26.4.2024 | Svátek má Oto


VZPOMÍNKA: Mýtus o studentské revoluci

17.11.2014

Bezprostředně spustila listopadový převrat demonstrace k výročí 17. listopadu 1939, která začínala v Praze na Albertově. Po několika projevech na ozvučené tribuně postavené pod schody na konci ulice – projevech pamětníků a soudruhů z Socialistického svazu mládeže – se průvod vydal na Vyšehradský hřbitov, podle schváleného programu snad ke hrobu K. H. Máchy. V tom momentu se ovšem ti, kteří byli u tribuny nejblíže, ocitli na jeho konci. Na hřbitov samotný se pak vešlo jen jeho čelo, zatímco většina se nedostala ani na samotný Vyšehrad. Natož na hřbitov. Po nějaké době postávání, aniž se vědělo, co se tam daleko vepředu vlastně děje, usoudil leckdo, že už je vlastně po všem. Ostatně celá akce měla na Vyšehradě končit. (Moje žena připomíná, že bylo mínus 17 - ale tehdy si pochvalovala, že se jí cestou na Albertov podařilo koupit kilo banánů).

Zvláštní lecčím byla ovšem demonstrace samotná. Především toto byla povolená demonstrace. Zatímco na těch předcházejících se scházely tak stovky lidí, na Albertově jich bylo několik tisíc. A oficiální požehnání se projevilo i na složení demonstrantů. Zatímco typickým účastníkem nepovolené demonstrace byl muž ve věku kolem třicítky – takoví nebo jen málo starší bývali ostatně i estébáci převlečení za demonstranty – neboli ne-studenti nebo studenti bývalí, a velmi řídkým jevem tam byla žena, pak shromáždění na Albertově bylo v průměru výrazně mladší. Včetně středoškoláků a středoškolaček. Neboli spousta jinak způsobných šestnácti, sedmnáctiletých děvčat a chlapců si přišla zademonstrovat – i když, to je nutno říci - místo toho mohli jít do kina nebo na mejdan. A pak právě hlavně oni skončili zmlácení na Národní třídě.

Tam pak následovala i zinscenovaná smrt „studenta Šmída“. Agent StB, který hrál jeho roli, předvedl mimochodem velké sebeobětování ve prospěch soudruhů a strany, když přikryt vlajkou v tom hrozném mrazu ležel bůhvíjak dlouho na dlažbě. Jestliže však ty akce měly být zastrašením veřejnosti, pak vyvolaly něco úplně jiného, totiž – jak by řekl Miloš Zeman – všeobecné nasrání. A v důsledku i konec režimu. Ale studenti, a studentstvo vůbec, do 18. listopadu toho roku k jeho pádu nepřispěli vůbec ničím. Leda jako jednotlivci.Vzbudila je právě až ta provokace s jejich údajně mrtvým kolegou – ale zdaleka nejen je vzbudila. A to je to podstatné. Protože vše se povedlo jenom proto, že režimu mělo už plné zuby nějakých osmdesát procent občanů. A všechno to vlastně spustil onen agent, jehož jméno nebudiž připomínáno – původně obsazený do role obětavého obránce režimu. Metál mu ale už nestihli předat.

Neboli takzvaná studentská revolta a stávkování vznikly vlastně omylem a shodou okolností – s předchozími demonstracemi neměli studenti společného nic. Ani v říjnu 1988, ani za Palachova týdne, ani při demonstraci 21. srpna 1989. Nebyli to tedy oni, kdo svrhli a svrhávali komunistický režim, tudíž to nebyla jejich revoluce – a už vůbec jim ji pak nemohl nikdo ukradnout.

A ještě dva momenty stojí možná za připomenutí: – při odchodu z Vyšehradu se dal u Paláce kultury potkat Alexander Dubček, který měl, zdálo se, namířeno právě k tomu Vyšehradskému hřbitovu. Zvláštní bylo, kde se tam vzal – musel přece onen podvečer, bylo tak kolem sedmé hodiny pátečního pracovní dne, zrovna dorazit z Bratislavy. Na Národní třídě pak nebyl. To by se přece vědělo. Takže kde strávil onen večer? Se soudruhy bývalými - kteří s ním snad něco ještě zamýšleli? Nebo kde byl?

U nás doma teda ne.

A druhý moment: už na Albertově se kus od tribuny objevil transparent s heslem: „Kde? Když ne tady? Kdo? Když ne my? Kdy? Když ne teď? “

Byl několikametrový, vyvedený velkými, zdálky čitelnými písmeny, takže ho muselo nést několik lidí. Nemohl, nebo sotva mohl být udělán jen tak na koleně, podomácku a za pár hodin.

Bylo asi víc než jen zajímavé vědět, kdo byl autorem onoho hesla - které se na pietní a povolenou demonstraci vlastně ani nehodilo - a kdo a kde ten transparent vyrobil.

Odpověď se možná naskýtá, ale to by byl jen dohad.

Nakonec to všechno už jsou dnes jen střípky historie. A zaplaťpánbůh, že jen historie.