Vracím se k tématu ve vzpomínce. Nikdo nepochybuje, že naočkovat blíže neurčený počet osob, ale patrně půjde o miliony, není vůbec snadné. Ve středu jsem se dočetl, že své služby nabídl vládě prezident unie logistiků – nepamatuji si přesně titul, ale podstatné je, že to jsou lidé schopní něco naplánovat. Něco tak málo vyzpytatelného, jako je vakcinace, kdy není jasné, kolik bude druhů vakcín, jak budou docházet a také jak budou docházet lidé.

Pokud jsem vyrozuměl, ministerstvo zdravotnictví nakonec vzalo nabídku na vědomí, ale asi to skončilo. Snad mají nějakou firmu, podle všeho cizí. Tak proč sahat po naší? Přitom čas je neúprosný. Téhož dne jsem slyšel v radiu, že ve Francii osmdesát pět procent lékáren už dva roky očkuje proti chřipce a teď se nabízejí se stejnou službou u covidu, pokud bude vakcína, která se dá uchovávat v chladničce. Taková už je, a čeká na schválení.

Takže i tohle jde. Ve Francii. Tady jeden hostinský objíždí republiku s rakví na střeše auta. Prý je omezena osobní svoboda, a někteří čtenáři reagovali, že jde přitom o běžnou chřipku. Pamatuji hodně, ale nevím, že by za chřipkové epidemie žádalo ostravské krematorium o pomoc, neboť nestačí spalovat mrtvé. Jednal o tom dokonce krizový štáb vlády. Tak nevím. Jistě, osobní svoboda je omezena, ale tohle počínání je výsměchem těm, kteří zemřeli, a pozůstalým. Ale opakuji – také se mi to omezení nelíbí, ovšem jak říkali staří latiníci „je míra ve věcech, ale jsou jisté hranice“. Kde hranice? U rakve na autě?

Ten český odborník na logistiku doporučil inspirovat se příkladem Německa nebo Holandska. Oba státy prý mají výtečně propracovanou vakcinaci, Holandsko má podobný počet obyvatel jako Česko.

Takže Německo. Teď prosím čtenáře, aby mi nespílali do germanofilů. Mám v Německu kolegy vědce, a také přátele. Současně vím, co prováděli naši sousedé za druhé světové války. Jsem válečné dítě, takže jsem slyšel mnohé od přímých pamětníků. Proto mne také zajímaly dějiny toho světového konfliktu, a třeba o působení Němců v Polsku a v tehdejším SSSR mohu doporučit například Knihu Timothy Snydera „Krvavé země“. Je to pro silné povahy; není to televizní thriller, ale výčet hrozných faktů.

Na druhé straně nezbývá než přiznat, že Němci jsou výborní organizátoři. Pokud jde o válku, bohužel. Je až neuvěřitelné, že Třetí říše bojovala opravdu do poslední chvíle a měla čím bojovat. Města ležela v troskách, železnice fungovala špatně. Přesto šly na frontu zbraně a munice.

Teď ta vzpomínka. Přesněji dvě. Jako dítě jsem byl neduživý a nakonec, abych se trochu spravil, mi bylo předepsáno Banakoko. Dnes bychom řekli doplněk stravy, který posílaly německé úřady. Nepamatuji se, na jakém základě to bylo, ale jak název napovídá, měl to být banán s kakaem. Za války banán? Banakoko byl spíš produkt výtečné německé chemie, která napodobila obě chutě. Příděl byl jednou měsíčně. Ale – a na to rodiče vzpomínali − v květnu 1945 přišly dvě dávky s tím, abychom ten produkt měli, kdyby zásobování vázlo…

Po letech jsem se setkal s fotografem, jenž už před válkou pracoval s barevnými diapozitivy, s negativním filmem. Tehdy nezbývalo než to posílat k vyvolání výrobci, firmě Agfa ve Wolfenu. Ten muž mi ukázal obálku, kterou si schovával. Film došel do Wolfenu koncem dubna 1945 a vyvolaný byl doručen, soudě dle poštovního razítka, v prvních dnech května 1945. Razítko pražské pošty to potvrzovalo. Převzala zásilku a doručila ji tomu muži.

To je vzpomínka, která se mi vybavila, když jsem četl tvrzení českého specialisty na logistiku, který se vyjadřoval pochvalně o německé schopnosti plánovat. Je mimořádná, v dobrém i špatném.