19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Cestování kdysi a dnes

22.1.2020

Čím je člověk starší, tím asi častěji vzpomíná na dobu svého mládí. Jako třeba já se nevyhnu takovým vzpomínkám zejména v období masových výjezdů na zahraniční dovolenou nebo kdykoliv při čtení cestovních zpráv výletníků, dobrodruhů či studentů z různých konců světa, o kterých jsme dříve mohli jen snít, nebo které jsme ani neznali. Při takových příležitostech se mi zcela automaticky vybaví podmínky, „jak tomu bylo s cestováním kdysi“. Pochopitelně mohu vzpomínat jen na to, co jsem sám zažil a poznal, mnohé však platí snad všeobecně. Čtyřicátníci a mladší si to asi neumí vůbec představit, a mnozí starší to již dnes asi také mnohdy pozapomínali.

Poprvé jsem byl v „zahraničí“ coby žák obecné školy v roce 1943. Tehdy náš soused plánoval turistický výlet do Beskyd. A protože jeho dva synové byli nejen mými spolužáky, ale i dobrými kamarády, tak nabídl, že bych se výletu mohl zúčastnit i já. Moji rodiče dali svůj souhlas, takže mne čekal můj vůbec první náramný výlet z rovinaté Hané do beskydských hor. Cestou vlakem jsem si pečlivě zaznamenával do deníčku všechny železniční stanice až do Frýdlantu (ona tehdy už pouhá cesta osobním vlakem byla pro školáka zpravidla zážitek) – přenocování jsme měli zajištěno na chatě na Lysé hoře. Při výletech v okolí jsme se dostali až na Bílý kříž, který zůstal v mých vzpomínkách (a také na zašedlé fotografii) zachován jako vysoký, bíle natřený hraniční sloup tehdejšího Protektorátu se Slovenským štátem. Jako důkaz osobní odvahy jsme my nezletilí výletníci tehdy jednou nohou pobývali poprvé na několik vteřin „v zahraničí“. Každý den pobytu na Lysé hoře podle mých vzpomínek začínal tak, že jsme otevřeným oknem do světa vyřvávali „Hej, hory naše, hej …..“. Že ovšem „tri kopy, Končistá, Volovej, Baraněc“ se tehdy nedaly považovat za „naše hory“, jsem si uvědomil až mnohem později.

Ani můj další „zahraniční výlet“ se moc nelišil. Došlo k němu o prázdninách v roce 1949. Původně jsem se měl zúčastnit zájezdu k moři do Jugoslávie, jenže nám to překazil ten „válečný štváč“ Josip Broz Tito. A tak se jelo na skautský tábor do Velkého Vrbna. To je nedaleko česko-polské hranice, takže při našich výletech a při sběru borůvek jsme se nejednou pohybovali v její blízkosti. Ale vždy jen velmi obezřetně, neboť tehdy panovaly zvěsti, že polští hraničáři přetahují turisty na výstavbu válkou zničené Varšavy. Nevím, jestli to platilo i na nezletilé skauty, ale i tak jsme se vždy velmi pozorně rozhlíželi, pokud jsme si troufli k několika krokům po polském území. Dnešní školáci by se asi jen nechápavě zasmáli takovým zahraničním zkušenostem.

Myslím, že právě tehdy začalo období, kdy veškeré naděje na nějaké zahraniční výlety si obyčejný člověk musel nechat zajít. Zůstalo prakticky jen všeobecně oblíbené sledování rozhlasových reportáží Hanzelky a Zikmunda nebo četba cestopisů četných českých i nečeských cestovatelů. Nezapomenutelnou vzpomínku u mne zanechalo vyprávění mého oblíbeného profesora fyziky na průmyslovce někdy počátkem padesátých let. Ten nám ne zcela v souhlasu s osnovami vyprávěl o tom, jak se za první republiky s kamarádem coby studenti vypravili na kolech do Itálie. Údiv ve mně vyvolala nejen délka cesty na kole přes Alpy, ale především představa, že by se studenti mohli jen tak mir nix dir nix vydat do Itálie. To bylo právě období, kdy na západ od nás se po mnohaletém válečném období postupně začal nebývale rozvíjet turistický ruch. Ale o tom jsme si tehdy museli jen nechat zdát.

