Neovlivněn názory jiných usedám ke klávesnici, abych napsal několik vět o Stanislavu Grossovi. Na mysli mi vytane titulek jedné z oblíbených písní kapely Jethro Tull. Příliš starý na rock and roll, příliš mladý na smrt.

Parafráze: příliš mladý na ministerského předsedu a příliš mladý na smrt.

Že Stanislav míří vysoko, jsem si naplno uvědomil ve stejný den, kdy jsem i já mířil vysoko. Nejvýš, kam může obyčejný člověk vystoupat. Náš airbus se právě odlepil z Pearsonova letiště v Torontu a vydal se k obloze. Nabral kurs nad Atlantik a já letmo přelétl titulky českých novin. Stanislav Gross se po Vladimíru Špidlovi ujímá vedení ČSSD. Psal se 27. červen 2004.

Netrvalo dlouho a Stanislav se stal šéfem vlády. Nejmladším v dějinách republiky. Bylo mu čtyřiatřicet. Shodou okolností tolik, kolik Edvardu Benešovi, když v roce 1918 nastoupil do funkce ministra zahraničí právě založené RČS. A to byl ve své době oproti Stanislavovi nějaký Pan politik.

Byl jsem zděšen. Se Stanislavem Grossem jsem se jako s předsedou vlády nikdy nesmířil. Nejen kvůli tomu, že patřím do jiného názorového tábora – ale především proto, že nepůsobil důvěryhodně. Postrádal jsem jiné než partajní zkušenosti.

Ano, příliš mladý na ministerského předsedu.

V dalších letech to bylo jen horší. Přišla aféra s financováním bytu – a jak se později ukázalo a jak on sám po letech poctivě přiznal, pravdu měli ti, kdo mu tehdy nevěřili. Je z toho velké poučení: nedůvěřovat politikům, byť by andělskými slovy hovořili o tom, že jejich peníze jsou ze všech křišťálově čistých peněz ty křišťálově nejčistší (nebo jak to tehdy v parlamentu komplikovaně definoval).

O pohádkovém zbohatnutí díky šikovném prodeji akcií darmo mluvit. Už proto, aby člověk nevypadal jako závistivec. Jen připomenu biblické slovo: co by bylo platné člověku, kdyby celý svět získal, ale duši své uškodil. A dnes? Myslím, že by paní Šárka a Grossovy dcerky byly nevýslovně šťastnější, kdy měly méně milionů a nemovitostí, ale zdravého tátu a manžela.

A jsme u konce. Ten je, navzdory osobní tragédii, překvapivě pozitivní.

„Standu si vzal Bůh,“ čteme na internetu vyjádření paní Šárky. Není to prázdná fráze. Před časem jsme se dozvěděli, že Stanislav Gross se stal věřícím křesťanem. Byl jedním z mála, kdo se za své chyby veřejně omluvil. Omluva byla adresována všem, koho zklamal. (Nikoli mě osobně, protože já jsem od něj nic nečekal, proto mě ani zklamat nemohl.) Přiznal i to, co jsme si mnozí mysleli: že nebyl dobrým premiérem.

Nepřísluší mi v této chvíli hodnotit Stanislava Grosse jako člověka a politika této země. Nicméně rozumím tomu, když říká, že přijal Krista – a respektuji to.

V přelomovém okamžiku jeho života, v okamžiku ukončení jeho pozemské fáze, už není důležité, kolik měl na kontě, není důležitý jeho byt v Praze či na Floridě, není důležitého vlastně nic – kromě jedné jediné věci. Jestli odešel smířen s Bohem. Chci věřit, že ano.

Stanislav Gross byl součástí novodobých českých dějin a ty ho také budou hodnotit a soudit. Pro něj je ovšem nyní důležitější něco jiného. Jak ho na druhém břehu bude hodnotit a soudit soudce nejvyšší.

Osobní otázka pro ty, které zklamal: Jste schopni a ochotni mu odpustit?

Jsem si jist, že pozůstalá rodina, paní Šárka a obě dcery, najdou posilu a povzbuzení ve své víře. Neboť křesťanství, pravé křesťanství založené na osobním vztahu ke Kristu, o němž Stanislav hovořil, to je právě tato víra, ale také láska – a naděje. Naděje, která dává sílu překonat údolí stínu smrti.

Pozůstalým upřímnou soustrast a dostatek této síly.