7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


VZPOMÍNKA: Čtyři životní etapy

14.10.2016

Někde jsem četl, že údajně „vzdělaný člověk se pozná, když promluví nebo když vlastnoručně napíše svůj životopis“. I když zde nehodlám prezentovat svůj životopis, ale jen několik osudných události z mého života, již předem jsem připraven na kritické postoje řady čtenářů, kteří silně zapochybují o stupni mého vzdělání. Snad je to můj věk, který mne nutí zavzpomínat na některé události, které se závažně dotkly mého života, života naších rodičů, mých vrstevníků i našich potomků.

Do mých jedenácti let chybělo několik měsíců, když skončila druhá světová válka. O té první jsem toho věděl jen tolik, kolik jsem pochytil z vyprávění otců a dědů „pod lípou“. A tu naráz i já jsem mohl sledovat večer 8. května oslavnou střelbu sovětských vojáků, kteří jen několik hodin před tím dorazili do naší hanácké vesničky. Všichni se radovali, objímali a radostí snad i plakali nad tím, že nakonec nastal mír a lidé se již v budoucnu budou mít navzájem jen rádi a budou na sebe hodní. V následujících dnech a týdnech se vyrojilo tolik partyzánů a protifašistických bojovníků, že jsem byl až pyšný na to, z jak vlasteneckého národa pocházím. Do paměti se mi vryl zejména jeden náš soused, který nějakou dobu pobyl v koncentračním táboře za to, že ve velkém kradl cukr v nedalekém cukrovaru a zřejmě ho pak prodával na černém trhu. Naštěstí se vrátil živ a zdráv coby protifašistický bojovník a jako takový si zabral v pohraničí statek, kde zatím neodsunutým Němcům splácel to, co mu oni provedli. To už ale vím nepřímo jen z vyprávění mé maminky. Ti skuteční Vlastenci, s velkým V, kterých jsem později také několik osobně poznal, byli většinou tiší a nenápadní. Zato dost nápadní byli zejména ti, kteří vyzývavě nosili takové odznáčky na klopách, ale to mi došlo také až později.

V průběhu dalšího mého dospívání jsem měl jen obavy, že všechno důležité a zajímavé se na světě už stalo, aniž bych se já toho mohl nějak zúčastnit. Války už byly vybojované, revoluce provedené, důležité objevy a výzkumy už byly také na světě a to všechno bez mé účastí. Takto mi to alespoň připadalo při čtení knih a mých tehdejších dětských časopisů. Přitom již jen nedlouho později – aniž jsem si to tehdy mohl uvědomit - jsem se stal pasivním svědkem události, která mé výše popsané obavy zcela vyvracela. Stalo se to jednoho únorového dne, kdy již krátce po začátku vyučování jsme zůstali ve třídě sami a učitelé se ve sborovně o něčem přeli. Nám to zcela vyhovovalo, zejména poté, když většina učitelského sboru rozhodla, že i naše škola se zúčastní něčeho, co nazývali protestní stávkou, a že my půjdeme domů. Shodou okolnosti se mi v paměti zachovala přesné místo, kde jsem se nacházel při zvuku sirén v pravé poledne. Tehdy jsem nemohl tušit, do jaké míry bude mít tento okamžik vliv na můj osud, ale zejména na osudy spousty ostatních lidí, v podstatě nás všech.

