Tahle vzpomínka je spojena s letními večery, kdy jsme prázdniny trávili na chatě nedaleko Prahy. V sousedství stál malý domek sloužící jen v létě, kdy tam pobýval pan řídící učitel Čížek s manželkou. Byl již nějakou dobu penzionován, sluší se dodat, že nikoli dobrovolně – psal se začátek padesátých let, což byla doba, kdy nucený odchod do penze byl nakonec ještě přijatelné řešení. Pan řídící, jak jsme mu říkali, navíc směl zůstat ve svém pražském bytě.

Ne tak jeho bratr, původně bankovní úředník. Ten musel z Prahy pryč, byv z banky vyhozen. Jiné slovo nevystihuje situaci. S manželkou ho nastěhovali do vily lékaře, jehož se samozřejmě nikdo neptal, zda počítá ve svém domě, který obýval s manželkou a dvěma syny, s dalšími dvěma spolubydlícími. Naštěstí šlo z obou stran o lidi slušné a vstřícné. Pan doktor přijal nové nájemníky velmi dobře. Pochopil dobu a věděl, že se jemu může kdykoli stát totéž. Nebo že by mohl dostat mnohem horší nájemníky než zdvořilého bankovního úředníka a jeho ženu. Po pravdě řečeno, úředník Čížek dopadl ještě docela dobře, protože vystěhování asi dvacet kilometrů od Prahy se dalo vykládat jako velkorysý přístup komunistického režimu k němu, jako k potenciálnímu nepříteli. Neposlali ho do některého z tehdy ještě četných opuštěných německých domků v pohraničí. Navíc, možná přehlédnutím, ho nastěhovali do obce, kde měl jeho bratr onen letní domek.

Začátek padesátých let měl v tomto státě mnohé sympatizanty. Bratři Čížkové do této skupiny nepatřili, zvlášť po změnách, které v jejich životech nastaly. Jejich provinění proti režimu spočívalo v tom, že ctili předválečné prezidenty, Masaryka a Beneše, což byl hřích, tím více, že tyto sympatie neskrývali. Jeden navíc v tomto duchu učil děti a snažil se zachovat si tvář. Především však se o místo ředitele v páně Čížkově škole začal zajímat muž, podle dobové terminologie „perspektivní kádr“. V překladu to znamenalo, že dával najevo sympatie tehdy správným směrem, tedy ke komunistické straně. Mohl je opravdu mít. Nevím, neslyšel jsem o něm žádné podrobnosti. Časem však takových kádrů ubývalo a zdůrazňované sympatie byly v posledku obvykle jen fasádou skrývající snahu postoupit co nejvýš. Vývoj šel dobovou cestou – perspektivní muž se stal ředitelem školy, pan Čížek důchodcem. Jak to bylo s bankovním úředníkem Čížkem, nevím, ale v té době stačilo, že patřil k „inteligenci“, což bylo označení neskrývaně pejorativní.

Vzpomínám, že jsem se v životě setkal snad s jediným opravdu upřímně přesvědčeným komunistou, navíc člověkem, s nímž jsem mohl polemizovat a hájit svoje názory, zcela opačné. Nikdy toho nezneužil, třeba tak, že by se o mně na patřičných místech zmínil. Tento muž, který prošel německým koncentračním táborem, mi jednou řekl, že to, co vidí v komunistické straně, jsou kariéristé. Ty poctivé komunisty, jak pravil, Němci vybili. O něm ale jindy. Zaslouží si zvláštní vzpomínku.

Bratři Čížkové byli velmi zdvořilí lidé, vzdělaní a - použiji pojem, který se z dnešní společnosti bohužel dost vytratil – kultivovaní. Navzdory své finanční situaci, která nebyla růžová, oba bratři dostali skromné penze odpovídající potenciálním nepřátelům lidově demokratického zřízení, si je pamatuji vždy upravené, v oblecích ještě předválečných. Byli to představitelé někdejšího předválečného středního stavu, kteří se už tímhle diametrálně lišili od soudruhů na MNV, místním národním výboru oné vsi.

