Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Diskuse k článku
VZPOMÍNKA: Čtyři životní etapy
Upozornění
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
|
M. Pivoda 14.10.2016 16:51Do Komunistické strany se nedalo vstoupit nevědomně. Proč? Existovala tehdy dvouletá čekací doba pro kandidáty na vstup - a tak dlouho v bezvědomí by nikdo nevydržel. Tím chci říci, že každý vstupující člen do KSČ musel doře vědět co tím činí. Zrovna teď sepisuji také něco na způsob svého životopisu a k tématu KSČ mám v "životopise" uvedeno toto: Proč jsem se době reálného českého socialismu nestal členem Komunistické strany? Po stránce mého původu (pocházím skutečně z dělnické rodiny!) mi v tom skutečně nic nebránilo. Moji rodiče vlastnili původně 85 arů půdy a po vyvlastnění, s příchodem českého socialismu, jim zbylo těch arů jen 50. To samozřejmě nebyl důvod, abych nenáviděl české komunisty. Já jsem jim ale, už jako vesnické dítě, intuitivně nevěřil, protože jsem politice tehdy vůbec nerozuměl. Později jako dospělý jsem nikdy neměl potřebu se stát nějakým vedoucím pracovníkem či ředitelem, takže jsem také neměl důvod vstupovat do Komunistické strany (jako výtahu k moci), zejména po ruské invazi v roce 1968. A pak, já jsem vždy byl spíše individualista než kolektivista. Hrál jsem jen mizerně kolektivní fotbal (běhal jsem sice dobře, ale ten balon mi nějak zavazel), byl jsem ale poměrně dobrý v individuálním judu, kde člověk na žíněnce bojuje vždy sám za sebe. |
|
B. Rameš 14.10.2016 12:08Inu, já zase znal pár lidí, kteří v padesátých letech místo (jak jinak, mladicky poblouzněného) budování komunismu seděli na Mírově nebo fárali v Jáchymově a místo emigrace s devizovým příslibem za vyrábění nástěnek v sedmdesátých letech pomřeli na leukémii a rakovinu, tak mne to zas tolik nedojímá. |
|
M. Prokop 14.10.2016 8:55Přichýlení k dubisku by jistě byl průser. Ovšem to, že byrokratický socialismus, slavně vyháněný roku 1989 a dalších, nám sem znovu leze, pro změnu z Brusele, to není o nic menší problém. |
|
|
J. Babička 14.10.2016 7:58poznámka Díky za článek,. Opravdu mi jste propmluvil s duše, jenže já bych to tak pěkně nenapsal. Dnes se jen usmívám nad tím, jak jsem mohl být tak naivní. Já skutečně jsem se nadchnul Pražským jarem a místo abych odešel, tak jsem myslel že je možno ještě něco zachránit a tak jsem odcházel později, kdy již to bylo mnohem těžší. Nějak mě to uchopilo, že někdo může tak podobně myslet jako já a tak jsem začal psát.. On o je totiž málo lidí se kterým si mohu o takové věci rozumět. Je to asi tím co člověk prožil. V česku i moji známí žili jinak a tady v Kalifornii, kde žiji, přeci jenom je vidět, že lidé co se narodili a žili celý život ve svobodné zemi, nemohou pochopit pocity člověka co zná totalitu. Problém je, že ony obě strany, chápou to co říkáte jinak, než to myslíte. A tak plně člověka v tomto může pochopit jen zase emigrant. |
|
|
F. Navrátil 14.10.2016 14:42Re: poznámka Váš článek mě velmi zaujal.Snad je to i tím, že budeme stejně staří. Mně bylo v roce 48 třináct, ale měl jsem jednu výhodu, že můj otec, který měl pouze základní vzdělání, již před koncem války naprosto přesně předpověděl jak skončí politika našich tehdejších přestavitelů v čele s presidentem Benešem. Otec jako živnostník a věřící mě i mé tři bratry vychoval tak, že jsme nikdy nebyli členy zločinecké organizace KSČ a tím jsme se stali občany druhého řádu, kteří třeba nesměli studovat. Tím však neodsuzuji nikoho kdo komunistickým ideálům věřil. Pouze odmítám chápat to jak mohl tehdejší president pomáhat Stalinův chomout tomuto národu navlékat. Nikdy jsem neschvaloval to co nám provedl Hitlerovo nacistický režim, ale odsuzovat a trestat kolektivní vinou všechny Němce za nacistické zločiny je nejenom nelogické, ale i nespravedlivé. Přesto většina našich představitelů schvaluje Benešovo dekrety. To co na našem národě napáchal nacismus a komunismus po morální stránce nelze nevidět, ale zrovna tak nelze donekonečna omlouvat selhání našeho etablishmentu, třeba v tom, že zde může beztrestně fungovat pokračovatelka KSČ a její předsavitelé pod jménem KSČM je neomluvitelné. Přes to jsem rád, že jsem se dožil toho, žít v demokracii a doufám a věřím, že to co my jsme prožili budou dějiny, kterým naše pravnoučata nebudou moci věřit. |
|
|