Bezprostřední důsledky jsem u sebe nijak nepozoroval. Tehdy jsem ovšem měl jiné zájmy a budování socialismu k tomu nepatřilo. Nejvíc mne mrzelo, že kvůli tomu „krvavému psu Titovi“ jsme přišli o prázdninový výlet k moři, který byl již naplánován a já se na něj těšil. Ovšem s tím, jak jsem rostl, tak i můj vztah k lidově-demokratickému zřízení se utvářel v souladu s mým okolím. Byl jsem – jak se tehdy lidé začali třídit – „dělnického původu“, takže na mne „pěst dělnické třídy“ přímo nedolehla. Ti, na které dolehla, museli mlčet, ti ostatní převážně souhlasili, a vlastně i já. Největší vliv v tomto směru na mne měli dva moji učitelé fyziky, aniž o tom věděli. Oba byli členové KSČ, ale obdivoval jsem oba za to, jak učili moji oblíbenou fyziku. A měli nepřímo a jistě i neúmyslně vliv na mne i v nefyzikálních otázkách. Oba mnohem později právě kvůli tomu členství dopadli dost bledě. Ten první byl účastník oné schůze ve sborovně. Ten druhý přišel až později na průmyslovce, a ten se stal nakonec i mým ručitelem při vstupu do strany. Tak jako většina mých spolužáků, i já jsem měl kladný vztah k „lidově-demokratickému zřízení“ a příležitostně oblékal modrou košili, účastnil se brigád a zpíval budovatelské i lidové písně. A tak jako většina kolem mne jsem i já chápal, že ne všechno je v úplném pořádku. Jenže „když se kácí les, tak létají třísky“. Tak se to tehdy říkalo. Avšak když už těch třísek bylo mnoho, tak se nedalo nic dělat. O mnoha třískách se jen šeptalo, nebo se vůbec nemluvilo. „K triumfu zla stačí, když dobro nic nedělá.“ Ti, kteří měli trochu jiné názory, si museli dávat veliký pozor, ale z toho jsem si nedělal těžkou hlavu. Já jsem jiné názory neměl a za to dosud nesu i já – již coby dospělý – svůj podíl viny.

Nakonec přišlo období, které vešlo do historie jako „Pražské jaro“. I já jsem byl nadšen, mimo jiné i proto, že, jak se zdálo, to moje členství ve straně přece jen nebylo zas tak velikou chybou. Vždyť prakticky nejen celý národ, ale i téměř celá STRANA bojovala „za socialismus s lidskou tváří“. Jen pragmatismus mojí manželky zabránil tomu, abychom věnovali náš skromný zlatý poklad na tehdejší „poklad republiky“. Jak to nakonec dopadlo, všichni víme. Mne osobně naháněl sovětský gazik v zatáčce nad Klárovem, když jsem se pokoušel natáčet kolonu jejich tanků, a já se musel uklidit v nedalekém parku. Ale to byla jen taková malá epizodka z mnoha, která se mi navždy vryla do paměti.

Krátce poté, kdy naši „obdivovaní hrdinové“ Pražského jara schválili a podepsali pendrekový zákon, jsem vrátil stranickou legitimaci. To bylo (jak se ukázalo později) do jisté míry moje štěstí. Tehdy toho asi moji bývali soudruzi měli mnoho na starosti, takže mi po delší době jen nějaký neidentifikovaný ženský hlas po telefonu sdělil, že jsem byl ze strany vyškrtnut. Ze strany se nedalo vystoupit. Ti, kteří s tím váhali, byli později vyloučení – a to už byl rozdíl. No anebo si posypali hlavu popelem – a to byla většina. Tehdy to komentoval jeden můj přítel: „Kdybych byl býval raději stoupl do hovna, tak jsem udělal líp.“

Již při poslechu tehdejšího „nelegálního vysílání“ a také po zážitcích v pražských ulicích v průběhu okupace i později jsem si pevně umínil, že se nikdy v budoucnu nenechám zblbnout demagogií, a to i kdyby jí věřili moji nejmilejší „učitelé“. Měl jsem sice dobré možnosti zmizet za hranicemi, ale to nepřicházelo v úvahu. Byl jsem tehdy nesmírně pyšný na náš národ, jak se postavil proti okupaci, což je dodnes dobře zdokumentováno. Jenže občanská odvaha má asi krátký poločas života. Netrvalo dlouho a lidé ztichli, každý si postupně musel již dávat pozor na to, s kým a o čem mluví. Je až zarážející, jak rychle dokáže státní moc potlačit občanskou statečnost. Stačí k tomu efektivní policejní a politická moc, zahraniční nepřítel a účinná propaganda. Nastala doba tzv. „normalizace“. Při následujících prověrkách jsem jako jeden z mála v ústavu nepřiznal, že to byla nutná „bratrská pomoc“. Nějak mi to prošlo. Věnoval jsem se jen své milované práci, rodině a svým zálibám. Jenže to bylo málo a s mým „pookupačním předsevzetím“ to začalo být stále těžší. Myslím jako první ústupek byl opětovný vstup do ROH, kterému jsem se musel podřídit. To se ještě dalo akceptovat, šlo jen o ty příspěvky. Dalším významným ústupkem byly volby v 71. roce s 99,5% účastí a 99,9 % kladných hlasů. Byl jsem tehdy rozhodnut volby ignorovat. Jenže někdy po poledni k nám přišla sousedka, jinak zaměstnankyně na radnici. Její reakce byla taková, že jsem hlupák a že si moc zahrávám. Prý každou hodinu chodí hlášení o volbách „nahoru“ a nejpozději příští den ráno o mém „postoji“ budou vědět v ústavu. Dopadlo to tak, že jsem půl hodiny před koncem voleb vzal nezletilého syna, šel k volební místnosti, kde mne se sladkým úsměvem vítali různí místní funkcionáři. Ještě docela nedávno jsme spolu diskutovali o okupaci, svobodě a demokracii. Hlasovací lístky jsem dal synovi, aby je hodil do urny – stejně nebylo kde je upravit. Takže i já jsem patřil k těm 99,9 %. Kde zůstali všichni ti, co malovali hesla vápnem na zdi a obraceli silniční tabulky? Asi tam, kde i já.

