V prosinci minulého roku 2020 to bylo padesát dva roků od chvíle, kdy jsme na letišti ve Winnipegu uprostřed Kanady vstoupili na půdu svobodné země, abychom tu prožili zbytek života dle onoho každý strůjce svého štěstí (což v přepadené vlasti nebylo tak jisté).

Když nás pak vezl Charlie Lamont, P.Eng., vice-prezident firmy, u níž jsem měl zajištěné zaměstnání, z letiště do hotelu Empire, žena mi šeptala cosi zneklidňujícím hlasem, ukazujíc na mírně cirkusovou předvánoční výzdobu třídy. Na ní ležel sníh, teplota byla -20 stupňů Celsia a já byl zvědav na vše, co nás očekává.

Existuje mnoho reportáží a informací o průběhu počátku takového činu, jakým je emigrace, výměna domoviny za zemi jinou. Takové cesty vedly pro mnohé přes střežené hranice, končily nejednou smrtí, jiné dočasným pobytem ve sběrných táborech, tedy už ne koncentračních a pro nový domov vybraných .

Na tom, že naše začátky děly se hlavně v očekávání a zvědavosti, přes ubytování v penzionátu, možnost nastoupit do zaměstnání krátce po příletu do Kanady, podílel se přítel, kterému věnuji následující vzpomínku. Ladislav M.

Znali jsme se dost dlouho a naše přátelství a kamarádství jako nějaká stříbrná nit spojovaly návštěvy tančíren. Ladislav byl zdatným svůdcem slečen a paní, do podniků jsem jej občas doprovázel, hlavně před proměnou mého bakalářského stavu. Můj přítel byl pozoruhodné inteligence, slušného ovládání hry na klavír, pěkné, atletické postavy a protože jeho pleť byla malinko snědší, v kombinaci s tou postavou proměnil se u svých přátel z Ladislava na Boba. Do tanečních podniků vcházel bez slabých brýlí, u vchodu postál, prostřední prsty přiložil ke koutkům očí a většinou spokojeně pravil: „Musím zaostřit. Á kohopak tu dneska máme?“

Na nit času navlékají se jako korálky takové návštěvy pražských tančíren a barů i v těch časech vlády jedné strany dosti bohatých. Jen ta jména uvádějí moje staré srdce do rychlejšího běhu: Tatran, Radiopalác, Astra, Alfa (občas tu mladý K. Gott zpíval skvěle jazz), Carioca, Vltava, Alhambra, Savarin, Park kultury a oddechu J. Fučíka, ale i Pět P a Kosí hnízdo. Byly to časy těch slibných let šedesátých, stále silněji poznamenávaných zvědavostí, vzrušením a nadějí z měnících se poměrů a s vůní jara vanula ulicemi Prahy imaginární vůně snad již se blížící svobody a demokracie. Těmi ulicemi jsme se vracívali s Bobem domů, bydlel sto metrů od domu našeho.

A pak propuklo jiné jaro, Pražské, ale ne hudební. Začala hrát divadla malých forem a velkého významu, leccos se smělo, na což donedávna nebylo pomyšlení. Šedivost dosavadních poměrů dostávala barevnost jara a to měnilo se v léto.

Třetím rokem už jsem pracoval na ČSAV, Bob exceloval ve svém oboru, tehdy programování a počítačových simulací, a měl již vyřízený pobyt na jedné americké univerzitě.

A čas a události dospěly k srpnu.

Časně ráno onoho osudového dne to byl Bob, kdo mi ještě za svítání telefonoval: „Průser, jsou tady!“

„Kdo?“ ptal jsem se rozespalý.

„Rusáci!“

Půl hodiny poté jsme se sešli. Jemnou mlhovinou ranní vlahé oblačnosti vydali jsme se Pařížskou třídou na Václavské náměstí. To místo, nabízející dosud hudbu, společnost krásných slečen a žen, bylo plné lidí, tanků, motorových vozidel. Protlačili jsme se až k Radiopaláci, odkud v roce 1945 znělo volání o pomoc Rudé armády! Teď tu byla, bez přivolání!

Na tancích a obrněných vozech seděli mladí vojáci a vypadali vyjeveně, zmateni plivanci a nadávkami obyvatel a otázkami volanými na ně v jejich jazyce.