Československo patřilo ke čtyřem vnitroevropským státům, které neměly přístup k moři. To asi byl jeden z důvodů, proč snad každý kluk a většina dospělých snili o pobytu u moře. Ale nakonec přišla doba, kdy tyto sny se alespoň pro někoho mohly uskutečnit. Nemohu přesně doložit, kdy, proč a jak se částečně otevřely hranice alespoň do „bratrských přímořských zemí“, zejména do teplejšího Bulharska a Rumunska. Vím ovšem, že to bylo někdy ve druhé polovině padesátých let, kdy cestou rychlíkem z Prahy do Olomouce jsem si zašel na pivo do jídelního vozu. Místo k sezení jsem našel u stolku, kde již seděla sympatická paní středního věku. Prakticky jen jsem dosedl, již se dala do vyprávění o tom, že se právě vrátila z cesty do Rumunska, a velmi barvitě mi líčila svoje zážitky. Jako by čekala, až si někdo přisedne. V podstatě jsem se sám nedostal ke slovu, dokud se mne nakonec přímo nezeptala, jestli jsem i já „již někde pobýval“. Otázka byla položená tak, že kladnou odpověď ani nečekala. Pochopitelně jsem ji nemohl zklamat.

Život šel dál a situace se postupně měnila – zdálo se nám, že k lepšímu. Jenže když už se všeobecně očekávalo, že svět se otvírá i pro nás, tak došlo k tragické bratrské pomoci. Svět se otevřel jen pro ty, kteří se dokázali a mohli rychle rozhodnout. Pro většinu se ale hranice do širého světa uzavřela ještě důkladněji. A k těm jsem patřil i já. Naštěstí ty „socialistické“ státy pro nás zůstaly přece jen otevřené. Tak jsem se mohl do Bulharska podívat i já. Byl to jeden můj známý zaměstnanec Československých drah, který mne i s rodinou propašoval do zájezdu ROH nedaleko Varny. Ajznboňáci tam totiž v jednom kempu měli trvale postavený stanový tábor pro svoje odborářské výpravy. V mém ústavu, kde jsem léta platil příspěvky ROH, jsem s odborářskou dovolenou nemohl počítat. Na nedaleké odlehlé pláži jsme se seznámili i se západoněmeckým párem, který co do stáří a postavení odpovídal asi tak i nám. Jenže oni bydleli v hotelu a na pláž přijížděli a odjížděli taxíkem. Na zprostředkování dovolené také nepotřebovali známost odborového funkcionáře. To byl také ten malý rozdíl mezi dvěma světy.

Až teprve po několika letech „normalizace“ jsem přišel k závěru, že takových 40 let je v existenci národa jen okamžik, pro člověka to ale znamená minimálně polovinu života. A tehdy jsem se rozhodl, že se raději vzdám všeho, jen abych ve druhé polovině života vyzkoušel jinou existenci. Do Bulharska to šlo snadno, dostat se ale na západ – to nebylo tak jednoduché. První žádost o cestu do Francie byla zamítnuta již v první fázi. Jeden můj kolega, který o tom také spolurozhodoval, mi vzápětí bez obalu sdělil, že pokud se nebudu patřičně „angažovat“, tak na jakoukoliv cestu na Západ mohu zapomenout. Také mi hned dohodil vhodnou „angažovanost“ - totiž starat se o vývěsku v ústavní jídelně. Co se dalo dělat - tak jsem jednou za dva tři týdny nechal zakoupit pár vhodných obrázkových časopisů a obnovil agitační vývěsku. V podstatě snadněji to mohly dělat dvě sekretářky pologramotného předsedy stranické organizace ve vědeckém ústavu (jinak také dcerušky jeho soudruhů), ale takto to byla vhodná příležitost k „angažování“ pro kandidáta věd.