Nejen v této instituci, ale i jinde bývaly oděvem, i v úřední době, uválené montérky a často typická radiovka posazená doprostřed čela. Na „dobrý den“ reagovali mnozí zahuhláním „čest“, což bylo zkrácené „Čest práci“, oficiální to pozdrav členů komunistické strany. Dostávalo se ho i nestraníkům a slyšel jsem ho jako asi desetiletý nejednou i já. Pravda, někteří reagovali v případě dětí přece jen aspoň přívětivějším „ahoj“, případně „nazdar“, netušíce, že posledně uvedený pozdrav, původně vzniklý při sbírce na Národní divadlo, byl posléze schválen spolu s praporem pražského Sokola, organizace, která byla rovněž shledána nepřátelskou novému zřízení.

Jednával jsem s těmito muži, protože jsem na začátku prázdnin nosil na zmíněný MNV občanské průkazy rodičů, neboť se museli i na tu krátkou dobu přihlásit k pobytu. Potud náčrtek scény, kterou jsem jako dítě o prázdninách znal.

Za teplých letních podvečerů se před domkem pana řídícího scházela malá společnost, jeho bratr s manželkou, moji rodiče, občas některý velmi dobrý známý. Musel být velmi dobrý, aby se mu dalo věřit. Rozhovory se zabývaly politikou, což bylo téma více než výbušné. V dobovém oficiálním výrazivu byly protistátní, tedy vyjadřující nesouhlas se stávajícím systémem. Byla to doba, kdy se za hovory takového druhu zatýkalo a věznilo. Stačilo, aby někdo na dotyčného donesl, že takto hovoří. Ostatně v těchto debatách občas padlo jméno, které přítomní znali a nyní se dozvídali, že dotyčný je v Jáchymově nebo v jiném „nápravném zařízení“, jak byla oficiálně nazývána vězení, ale též koncentrační tábory. Bývali to známí, někdy dokonce příbuzní. Po takové zprávě nastalo ticho.

Byl jsem malý; dnes si představuji, že přítomným nejednou prolétlo hlavou – kdy já? A také – jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě potrvá stav, kdy se lidé bojí promluvit, kdy jsou rolníci vyháněni ze svých usedlostí, kdy jsou vzdělaní lidé „posíláni k lopatě“ v rámci čistek. Vzpomeňme na proslulý „Most inteligence“ v Praze. Stavěli ho lidé s akademickými tituly, jejichž proviněním byl nesouhlas se stávající situací a někdy ani ten ne. Stačilo společenské postavení. Zmínil jsem postup „perspektivních kádrů“.

Později, když jsme, již odrostlí dětským střevíčkům, hovořívali i my s panem řídícím, teď už velmi starým pánem, pokyvoval hlavou a pokoušel se hledat vysvětlení, logiku ve světě, který ji podle jeho názoru neměl. Po skončení války věřil pan Čížek v něco úplně jiného, soudil, že lidé budou po těch hrůzách lepší, prostě proto, aby se nic takového neopakovalo. Takové názory jsem slýchal, nikoli ojediněle. A teď, jak pan řídící zjišťoval, je to snad ještě horší, protože se našinci vězní a popravují navzájem. To přece nemůže dlouho trvat! V rozhovorech se pak často ozývalo, že to brzy „praskne“, čímž přítomní mysleli změnu společenského systému do podoby, jak ho znali před válkou.