Dodržovat mé předsevzetí bylo stále obtížnější a já si nebyl jistý, kdy se i já z obav o zaměstnání a budoucnost rodiny plně „znormalizuji“. Nakonec jsme se s manželkou rozhodli k radikálnímu kroku, totiž k emigraci. Rodinné svazky nás nepoutaly, ty materiální jsme oželeli a o vlasteneckých svazcích jsme měli pochyby. Jenže jak odejít? Podal jsem žádost o soukromou dovolenou ve Francii, ta byla zamítnuta. Můj známý (který se jistě také zúčastnil příslušné stranické schůze) mi poté řekl, že jsem naivka, pokud očekávám povolení, aniž bych se nějak „angažoval“. „Rodná strana“ se tehdy nespokojila s pouhou loajalitou, člověk musel i aktivně „kolaborovat“. Můj známý mi hned nabídl, že bych se jako mohl „angažovat“ alespoň tak, že budu dělat nástěnky v jídelně. Nakonec jsem si řekl, že mi to za to stojí. Jednou za dva, tři týdny jsem nechal zakoupit pár časopisů a udělal nástěnku. A ono to skutečně pomohlo. Již o rok později mi stranická organizace jako angažovanému pracovníku zahraniční dovolenou povolila. Jenže jsme zase nedostali devizový příslib. Sice bychom ho nepotřebovali, ale jeďte do ciziny s „černou valutou“. A tak opět další rok věnovaný nástěnkám. „Stranický souhlas“ jsem opět obdržel a devizový příslib jsem si předem pojistil připojeným dopisem k žádosti, kde jsem vyjádřil stížnost nad tím, že já jsem nikdy příslib neobdržel, zatímco někteří i opakovaně. A ono to všechno vyšlo.

Vynechám další podrobnosti – jednoho krásného dne stálo naše embéčko připraveno k odjezdu. Den předtím noviny zeširoka informovaly o úspěšném podepsání Helsinské smlouvy, jako by to bylo právě zásluhou „tábora míru“. To ale nikoho nevzrušovalo, sportovní zprávy byly zajímavější. Přejít přes „hraniční čáru“ i s povolením nebylo tehdy jednoduché. Objev ukrytých dokumentů a valuty by znamenal kriminál. Nebylo nijak povzbuzující vidět na hraničním přechodu před námi takřka rozebraný mercedes a veškeré věci na rozprostřené dece. Sudetský návštěvník „zatajil“ při vjezdu fotoaparátek za pár marek a neuvedl ho v celním přiznání, tak mu to při výjezdu spočetli. Mladý poručíček nám přísným hlasem přikázal „všechno z auta vyndat“ a odkráčel do nedaleké pohraniční budovy. Při tom zcela veřejně svíral pod paží dvě štangle Marlboro a v ruce držel plechovky s Prazdrojem. Jistě je nezabavil TIRákům, které právě kontroloval. Asi se již vydováděl u naších sudetských předchůdců – my jsme dopadli dobře a další kapitola mého života byla dopsána. „Skrz nástěnky“ jsem se tedy dostal na Západ. Poslední, čeho jsem si ve své vlasti všiml, byla obrovská červená standarta s nápisem „Stojíme pevně na hranici socialismu a míru“.

