Já, protože jsem bohužel již pamětníkem, si pamatuji, že byla řečena v souvislosti s malou privatizací. Pokud nevíte nebo si nepamatujete, co to bylo, tak to byly dražby tisíců a desetitisíců do té doby „socialistických“ provozoven. Hlavně obchodů, restaurací a podobných zařízení. A abych věc náležitě ilustroval, popíši ji na příkladu.

V ulici nejdříve Brožíkově, pak Leningradské a posléze zcela nesmyslně Petrohradské v Praze Vršovicích byl malý krámek a já s manželkou jsme si řekli, že „to zkusíme“. Vzali jsme deset tisíc tehdy ještě československých kaček, složili je na dražebním místě v Edenu jako dražební jistinu a jali jsme se mávat čísly. To mávání nám ale dlouho nevydrželo, protože náš limit byl padesát tisíc. Pak jsem tedy ochabli a pouze pozorovali, jak se cena vyšplhala na nějakých dvěstětřicet tisíc. Vyzvedli jsme si dražební jistinu a šli zase domů, do již zmíněné Petrohradské ulice.

Skoro čtvrt miliónu, za které ten malý krámek „šel“, nebyly v té době žádné malé peníze. Z totalitní výplaty šly jen těžko ušetřit, i když neříkám, že to bylo nemožné. Ale v 99% případů šly do malé privatizace peníze, které nebyly tak stoprocentně „čisté“, tedy poctivě vydělané a zdaněné. A jak se za „totáče“ daly snadno a celkem bez rizika vydělat takové a větší peníze? Poměrně snadno. Buď okrádáním zákazníka, popřípadě i firmy. To byli řezníci, zelináři, ba dokonce vedoucí samoobsluh. Myslíte, že když samoobsluha měla registrační pokladny, že nešlo krást? Ale kam vás vede slepá vášeň. Stačilo hejlům, jako jsem třeba byl já, namarkovat na kase „omylem“ pár desítek korun, to si poznamenat a na konci šichty si ty za nic namarkované peníze s vedoucím rozdělit. A inventura souhlasila nachlup.

Dalším širokým oborem černého vydělávání peněz byly řemeslné práce. Zedníci, obkladači, instalatéři, topenáři, elektrikáři, pokrývači a další měli při proslule špatné kvalitě prací „komunálu“ zlaté žně. Kamarád mi koncem sedmdesátých let vyprávěl, jak se u něj náhodou sešel zelinář s topenářem a trumfovali se, kdo více vydělá. Bylo to okolo čtyř set tisíc ročně, a to jsem ještě vůbec neuvedl veksláky ve velkém, kde zisky bossů musely jít do miliónů ročně.

No a všichni tito, majitelé „špinavých peněz“ chtěli tyto peníze v novém režimu uplatnit. Nikdo jiný totiž peníze na dražby v privatizaci prostě nemohl mít. Ale rozlišovat tehdy, zda šlo o zcela legální, leč nezdaněný zisk z melouchaření nebo i dnes nezákonné okrádání zákazníka, to asi tehdy nebyl vůbec nikdo schopen rozpoznat a hlavně dokázat.

A proto Klaus tehdy pronesl ona památná slova o „špinavých penězích“, které on nezná. Ovšem myslíte, že ve světě to bylo jinak? Vůbec ne. Mario Puzo ve své knize „Fools die“ (Bláznové či pošetilci umírají) píše „You have to get rich in the dark“ (Zbohatnout musíte potmě) a je známou věcí, že Joseph Patrick Kenendy senior, otec zbožňovaného amerického erotomana a prezidenta J.F. Kennedyho, měl základní kapitál pro své podnikání získat pašováním whisky. Je-li to pravda, nevím, ale patrně to také nebyly ty nejčistší peníze na světě, že?

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem