Trochu podivný film, „Soukromá válka pana Wilsona“, stojí za shlédnutí, přes všechny nesrovnalosti. V Kanadě a v USA se hraje pod názvem Charlie Wilson’s War. Tom Hanks tam představuje amerického senátora, je výlupkem všech nectností americké politiky a všeobecně Američanů toho nedávno minulého století. Po počátečním abusu in Baccho et in Venere náhle vše zvážní, Tom Hanks se dostane do středu skutečného života a pochopí, co se musí v tom okamžiku udělat. Jedná v Pakistánu s vládou a pak v uprchlických táborech Afghánců na hranicích, kde vidí, co se tam vše děje v době, kdy Sovětský svaz přepadl Afghánistán a rozbíjel hliněné vesnice, pobíjel bosé vesničany a afgánským dětem shazoval z vrtulníků hračky, které jim vybuchovaly v rukou a mrzačily je.

V tom okamžiku se mi rozsvítilo světélko kdesi hluboko v mysli a já jsem si uvědomil, že na začátku filmu bylo napsáno, že jde o skutečné události a že mnohé z filmu se opravdu stalo. A došlo mi, že my, mnozí z nás, jsme byli u toho. Tehdy, v roce 1979, založili sovětští generálové světové mírové hnutí a pod jeho clonou napadli Afghánistán. Byla to čistá agrese s dobře propracovanou propagandistickou složkou. Tom Hanks pak ve filmu začal jednat, rozvinul obrovskou akci a nakoupil kalašnikovy a rakety Stinger kde to jen šlo. Přispěl stát Izrael, Saúdská Arábie, Pákistán a jiní, a začala mela velkých rozměrů. Sovětské tanky, které drtily pod svými pásy afghánské chatrče i s jejich obyvateli, najednou začaly hořet, začaly padat i obrněné vrtulníky a brzo bylo po válce. Sověti se sebrali a odtáhli, podle smlouvy mezi čtyřmi zeměmi v roce 1988. Byla to porážka nelítostného agresora, který nad chudáky cítil převahu a žádnou lítost a pak se divil.

Také „mírové hnutí“, které mělo agresorovi pomoci vyhrát tuto válku, paralyzovat západní demokracie a otevřít rudé armádě přístup k teplému jižnímu moři, narazilo. My v našem městě i jinde v Kanadě jsme se těm nerozumným dětem postavili do cesty, pořádali jsme svoje akce na pomoc afghánským obětem, narychlo jsme začali televizní vysílání, jednali jsme, kde jsme mohli. Pamatuji se na besedy s aghánskými bojovníky a nejvic ze všeho se pamatuji na jednu velkou demonstraci v našem městě. Bylo to asi v roce 1985. Bylo nás spousta, my Češi a Slováci, židovské organizace, Poláci, Maďaři, Ukrajinci, Vietnamci i Číňani, Estonci, Lotyši a Litevci. Marcus Hess z estonské komunity tehdy založil Black Ribbon Day Organization na památku smlouvy mezi Německem a SSSR podepsané mezi Molotovem a Ribbentropem dne 23. srpna 1939 a směřující k přepadení pobaltských států a Polska. V ten výroční den jsme vždy demonstrovali na hlavních ulicích Kitcheneru, a jiní po celé Kanadě. Dali jsme se dohromady, my všichni, kteří cítili, že je to tak správné a nutné.

Ten den v roce 1985 na tribuně na Speakers Corner mluvil nejdříve Afghánec. Začal jak muslimové začínají, ve jménu Boha nejmocnějšího a nejmilostivějšího. Běhal mi při tom mráz po zádech. Po něm mluvil doktor Hess z estonské komunity. Svou řeč začal parafrází Martina Luthera Kinga, I have a dream, a pokračoval, máme sen o svobodných národech Evropy a Asie, které dnes trpí pod komunismem, ale brzy budou všechny svobodné a šťastné. Jejich utrpení skončí. Neustaneme, dokud se to nestane. Po něm mluvil Rabbi Rosenzweig a bylo to také silné a účinné..

Tehdy do našeho města přijel z Ottawy tajemník sovětské ambasády soudruh Bogdanov, že jsme škůdci míru a fašisté, ale jak místní noviny, tak skoro každý se mu posmíval. Myšlenka, že jsme se my, jejich oběti, sjednotily a náš hlas zesílil, jej musela vyděsit k smrti.

Nepsal bych o tom, kdyby ve filmu, který kromě té komediální části je velmi přesvědčivý, nebyl divák upozorněn na to, že od té doby už nikdy SSSR nenapadl žádnou slabší zemi, že tanky nechal ve skladech i v době, kdy se od Sovětů odtrhly východoevropské země, kdy se tedy sovětský systém rozpadl. Už se tedy nekonal nový rok 1968, jejich tanky nevyjely, protože patřily na smetiště dějin. Brzy bylo po všem.

Mám pocit, že ani mé děti, které nesly tehdy plakát s nápisem “Gorbačeve, nezabíjej děti v Afgánistánu”, neplýtvaly svými silami nadarmo. Dějiny se skládají z dějů velkých a dějů malých. Někdy nám naše činy připadají nedůležité, ale nemusí to být vždy pravda.