Parafrázuji slavnou větu římského jazykovědce Terentia Maura z konce 2. stol. n. „knihy mají své osudy“, neboť domy jsou na tom stejně. Nemyslím hrady, zámky, kostely či rodné slavných osob. Tohle je vzpomínka na obyčejný dům v Praze v Nuslích-Údolí, kde jsem po svém narození za války prožil následujících dvacet let. Co dítko jsem se pochopitelně zajímal o jiné věci; až dnes, na stará kolena se pokouším trochu zrekonstruovat neúplnou mozaiku.

Nusle-Údolí, opravdu dolík mezi návršími Karlova, Pankráce a zčásti Vyšehradu, byl tehdy začátkem pražské periferie. Jen blízkost Vyšehradu způsobila, že procházka zdejšími ulicemi je výletem do starých českých dějin. Je tu ulice Svatoplukova, Jaromírova, Oldřichova, tam jsem se narodil, kolmá na ni Nezamyslova, tam bydlela babička. Tuhle oázu vprostřed města tvoří devět domovních bloků ve třech rovnoběžných ulicích. V prostřední, Oldřichově, jsme bydleli jsme v polovině druhého bloku, v čísle 34, tedy sedmnáctém domě od jejího začátku.

Dům je nápadnější výškou, pět pater, a spolu se sousedním naznačuje, že není tak starý, jako mnohé okolní. Jinak je úplně obyčejný, prostý ozdob, v mých raných letech činžovní, tedy nájemní. Dál byly i domy pavlačové, známé z knih a z filmů. Pavlač přes celé patro, z ní vchody do jednotlivých bytů, někdy jen jeden kohoutek na patře a také jeden záchod. Náš dům byl v tomto ohledu komfortní, byty však nevelké. Naše rodina, rodiče, bratr a já, jsme obývali kuchyň a pokoj, který se nedal vytopit, byl na sever a uhlí bylo málo, takže sloužil jen na spaní. Kuchyň mířila přesně na jih a měla balkón.

Na něj ve vzpomínce vstoupím. Nabízel se pohled do vnitřního bloku, kde bylo nápadné, že snad jen jeden dům měl volný dvorek. Všude byly ploché střechy malých dílen a továrniček, které vypovídaly o minulosti. U našeho začala v meziválečném období, kdy se pan Klepl, mistr truhlářský, rozhodl postavit činžovní dům, aby měl vystaráno na stáří. Nevím, jak velká byla hypotéka, v každém případě přidal dílnu, aby splácel z jejího výnosu a z nájmu. Ten nebyl vysoký; v domě nežili bohatí, ale spíš nižší střední třída.

Nad tím teď myslím na neustálé opakování toho, že se má podporovat malé a střední podnikání. Zůstává u slov. Jistě, dnes by to bylo všechno jinak, ale tehdy šel pan Klepl do rizika. V řemesle pokračoval jeho syn, přičemž akční rádius truhlářství, stejně jako ostatních dílen, nebyl velký, zahrnoval Nusle a blízké okolí. Ve vedlejším domě pracovali s papírem, snad vyráběli bloky, z druhé strany byla sodovkárna. Tu si pamatuji v osobě majitele, jemuž v okolí říkali „pane továrníku“. Měl asi dva zaměstnance, ale také jediné osobní auto široko daleko. Typ nevím, černé hranaté, nikoli nepodobné vozu pohřebnímu, v němž pan továrník vozil vzadu basy sodovek, zpět pak prázdné. Občas svezl nás kluky do školy.

Náš „pan domácí“, tedy druhá generace, pracoval v dílně se dvěma dělníky. Bylo to moje oblíbené místo, musel jsem ale sedět u dveří, a projít jsem se směl jen tehdy, když stroje stály a muži jedli oběd. Stroje jsem obdivoval, i vůni dřeva a barev, a hromady pilin a hoblin. Pan domácí mi také vyrobil stavebnici – dřevěné kostky, kvádry, válce, půloblouky, vše krásně barevně natřené. K tomu dodal malou stoličku a stolek, to bylo pověstné štokrle. Židle bez opěradla, v jejím plochém sedadle byl úložný prostor. Moje stolička byla totéž v malém. Takto vybaven jsem sedával pod vodovodní výlevkou v kuchyni, jediné teplé místnosti, ale nevelké. Pod vodovodem jsem nepřekážel.

Doba se změnila; pracující lid zvítězil a odstranil vykořisťovatele, jak jsme slyšeli v mediích a my děti ve škole. Nepamatuji, že by některý z těch „továrníků“ byl bohatý. Žili skromně, na periferii velké výdělky nebyly, spláceli hypotéky a investovali do podniků. Našeho pana domácího si vybavuji v montérkách se zbytky barev, na nichž ulpěly také piliny a hobliny. Podobal se pohádkovým osrstěným postavám. Také jemu znárodnili dílnu, dosadili nového šéfa, a vzali dům. Směl vybírat nájem, který odváděl. Byl jsem už větší a jednou při placení nájmu jsem pana domácího, pořád jsme mu tak říkali, zastihl, jak sype na lžíci bílý prášek. Dnes by bylo jasno, příklady máme; tehdy mne spíš napadl cukr nebo zažívací soda. Byla to paraaminosalicylová kyselina, jeden z mála z léků na tuberkulosu.

Obraz se mi začal doplňovat až později, když mi pan Klepl vyprávěl o mobilizaci roku 1938. Vzpomínal na ni, měl přitom takový zvláštní výraz, bylo to jeho mládí, a znovu se vracel pocit zodpovědnosti za vlast. Ano, říkal vlast. Byl v jedné z pohraničních pevnůstek, vrátil se prý se slzami v očích – a také s těžkým zápalem plic. Od té doby měl slabší plíce, a přitom se musel záhy věnovat dílně. Občas postonával, přecházel to. Až někdy snad v padesátých letech, to už měl dvě děti, mu byla diagnostikována plicní tbc.

Pak už ho bylo vidět stále méně ve znárodněné dílně, kde směl dál pracovat jako dělník. Ve zkracujících se intervalech se vracel do plicního sanatoria. Jednoho dne se už nevrátil. Bylo toho hodně najednou: válka, pak ztráta majetku, který mu měl zajistit stáří. Také jeho dětem. To vše zdraví nepřispělo. Naše rodiny se stýkaly, dokonce ještě našim pomohl postavit chatu kousek od Prahy, na pozemku, kde chtěli před válkou postavit domek na penzi. To byl další nesplněný sen. Pan Klepl měl elán, sice ubývající, ale měl ho. Majitel firmy s papírem byl po znárodnění svého podniku nalezen doma oběšený, a nebyl bohužel jediný. Jen v našem bloku byl přinejmenším i další případ. Pan továrník ze sodovkárny někam zmizel.

Občas jezdím tramvají svým rodným údolím, které navzdory novým obchodům má pořád opar periferie. Místo je svědectvím doby, kdy se mezi dvěma válkami dnes opomíjení malí a střední podnikatelé pustili do počínání, které bylo jejich snem. Odvážným snem, v dobách stále neklidných. Která doba však byla klidná? Postavili kousek města, jen netušili, že tři roky po válce životní sen skončí. I jejich někdejší domy, úplně obyčejné, tak mají osudy.