20.1.2022 | Svátek má Ilona


VZPOMÍNKA: Lyžaření a dva nečekané dárky

15.1.2022

Do Ústí nad Labem jsme se přistěhovali, když mi bylo 10 let. Žádné nadšení ze špinavého města jsem nepociťovala. Ústí bylo v té době stále ještě plné proluk po vybombardovaných domech a to, co zbylo, zahalovala všeobjímající páchnoucí žlutá mlha.

Náš táta byl ale věčný optimista a snažil se vše vidět z té lepší stránky. „Je tu krásné okolí, České středohoří a Krušné hory za humny, v létě jsou tu skvělé trasy na kolo a v zimě budeme lyžovat,“ snažil se zlepšit rodinnou náladu sportovně založený otec.

Zabydleli jsme se v listopadu a měsíc nato jsme my tři starší sourozenci pod vánočním stromečkem našli nové sjezdové lyže. Nejmladší sestře Zuzce bylo teprve půl roku, od lyží byla tedy prozatím osvobozena. Lyže měly vázání Kandahár, které se dalo přepnout tak, že pevně držela špička, pata byla volnější a umožňovala jakous takous chůzi. Během bych to rozhodně nenazvala.

Sestra Danda a bratr Martin byli obdarováni novými gumovými lyžařskými botami, ale já jsem lyžáky pod stromkem vyhlížela marně. „K čemu mi budou lyže bez bot?“ Dotazovala jsem se, ale naši se tvářili tajuplně. „Dočkej času a nech se překvapit.“

Začátkem ledna jsme dostali do schránky oznámení, že si máme na poště vyzvednout balík z Vídně. K jeho rozbalování jsem byla přizvána já, že se prý jedná o dárek pro mne. Nevěřícně jsem zírala do krabice vyložené novinami Die Presse na ten nečekaný dárek - byly to starodávné lyžařské boty!

„Tyhle boty jsou z kvalitní kůže, těch si považuj, v těch lyžovala v Alpách už Tante Märy,“ sdělila mi máma.

Nebyla jsem schopna projevit ani nejmenší náznak radosti, jen jsem odsekla, „Tante Märy není přece má teta, ale už prateta, a já si nedovedu představit, před kolika desetiletími v nich mohla sjíždět alpské svahy.“

Ani jsem tenkrát nečekala, kolik lyžařských sezón mi ten nečekaný dárek poslouží na Telnici v Krušných horách, kam jsme s tátou jezdili z Ústí autobusem skoro každou neděli v zimě lyžovat. Boty jsme řádně promazali rybím tukem a nikdy za ta léta se mi nepromáčely. Na Telnici byly různě náročné cvičné louky, ale i dlouhá sjezdovka zvaná Buben, kterou jsme časem také zdolávali. Před těmi šedesáti lety ještě na Telnici žádné vleky nebyly, což znamenalo vystoupat po sjezdu vždy zase nahoru pěkně po svých. Na dlouhé túry naše lyže stavěné nebyly, ale přesto jsme se občas dovlekli až do Adolfova, kde jsme si dopřáli horký čaj.

Teprve po létech jsem se dozvěděla, jak to bylo vlastně symbolické. Boty z Vídně se setkaly s vázáním Kandahár od firmy Massag, v té době už z Bílovce ve Slezsku, ale původem také z Vídně, kde byl podnik založen v roce 1852. Je zajímavé, že obchodní značka Massag přežila i znárodnění, ačkoliv v ní je zakódován původní název firmy Mathias Salcher Sohne Aktien Gesselschaft.

Druhý nečekaný dárek se týká také lyžování. Když jsem po maturitě odešla studovat do Prahy, na Telnici jsem už lyžovat nejezdila. Měla jsem úplně jiné starosti a zájmy, domů do Ústí jsem jezdila víceméně na otočku.

Teprve když jsem začala chodit se spolužákem Slávkem, vyrazili jsme lyžovat do Jizerských hor, kde měl můj děda chalupu. Slávek už tenkrát holdoval běžkám, já jsem stále měla své staré lyže.

Slávek na estonských běžkách byl oproti mně rychlý jako blesk, alespoň tak to na mě působilo tu první společnou zimu, když jsem se daleko za ním plahočila na svých těžkých lyžích. Nějak jsem to přežila, ale co vám mám povídat, byla jsem ráda, když jsme večer zasedli do útulné hospůdky pana Nygrýna.

Příští zimu jsme se oba těšili zase do Jizerek. Vyrazíme hned, jakmile se vrátíme z domova po Vánocích, rozhodli jsme se.

Ten rok moje rodina trávila Vánoce ve Všenorech u babičky a dědy. Vše probíhalo dle tradičního scénáře, slavnostní večeře, zpívání koled a příchod Ježíška, na kterého se nejvíc těšili mí nejmladší sourozenci, Martin a Zuzka. Já coby nejstarší jsem žádné překvapení nečekala, stejně jsem si vytouženou parádu musela předem sama sehnat a vyzkoušet. Dárci vše jen zabalili a já jsem při rozbalování jásala, abych nezkazila radost.

Dárky byly rozdány a rozbaleny, rozruch a halas byly všeobecné, vždyť nás bylo ve velké jídelně pod stromečkem osm. Babička se ale tvářila tajuplně, jako by to snad ještě nebylo všechno. „Já myslím, že tady ještě Ježíšek něco nechal,“ vzala mě za ruku a vedla mě k oknu, kde za závěsem byly krásné modré běžky! Nezmohla jsem se na slovo, to byl tedy opravdu, ale opravdu nečekaný dárek! Ale kde se tady ty běžky vzaly, vykoktala jsem, když jsem se vzpamatovala. Babička se spiklenecky usmívala, „to koukáš, co? Před týdnem sem přijel najednou ten tvůj Slávek, přes rameno lyže, a že prý je to dárek pro tebe.“

Slávkovy původní estonky byly ještě celodřevěné, byl to lepený sendvič a hrany byly z tvrdého dřeva. Pro mne Slávek sehnal již modernější artisky s hranami z umělé hmoty, které vydržely víc.

Od těchto Vánoc, kdy mi bylo 20 let, jsme se Slávkem na běžkách Jizerské hory projezdily křížem krážem na všechny možné strany, moc ráda na to všechno vzpomínám.

Naposledy jsem na běžkách stála ve svých sedmdesáti letech. To už byly laminátové, skluznice s úpravou tulení kůže, hůlky nebyly ze štípaného bambusu, ale z duralu. Nic z toho mne však neuchránilo před pádem, kdy jsem si při prudkém sjezdu na zmrzlém povrchu těžce poranila rameno a zlomila si klíční kost. Od té doby se bojím a to byl konec mého lyžaření.

Když to teď píšu, je mi nějak smutno, jak to všechno uteklo. Ale Jizerky jsou stále naše srdeční záležitost, vždyť tam se Slávkem jezdíme víc než padesát let, i když teď už spíš v létě s našimi vnoučaty.

marcela-matejkova-story.estranky.cz



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.