U budovy rozhlasu jsme nebyli dlouho, když metr nad našimi hlavami vyhloubily kulky v omítce dva důlky. Ulicí šel průvod nesoucí zkrvavenou československou vlajku....

Neuplynul ani měsíc a se ženu jsme se rozhodli. Třeba myslet na synka, tady to nemá smysl. Horší to bude s rodiči, nejsou zdrávi. Bude to těžké. Máme přece svědomí. Ale pak už nic, ani vlastní byt, jen pořadník na družstevní... a bláboly a lži a šikanování mocnými....

A tak jsem několik večerů trávil v bytě Boba, jenž, znalý angličtiny, pomáhal mi sepisovat žádosti na zahraniční univerzity a na jeden ústav zabývající se mým oborem, v australské Canbeře.

„Nech si přeložit diplom a všechny zkoušky!“ pravil Bob naléhavě.

Od něj jsem tehdy prvně uslyšel termín počítačová simulace Monte Carlo. Jeho pomoc, kterou mi poskytnul, snad jako bonus k našim radostnějším aktivitám, byla nedocenitelná. Odletěl pak do USA a my v octavii mého tchána řízené bratrem mojí ženy vyrazili do Vídně. Bob mi ještě stačil sdělit svou americkou adresu. Po zabydlení ve Winnipegu jsme si vyměnili několik dopisů. Liboval si, jak jsou černošské slečny milé a všelijak zajímavé. Ano, to byl Bob.

Pak korespondence ustala. Věděl jsem jenom, že žije v New York City. A my jsme se v roce 1981 přestěhovali do Vancouveru.

Když jsme v roce 1993 přijeli za synem působícím v USA, na tři dny jsme navštívili New York. Nejenom, že jsem to město obdivoval, ale v telefonním seznamu vyhledal Bobovo poněkud zvláštní jméno (příjmení). Teď si říkal Lee.

Zatelefonoval jsem na uvedené číslo.

Starší hlas na můj dotaz sdělil, že Lee je toho času, tedy 7. září 1993, v Metropolitan hospital. Syn, který řídil automobil, poněkud se zalekl možnosti v newyorském provozu do špitálu zajet a mne napadlo, zda by tak neočekávaná návštěva přišla Bobovi vhod, nevěděl jsem v jakém je stavu.

Po návratu domů do Vancouveru jsem mu znovu zatelefonoval. Byl už z nemocnice doma. Nemohl jsem jeho hlas poznat. Chabý, téměř ustrašený. Padl na mne smutek. Bob povídal, že je nemocen. Když byl na vrcholu kariéry a získal významné místo u Davida Rockefellera, zemřel mu otec a rozvedl se. Nervově se zhroutil. Upadl do deprese. Musí brát léky, lithium, a stav už trvá několik let. Vydělával veliké peníze a ty jsou bezmála pryč. Navrhl, že si budeme jen posílat karty o Vánocích či Velikonocích. Začíná psát knihu esejí, to mu dělá dobře, až ji dokončí, ozve se a pak si můžeme znova telefonovat. Po čase od něj přišel dopis. Datovaný 6.12.1993... V odpověď na můj dopis píše: ....je tam mnoho postřehů a myšlenek, které dobře vystihly podstatu našeho přátelství a přátelství by se nemělo změnit? Problém je v tom, že já jsem se asi trochu změnil a stal jsem se citlivým vůči jakémukoliv vztahu nerovnosti i v přátelství. A té nerovnosti se nemohu vyhnout, je to podstata mé nynější situace. Proto z mé strany nabídka minimálního kontaktu je stále platná. Děkuji Tobě i Tvé ženě za pozvání do Vancouveru, ale pozvání nepřijmu. Jsi dobrý přítel. Já jsem také dobrý přítel, protože se v současné době nesnažím překlenout osudovou vzdálenost, kterou se naše životní pozice definují....

Chvíli jsem jen tupě na dopis hleděl. Na dopis od Ládi, Boba, Lee. Atlase a dona Juana, muzikanta, odborníka prvního řádu!

Ještě jsem za čas dvakrát zatelefonoval. Nikdo to nebral

Uplynuly Vánoce, žádná karta z New Yorku nepřišla.

Trvá snad ještě, nějakým zázrakem, život po mnoha stránkách úspěšného člověka, rychlý, bohatý, stejně jako dramatický a bolestný? S Tím nahoře ještě žádné spojení a informaci o tom nemám...