25.10.2021 | Svátek má Beáta


VZPOMÍNKA: Čtení

11.8.2021

Jakmile v raně školním věku získáme tuto základní gramotnost, je čtení prakticky denní činností. Nemusíme sáhnout po krásné literatuře, všední den přináší denní tisk, a pokud se i tomu vyhýbáme, je přemíra časopisů, a ostatně obklopuje nás záplava reklam. Občas musíme přečíst návod k nějakému novému zařízení, jindy příbalový leták k léku. V těchto případech to bývá v mnoha jazycích, občas i arabsky, přičemž společným rysem bývá drobné písmo. Moje oční lékařka občas používá část příbalového letáku jako test kvality zraku.

Sám jsem byl ve čtení samoukem; rodiče do této oblasti mého vzdělání nezasáhli. Měl jsem staršího bratra, od něhož jsem se to nějak naučil ještě před vstupem do školy. Ve třídě nás pak bylo víc takových mladších sourozenců, kteří unikli jednomu z prvních pokusů našeho školství po roce 1948. Čtení se totiž mělo učit globální metodou, zjednodušeně popsáno − dítě má číst slova jako celek. Ne po písmenech či slabikách. Pak to zrušili, když se ukázalo, že metoda nefunguje. Přesněji byla to použitelné pro děti s nějakým problémem. Jinak to selhávalo. Když nás na konci první třídy jakási komise testovala, vyhrál Honza Burian se 165 slovy za minutu, já byl druhý se stejným počtem, ale s jednou chybou. Tempo podobné, jaké mají dnes často moderátoři v rozhlase, jimž pak sotva rozumíme. Kamarád Franta, produkt metody globální, četl za stejnou dobu dvě slova. Je však možné, že byl dyslektik, termín to v té době prakticky zcela neznámý. Nevím, je to dávno.

Četl jsem hodně, můj bratr také. Dopadalo to tak, že když jsme měli uklidit pokoj po malování, tedy sebrat noviny, jimiž byla pokryta podlaha, našli nás rodiče každého v jednom rohu, jak ty noviny čteme. Moc moudrý jsem z toho nebýval, ale občas tam byly v přílohách čtivější texty. Dost vzácně. Většinou se psalo o údernících, stachanovcích, o úrodě obilí. Pochopitelně jsme vyhledávali spíš záživnější texty.

Našly se, a s nimi se objevily vedlejší efekty. Mám dodnes žákovskou knížku ze třetí třídy, ze začátku padesátých let, kdy se v ní každý týden objevovalo cosi jako hodnocení žáka. Stojí tam téměř pravidelně „více součinnosti“, případně rezignované „málo součinnosti“. Přeloženo do běžné mluvy – nejevil jsem zájem o vyučování tím, že bych se hlásil. Důvody byly dva. Jsem od přírody introvert; nikdy jsem netoužil po tom upozorňovat na sebe třeba tím, že bych se hlásil. Druhým důvodem bylo právě čtení. Při vyučování, které mne moc nebavilo, jsem si pod lavicí četl. Nebyl jsem sám.

My, chlapečkové, jsme si navzájem půjčovali „roďáky“, tedy rodokapsy, což je zkrácený zápis označení edice – Romány do kapsy. Sešity většího formátu, kde vycházely před válkou kovbojky, tedy příběhy odehrávající se na „Divokém západě“, případně romány detektivní. Nahlédnete asi rovněž, že spíš než přítoky Labe zleva či zprava (mimochodem, pamatuji si je dodnes), bylo mnohem přitažlivější číst si o hrdinech, kteří tasili kolt a stříleli proklatě přesně. Po desítkách let jsem měl možnost střílet ze skutečné „pětačtyřicítky“ na nepříliš vzdálený terč, plechovku, netasil jsem bleskurychle, a beztak jsem netrefil.

Rodokaps mi vystačil na dva vyučovací dny. V horším případě na tři, když se psaly písemky, protože jsem chtě nechtě musel přiložit ruku k dílu, pero k papíru. Při té četbě pod lavicí jsem ale nějak zaznamenával okolí, takže adresně vyvolán jsem se rychle dostal do obrazu a výsledkem byly slušné známky. V žákovské knížce bývala vzácně pochvala, že „vyvolán, je dobře připraven“. Ale ta součinnost. Dnes se panu učiteli Rmoutilovi omlouvám.

