nádhera. Byla tam spousta drobné zvěře. Když před večerem zahřadovali bažanti, vybral jsem pěkného kohouta a bác! Kluci ve strážním baráku přiložili na ten signál do kamen; ti, které jsem na stojkách svým výstřelem vzbudil, se převrátili na druhý bok a spali dál. Zeleninu a koření jsem měl v mé služební tašce s červeným křížem. Byli jsme skromní, jen jsme bažantíka uvařili na polívčičku. Já jsem si pak dal venku čvaňho a povídal si se svatým Hubertem a vzpomínal. Stříhal metr a vzpomínal.

V té stráži bylo všecko prima. Jednou však jsem se na špacír a lov do lesa nevydal ani já. Na vejtřasce, která nás vyklopila v muničáku, se nacházel nový pasažér. Vojín Horváth. Jako všichni jiní kluci vyfasoval šedesát ostrých. Oči mu podivně svítily. Bylo těžké se s ním domluvit. Čeština, avšak ani slovenština na něho moc nezabíraly. Musel však něčemu rozumět. Příběhy o zločinných amerických záškodnících na Horvátha velmi zapůsobily. Když mu ještě někdo navíc nějak naznačil, že ten, kdo zneškodní záškodníka, dostane opušťák, nebylo bedlivějšího strážného v celé Varšavské smlouvě.

Závodčí ho odvedl na post. S vyvalenýma očima nám pak říkal, že při odchodu slyšel, jak Horváth za ním hrknul závěrem samopalu, připraven k palbě. Jak jsem už řekl, ten den měli bažanti ode mě pokoj. Když už potmě šel závodčí kluky po dvou hodinách vystřídat, jeho zažívací trakt mu začal z napětí dělat neplechu. Pak nám na strážnici střídání líčil: Když se blížili s tím střídačem k Horváthově stojce, hlasitě vyvolávali jeho jméno. Nic. Po čtyřech pak lezli příkopou blíž a blíž. Pak najednou někdo zařval, co se naučil v politickém školení mužstva nebo v možná jiné části té vojenské pakárny: „Stoj! Gdo tam ?“

Závodčího svěrač ho v ten moment zradil. Misto normálního „Vole, to sem já“, zařval podle vojenských předpisů: „Zavodčí a stráž!“ Zatím žádná střelba. Za chvíli (ono to chvilku trvá si vzpomenout na něco v cizím jazyce) se ze tmy ozvalo: „Oblí obličej!“ Závodčí zmateně mlčel, než mu došlo, že poslední oficielní frází při střídání stráží je: „Osviť si obličej!“ Horváth to lehce upravil. Když si pak ten závodčí baterkou svítil na svůj kopřivami v příkopě popálený ksicht, čekal, že pro Horvátha vidina opušťáku z něho udělá imperialistického špiona a strážný ho osolí těma třiceti včelkama, co měl v zásobníku.

Dopadlo to dobře. Podvlíkačky si pak ten závodčí vypral v bečce s dešťovkou za služebním baráčkem.