O azyl jsme požádali již na hranici po krátkém celním odbavení a první vyřizování proběhlo v nedaleké policejní stanici. Asi jsme zde kupodivu byli první žadatelé, protože příslušní úřednici s tím neměli žádné zkušenosti a stále se museli dívat na instrukce. Trvalo to dlouho, ale později se nám to velmi vyplatilo (v záchytném táboře jsme se už moc nezdržovali). Kvůli pokročilé době nám objednali přenocování v hotelu a protože právě v ten den probíhala nějaká místní veselice, příslušný „pohraniční úředník“ (Grenzbeamte se tomu říká) nás soukromě na ni i pozval jako své hosty. Po vypití minimálně dvou mázů bavorského piva v pivním stanu ten první vyčerpávající den v cizině skončil pro mne docela bujaře. To byl velmi markantní rozdíl od jednání, jakého se nám dostalo od našich „socialistických pohraničníků“. Přitom jsme tehdy s manželkou byli bláhově přesvědčeni, že to všechno mělo za účel slídit za našimi motivy, a soukromé názory jsme si sdělovali pouze šeptem. Ta pravá příčina pozvání spočívala v tom, že onen policista měl stejně starého syna jako my. To jsme se ale dověděli až po létech při dalším setkání s ním. Neměli jsme původně v úmyslu zůstat v Německu. Ovšem způsob, jakým nás ti „revanšisté“ přijímali zde a zejména později, zanechal svůj dojem. A tak jsme nakonec neplánovaně zakotvili v Západním Německu. Stále nás strašili před revanšisty a my zde našli lidštější socialismus (aniž se tomu tak říkalo) než ten, před kterým jsme utekli.

Vynechám opět celou řadu let mého života, kdy jsem přivykal údělu emigranta se všemi důsledky. S výjimkou občasných čistě rodinných novinek jsme prakticky žádné zprávy z naší bývalé vlasti neměli. A pokud ano, byly to většinou negativní (prý se nám daří špatně, údajně jsme se měli i rozvést a podobně). Bylo mi záhadou, odkud to všechno pocházelo. Mnozí lidé se asi cítí lépe, když je na tom někdo hůř než oni sami. Byl jsem tehdy přesvědčen, že ten „normalizovaný socialismus“ se udrží maximálně do roku 1988. Ne kvůli té „české tradiční osmičce“. Ti, kdo aktivně zažili vzestup a následující pád Pražského jara, se o další jaro již jistě nepokusí. To když, tak jedině až nová generace – a to znamená asi těch dvacet let. Nakonec přišel ten osmičkový rok a nic. V Sovětském svazu již nastartoval Gorbačov perestrojku a glasnosť, potřásá si ruce s Reaganem, v Polsku se prosazuje Solidarność, ale v Praze se vesele dál zavírá opozice a Milouš mudruje v Červeném Hrádku. Maďaři odstraňují „železnou oponu“, tisíce Déderáků přelézají plot velvyslanectví SRN na Malé Straně, ale Pražáci, jak se zdá, se více zajímají o opuštěné trabanty v pražských ulicích. A až teprve v listopadu 1989 se ledy pohnuly i v Praze.