J. Babička 14.10.2016 16:08Re: poznámka Mě bylo 9. A pamatuji si, jak někdo v naší rodině před volbami v 47, (nebo to bylo v 46 ?) říkal, kdo bude volit komunisty, to je zrádce národa. Jenže v naší vesnici komunisté masově zvítězili a volili je i někteří sedláci a živnostníci. To umožnilo komunistům puč v 48. Dnes se to zdá neodpustiteiné, toto selhání velké části národa, jenže v tom momentě a při záplavě komunistické propagandy a zkušenostech s okupace, lidé byly zmateni a propagandě podlehli. V každém případě komunisté znïčili život mám rodičům i některým s mého příbuzenstva. S mým původem, jsem musel jít do učení a školy jsem dělal pak večerně. Jenže člověk byl mladý a chtěl žít a komunistický systém se zdál být navždy, alespon do konce mého života, A tak jsem chodil za holkami, na zábavy, " dával jsem cisařovy co jeho jež" prostě jsem nějak plul s proudem. Můj výhled byl, že budu žít v domě svých rodičů, který zdědím, budu pracovat celý zivot ve stejném podniku a nakonec budu pohřben ve rodiném hrobě.To změnil až ten rok 68. Najednou svitla naděje na jiný, lepší svobodnější život. Bylo to po těch létech šedivé nudné totalitní vlády až opojné. Tehdy jsem si jaksi neuvědomil, že nás vedou stejní gauneři co nás do toho systému původně zatáhli, jen si nasadili "lidskou tvář". Ani příchod okupantů mě s toho nevyléčil, byl jsem vychován jako vlastenec a myslel jsem si, že je povinnost zůstat ve vlasti a nějakým možným způspbem vzdorovat, vždyt se národ zdál tak sjednocen proti. Až když se to začalo všechno měnit, kdekdo se snažil zachránit a mě vyhodili s práce, jsem si uvědomil, že v této zemi nemohu dále žít. Jenže již "spadla klec" a tak jsem nakonec musel jít přes Jugoslavii. A jsem povinnen zapálit velkou svíci bohyni Fortuně, že se mi to podařilo. |
|
|
J. Babička 14.10.2016 16:35Re: poznámka Ono se podařilo komunistům vpravit do povědomí té starší ale i některým s mladší generace, ledacos, jak s historie, tak s politky a ani si to neuvědomují a považují to za vlastní názor. Protože, přes to jak si člověk myslel, že ty komunisty prokoukl a že ho neošálí, nebylo to pravda, ta léta dětství a dospívání pod komunistickou propagandou, se na každém podepsaly a tak to trvalo pár let, v emigraci, než to člověku začlo “myslet normálně” K tomu začít život ve svobodné zemi, být odpovědný za svoje rozhodnutí, naučit se jazyk, Ze začátku úplně na spodu se vyškrábat nahoru. Ale stálo to za to. |
|
|
F. Navrátil 15.10.2016 0:22Re: poznámka Vážený pane chápu vaše přesvědčení a důvody, které vás donutily, že jste emigroval. I já navzdory bolševikovi jsem při zaměstnání vystudoval a úspěšně dokončil vysokou školu strojní a elektrotecnickou. Podařilo se mně získat výjezdní doložku do Jugoslavie, ale moje manželka nechtěla zůstat a za každou cenu trvala na návratu. Měli jsme s sebou své dvě děti, takže abych udržel rodinu jsem se musil vrátit. Já jsem své názory nezměnil. Takže i když obě děti se velmi dobře učili, zákaz studia pro ně platil stejně jako u mě. Díky mým schopnostem a pracovitosti, ke kterým jsem byl vychován jsem si vyžádal audienci u vysokého politického pracovníka s tím, že pokud mně nepředloží zákon nebo vyhlášku, která navzdory výsledkům přijímacích zkoušek nedovoluje studia mému dítěti, že zahajuji hladovku a žádám o vystěhování celé rodiny. Během jednoho týdne byla moje dcera přijata do gymnasia a následně vystudovala lékařskou fakultu. Vyjádření příslušnéo soudruha, jak jsem se později doslechl bylo, že on je sice blbej, ale dělat umí tak ho necháme být. Jsem samozřejmě rád, že jsme se dožili svobody, ale bohužel tak jako po roce 1945 tak i dnes potkávám ne málo těch, kteří ochotně a zdárně kolaborovali s bolševikem a dnes nám dávají lekce o tom jak má správná demokracie vypadat. Ovšem po nacistické a následné bolševické devastaci, emigraci většinou schopných a pracovitých členů tohoto národa to beru jako logickou rekonvalescenci. |
|
|
M. Pivoda 15.10.2016 9:53Ano, dalo se občas i něco vyvzdorovat Sportovně spřízněná osoba, stojící však (silně!) názorově na druhé straně "barikády", poslouchala mé životní plány - a pak mi (v 80. letech) řekla: "Oni tě studovat toto určitě nepustí!" Reagoval jsem bez rozmyšlení: "Nepustí? No tak to mohu ihned emigrovat!" ... Po osmi letech čekání jsem to svolení ke studiu nakonec dostal. Podrobnosti popíši až později ve svém "životopisu". Takže ano, dalo se občas i něco vyvzdorovat. Bylo v tom velké riziko, ale vyšlo to. Můj případ ale určitě nebyl typický. Takže ho nemohu obecně doporučit. |