A ono to skutečně zabralo. Již rok nato mně byla zahraniční cesta jako „angažovanému pracovníkovi“ odsouhlasena. Jenže jsem neobdržel od banky devizový příslib. Takže opět rok čekání, což jsem si dal za cíl jako poslední pokus. Angažovaný jsem byl nadále a žádost devizový příslib jsem tentokrát podal spolu s předběžnou stížností – a ono to skutečně všechno vyšlo. Po tříletém snažení jsem počátkem roku 1975 měl výjezdní doložku i devizový příslib v kapse, takže jsem již na jaře po zazimování prozíravě rozdal svoji sbírku kaktusů (ty jsem převážně vypěstoval ze semínek a bylo mi jich líto ponechat je osudu napospas) s odůvodněním, že manželka je dál nehodlá trpět. No a zejména jsme omezili všechny přátelské návštěvy a styky od nás i u nás na absolutní minimum. Postupem času jsem snažil část osobních a cenných věcí (knihy, fotografie, filmy a podobně) uschovat u své sestry, která jako jediná o našich záměrech byla informovaná. Dělo se to kvůli bezpečnosti tak, že jsem vybrané věci postupně odnášel do garáže. Když toho bylo dost na jeden náklad auta, tak v noci přijel švagr ze vzdálené Moravy, všechno tajně naložil a okamžitě odjel, aniž by se u nás zastavil. Přitom jsme museli dbát i na to, aby se v bytě „v podstatě nic nezměnilo“.

Počátkem srpna nám začala dovolená a o dva dny později jsme již odjížděli směrem na západ. V Plzni ještě poslední kuřátko na posilněnou a pak již krátce nato začínalo takzvané pohraniční pásmo. Čím víc jsme se blížili k hranici, tím víc stoupala nervozita, protože nám bylo jasné, že při „skutečné“ celní kontrole se ukryté dokumenty a načerno vyměněné devizy určitě najdou. Příjezd na hraniční čáru v Rozvadově nesliboval nic dobrého. Sice před námi stálo jen jedno auto, jenže veškeré vybavení leželo na rozprostřené plachtě přímo na vozovce. Sudetský Němec nám vysvětlil, že byl na návštěvě a při vjezdu zapomněl (spíš nepovažoval za nutné) v celním prohlášeni uvést také fotoaparátek za pár marek (pro neznalé – v celním prohlášení se musely uvést veškeré trochu cenné věci, od zlatých hodinek až po jednoduché náušnice). Při výjezdu ho celníci našli, a tak mu z nejasných důvodů (nebo že by se chtěli povyrazit?) rozebrali kompletně auto. Jeho paní nám se slzami v očích pověděla, že se prsty prohrabali i v pudřence, kterou ona pak vyhodila.

To všechno proběhlo v době, kdy dva celníci byli zaměstnaní odbavováním několika TIRáků. Když s tím skončili, tak prošli kolem nás s pánovitým příkazem „všechno z auta vyložit“ a pokračovali ve své cestě směrem ke kancelářím. Zřejmě aby uložili štangle Marlboro a plechovky s plzeňským, které zcela veřejně a suverénně nesli pod paži. Bylo zcela zřejmé, že je měli od šoférů TIR, jen je otázka, za co asi...

Ale dopadlo to s námi dobře – jinak bych asi neměl důvod k napsáni těchto vzpomínek. Když jsme přejížděli hraniční potok v Rozvadově, bouchly dva veliké kameny na podlahu auta. Dodnes mám před očima veliký červený transparent u celnice, na kterém stálo „Pevně stojíme na hranici socialismu“, a také postavu mladého, samolibého poručíčka, který se tak usilovně o tu „socialistickou svobodu“ staral. Co asi dělá dnes? Jistě již několikrát sám a bez povolení pobýval v tom kapitalistickém světě, před kterým nás usilovně ochraňoval. Možná je také členem Klubu českého pohraničí, což by se nevylučovalo. Jak je to jen možné, že dnes každoročně vyjíždí miliony lidi bez svolení na dovolenou a zkušenou, aniž by republika byla nějak ohrožená? Jak je možné, že v tom Rozvadově a jinde v podstatě žádná hranice v dřívějším smyslu neexistuje? Asi by bylo historicky spravedlivé zavést pro komunisty a jejích sympatizanty cestovní doložky pro výjezd do ciziny a umožnit jim jen volnou cestu do Severní Koreje.