O „Sametové revoluci“ jsem se bezprostředně dozvěděl z entuziastického vyprávění několika českých študáků na naší universitě. Jejich nadšení nad světlou budoucností jsem se v duchu usmíval, ale byl jsem rád, podobně jako kdysi v dětství při květnových oslavách konce války. První moje návštěva Prahy počátkem roku 1990 byla dost tristní. Na dříve přísně střežené hranici mi sice jen mávli, ale dál to bylo bylo spíš smutné. Rozbité silnice, vyvrácené a zablácené silniční ukazatelé, ošuntělé domy v šedých městech a vesničkách, venkovanky při práci v nevzhledných teplákách. V Praze jsem se vyhýbal dírám, které jsem dobře znal ještě ze starých dob, dokonce i některá lešení na domech s tabulkami „Pozor, padá omítka“ mi byla nějak povědomá. Ale kupodivu jsem nepotkával žádné komunisty. Jen zapálené demokraty a Havlovy příznivce s klíči, jak to v takových situacích již bývá. V zemi „brigád socialistické práce“ se naráz vynořilo nespočetně podnikatelů a živnostníků. Ale nejúspěšnějšími se nakonec stali bývalí veksláci a lidé s konexemi. S výjimkou příbuzných a několika nejbližších přátel jsem společný jazyk se starými známými a kolegy již nějak najít nemohl. Oceněno bylo vždy jen nějaké to pozvání do restaurace nebo příležitost k přenocování při cestě do ciziny, nyní již běžně možné. Ale jinak - emigrant už není našinec.

Ovšem jak se postupně zlepšovala kvalita silnic a města (později i vesničky) ztrácela zchátralý charakter, tak se zhoršovala i všeobecná nálada. Skoro by se dalo říct, že rozpoložení obyvatelstva bylo nepřímo úměrné kvalitě veřejných záchodků na ulicích a v restauracích. Shrbená páteř a pokřivený charakter tří generací se nevyrovná za rok. Proto i neracionální posametové naděje se nevyplňovaly podle očekávání, proto i tolik zklamaných, naštvaných a obviňujících kdekoho za kdeco. Havlovi se postupně začalo vyčítat, že nezakázal komunisty, ale přesto takřka pětina obyvatelstva komunisty dál volila, dosud volí nebo s nimi sympatizuje. Pak se dokonce mělo zjistit, že vlastně Havel sám měl s komunisty kolaborovat a - co horší - vždyť on přece pocházel z bohaté buržoazní rodiny a to se neodpouští. Nikdo se nezamyslel, jakým právem mohl Havel komunisty zakázat. Naštěstí pravomoc prezidenta tak daleko nesahá. To by přece mohl jen soud – tedy vlastně titíž soudci, kteří ještě několik měsíců před Sametem vesele Havla a další soudili a zavírali. Jenže kde vzít jiné soudce? Kde naráz vzít jiné odborníky a schopné politiky než ty „normalizované“? Že Havel dělal chyby, bylo skoro zákonité – vždyť on se na svoji funkci nikdy nepřipravoval a nemohl připravovat. Vždyť neměl k dispozici ani vhodné prezidentské kalhoty. To až teprve ti jeho dva nástupci měli dostatek možností a času k přípravě na roli prezidenta. Což také dobře využili, a proto jsou schopni dnes moudře radit i velmocem, co a jak. A také se odněkud vyrojilo tolik „politologů“, přitom jsem dříve ani nevěděl, že takové povolání existuje. Všechno by mohlo svědčit o tom, že dnes nakonec Česká republika disponuje tolika schopnými politiky a odborníky, že by jimi mohla zásobit div ne všechny mezinárodní orgány. Dokonce i hospodská politika, která dříve produkovala snad jen vtipy, je na vysoké úrovni.

Mé vlastenecké pocity se stávaly postupně realističtější. Nakonec jsem po dvaceti letech života v roli exulanta vrátil své papírové občanství a vyměnil svůj „Nansenův pas“ za německé doklady se vším všudy. Nyní alespoň jednou ročně přijedu do Prahy, projdu se s nostalgii po Václaváku, navštívím svou rodnou vísku, kde již ale nepotkávám žádného svého vrstevníka. Při tom všem jen doufám, že ty další generace nebudou nuceny zažívat takové kotrmelce jako my. Ale přesvědčen o tom nejsem. Ono není nakonec ani zcela vyloučené, že se jednou moje vlast z obav před tím proradným Západem opět přikloní k tomu slovanskému dubisku. Nebo i jiné, snad ještě horší alternativy – jak již vím, tak to může jít zcela snadno a rychle. Války a revoluce nejsou stále ještě zcela vybojované. Příští generace si asi také ledacos prožijí. Těch dnes již 40 let mé existence v emigraci znamená v osudu národa jen mrknutí, pro mne to ale byla polovina mého víceméně klidného a spokojeného života.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.