Chybělo jen jedno, bohužel to hlavní – jak by to vlastně mělo prasknout? Kdo to provede? Nejednou se ozvalo, že nám pomohou Američané. Když osvobodili Evropu od Němců, jednoho dne také odstraní režim u nás. Vyprávím to dnes proto, abych připomněl naivitu mnoha. Současně však v pozadí číhal strach. Kdo by se režimu postavil a jak? Stačilo vést právě jen tyhle „protistátní“ hovory a již to mohlo být důvodem v lepším případě k vyhazovu z práce, případ to bratří Čížků, v horším pak k uvěznění. Mohlo to totiž snadno být kvalifikováno jako rozvracení republiky. Uranové doly a jiné oblasti těžkého průmyslu, případně „velké stavby socialismu“, se dožadovaly stále nových sil. Takže byla tu touha, aby to již co nejdříve „prasklo“, naprosto však chyběla představa o provedení.

Postupně se vkrádalo vědomí, že Američané nepomohou, což dnes, s odstupem desítek let víme. Tehdy to bylo postupné rozčarování nad světem, který je jiný, než si ho představovali slušní a poctiví lidé typu bratří Čížků. Jistou dobu ještě oni a někteří z jejich podvečerních hostů věřili, že je to otázka času, když jsou Američané vázáni válkou v Koreji, ale i ta skončila a nic se nedělo. Naopak, režim zůstal tuhý, život i nadále nesnadný, když sice pominul lístkový systém, ale přišla měnová reforma. Lístkový systém už málokdo pamatuje. Šlo o to, že nedostatkové zboží bylo na lístky, což byly listy s kupóny vydávané na osobu a na měsíc, z nichž prodavač při nákupu odstřihl odpovídající počet kupónů. Přitom nedostatkové bylo skoro všechno.

Navzdory tomu všemu nic „neprasklo“, zůstalo jen u poslechu rozhlasových stanic, jako byla Svobodná Evropa či Hlas Ameriky. Obě byly v českém vysílání silně rušeny. Opět již málo známý termín – některé domácí vysílače vysílaly na vlnových délkách těchto stanic prostě jen silný šum, takže poslech byl znemožněn. Výsledkem bylo, že jsme si mezi dobrými známými sdělovali, co se nám povedlo zaslechnout. Obrat „dobří známí“ je také ošidný. Před několika lety jsem se setkal s vědcem, starším mužem, jenž mi vyprávěl, jak se rozhodl nahlédnout do svých svazků, které, jak zjistil, na něj StB vedla. Na můj tázavý výraz jen suše pravil, že to neměl dělat. Zjistil, kdo všechno na něj donášel, komu ze svého okolí tehdy věřil. Dodal, že po tomhle ztratil důvěru v lidi.

Dnes už jsou všichni účastníci podvečerních rozhovorů u pana řídícího Čížka mrtvi, míním tehdy dospělé. Nedočkali se toho, že by to „prasklo“. Mnozí se ani nedožili krátkého vzplanutí roku 1968, které se ukázalo být slepou uličkou. Po těch letech vzpomínám na víru našich známých, že to „praskne“, na víru, která se postupně vytrácela nahrazena pasivitou, odevzdaností. Měnila se formulace, už ne, že to „brzy praskne“, ale že to „snad jednou praskne“, až nakonec termín „prasknout“ zmizel ze slovníku úplně. Mezitím přišly další generace, i moje, a mnoho otázek zůstává i nadále bez odpovědi. Bylo něco v silách našich rodičů? A co my? Před několika lety se náš významný státník vyjádřil zhruba v tom smyslu, že vlastně jsme byli skoro všichni disidenti, bořitelé systému. Jakýsi generální pardon. Nesdílím ten pocit. Kolik z nás, včetně možná onoho politika, podepsalo „souhlas s internacionální pomocí“, tedy s okupací země Sovětským svazem? Nebyla jen „anticharta“. Tohle se podepisovalo na vysokých školách začátkem sedmdesátých let.

Zůstává pachuť. Panu řídícímu Čížkovi, jednomu z nejslušnějších lidí, které jsem poznal, bych rád vzkázal, že to „neprasklo“. A ne brzy, ale až za čtyři desítky let. Neprasklo to, ale zhroutilo se to vlastní prohnilostí.