Jednou jsem s četbou pod lavicí tvrdě narazil, tuším v sedmé třídě, kdy předmět „Ústava ČSR a SSSR“ učil tehdejší ředitel naší školy, komunista skalního zrna. Mne bohužel přistihl při četbě a osudným dílem byl Vinnetou. Nevím, kdo ze čtenářů tohoto textu četl celou ústavu, někdo snad ano. Ale pro desetileté byly oba texty úplně nesrozumitelné, navíc prokládané uvědomělými komunistickými frázemi vyučujícího. Číst si o Indiánech bylo, jak jistě věříte, mnohem přitažlivější. Pro nás, ne pro soudruha ředitele. Byla z toho bouře, po níž mi hrozil snížený stupeň z chování. Naštěstí se za mne přimluvili ostatní učitelé, ovšem kniha mi byla zabavena. Dostal jsem ji až na konci školního roku a musel urychleně vrátit majiteli. Tak se stalo, že jsem Vinnetoua dočetl až po letech, z nostalgie. Ten soudruh ředitel byl sice přesvědčený kádr, ale přece jen – nějak se zapletl se školní kuchařkou, ne jak si mnozí myslíte, tak sexy nebyl, ale finančně. Později jsem se dozvěděl, že šlo o nějaké peníze z provozu kuchyně, a soudruh ředitel se ocitl načas snad dokonce za mřížemi.

Postupně jsme s bratrem přešli též na jiná díla, například jsme se opatřili seznamy spisů některých autorů, jako Verne, Dumas starší. Knihy prvního jmenovaného jsme si snadno půjčovali v knihovně; dnes je asi sotva kdo čte. Je to dávno překonané. Zato Dumas sice v Obvodní lidové knihovně byl, ale zavřený. V malém kumbálku byly knihy, které se nesměly půjčovat, a postupně je zřejmě stahovali. Nevím přesně. Naštěstí byla paní knihovnice nám dvěma nakloněna a tyhle knihy nám půjčovala. Samozřejmě bez výpůjční karty a věřila, že je vrátíme, což jsme poctivě činili. Nejspíš je půjčovala i jiným zájemcům.

Ze seznamu Dumasových románů jsme si odškrtli řadu položek, ale naše sympatie zůstaly jen u dvou, jimiž byli Tři mušketýři a Hrabě Monte Christo. Právě trojici mušketýrů vděčím za to, že jsem dokázal dostudovat. Nejen introvert, byl jsem také trémista a před zkouškou jsem se nedokázal ani najíst. Když byla dopoledne, odpadla mi snídaně, u odpoledních termínů i oběd. Tehdy jsem sáhl po Třech mušketýrech, otevřel jsem zcela náhodně a četl, i když jsem text znal skoro zpaměti. Při tom jsem dokázal aspoň něco sníst. Po letech mi náš přítel řekl, že měl se svým bratrem zálibu ve stejném díle a dokonce se navzájem zkoušeli, třeba co řekl Porthos kapitánovi de Tréville po souboji s kardinálovými gardisty.

Vstup do světa vědy znamenal pro mne četbu dost strohou, a bohužel nebylo moc času na krásnou literaturu, jíž jsem se věnoval na jedenáctiletce. Také příchod našich tří dětí znamenal omezení četby, s výjimkou různých naučení rodičům. Moc jsme je nečetli, manželka je původně dětská sestra, takže péče byla profesionální. Když byl klid, studoval jsem vědecké časopisy a knihy. Až teď, jako senior, se dostávám k zanedbanému světu.

Není však možné všechno dohnat. Současně zjišťuji, kam se vývoj posunul, když hovořím s vnoučaty. Vyvstává komunikační bariéra – neznám jejich knihy, a sám je sotva uctím Zapadlými vlastenci či F. L. Věkem. Také mám pocit, že úspěch mají komiksy, žánr v mém dětství okrajový. Jako dítko jsem měl, opět předválečný (pro mladší generaci občas zápolící s historií upřesňuji, že šlo o válku druhou světovou, nikoli první či snad třicetiletou) takový reklamní sešitek, kde protagonista kocour Felix propagoval Alpu francovku. Ta snad existuje dodnes. S vnoučaty bych ještě uspěl bavě se s nimi o Spidermanovi nebo o podobných postavách, z nichž ale drtivou většinu neznám. Dokladem budiž, že se mi vybavuje jen tohle jediné jméno.

Čtení je činnost, která, jak jsem na začátku napsal, nás provází celý život. Texty nás obklopují, někdy se doslova vnucují. Teď se dají čekat předvolební letáky, skutečný úpadek jazyka, v nichž nelze hledat informace, tím méně pak nějaké myšlenky. To je nakonec lepší ten příbalový leták, byť tištěný drobnými literami, protože nám aspoň řekne, jak nám může být po požití daného léku. Přesněji s jakou pravděpodobností nám bude nevalně. Při čtení volebního letáku je nám nevalně téměř vždy.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.