Před třemi lety jsem rozšiřoval iniciativu pod jménem "Nesmíme zapomenout". Prosil jsem všechny, kteří byli zasaženi krutou pěstí diktatury proletariátu - a těch byly statisíce, ne-li milóny - aby krátce zaznamenali své příběhy. Byla ustanovena databáze "Životy vykolejené komunismem" v Dokumentačním Středisku Prof. V. Prečana (csds@csds.cz). Ta má vystavět památník všem těm dosud bezejmenným rodinám a lidem, jejichž životy byly nenávratně a zločinně ovlivněny komunistickým aparátem ve jménu jedné zvrácené ideologie. Památník, který by snad zároveň otevřel oči kteréhokoliv dnešního či budoucího naivky, jenž se chystá odevzdat svůj hlas komunistické straně.

Jeden z oněch statisíců byl můj blízký přítel, jehož celý život byl nenávratně zničen zlovůlí autokratů diktatury proletariátu, jeden z těch, které jsem opakovaně prosil aby přispěli do naší databáze, a který jako desítky dalších skromě odpovídal "vždyť my jsme vlastně tak moc netrpěli" (rozuměj: "nikdo z naší rodiny nebyl popraven, pouze jsme byli vězněni, připraveni o svůj majetek, o svou posici ve společnosti, pouze jsme nesměli nikdy nic studovat a pracovat v oboru, který nám byl talentem předurčen, pouze nám bylo znemožněno obohatit lidstvo o příspěvek tvůrčí síly dané nám do vínku"). Tento šlechtic ducha minulý týden náhle a neočekávaně odešel navždy do další (a doufejme milosrdnější) dimenze. Další z tisíců zničených životů se uzavřel. Už nepromluví, už nezasedne nikdy na lavici svědků, aby svým příběhem vykřičel do světa důkazy žaloby zločinu proti lidskosti. Odešel skromně, na hroudě hlíny kdesi v jižních Čechách, a odnesl si s sebou svou nesmírnou hloubku porozumění a sebevzdělanosti, onoho nikdy nerozkvetlého potenciálu, kterým mohl udělat život nás všech o něco plnějším, hlubším. Tiše a nepovšimnutě odešla, tak jako tisíce dalších, jedna z obětí zvěrstva zvrácené a lživé ideologie. Odešel velký syn pošlapaného národa. Jmenoval se Petr Vichr, nedožil se svých šestašedesátin, jeho jméno nikdo nikdy nebude číst v novinách ani v odborných časopisech, jeho úžasné myšlenky, encyklopedickou znalost české kultury, jeho humor a pochopení odešly nezaznamenané. Dovolte mi prosím, abych alespoň takto uctil tuto naši nenahraditelnou ztrátu. Oči nás všech by měly být zaplaveny slzami, což se nestane, tak jako v případech tisíců jiných neoplakávaných životů, protože nám nebylo umožněno jejich ducha poznat.

Na jeho poslední fotografii mu na rameni sedí ochočená holubička a na klíně jeho kocourek. Nezbývá než doufat, že jejich láska na téhle zemi setrvá a že Petrův genetický náboj vykvete v životech jeho dvou dcer, které teď dospívají, alespoň teoreticky, v otevřené demokracii.

Vancouver, Canada