V minulém roce jsem napsal úvahu na obranu atypického kříže na Ondřejníku. Čas ukázal, že ta instalace nebyl špatný nápad, vrchol kopce se lidem vůbec nezošklivil, ba naopak je teď hojně navštěvován a samotné dílo inspiruje k zamyšlení – mimo jiné i k uvědomění si samotné skutečnosti „vzkříšení“.

Nedávno jsem zjistil, že v městečku pod kopcem instalovali „Cestu světla“. Co to je?

Cestu křížovou zná asi každý, jsou jich po naší zemi tisíce, jsou různě velké a různě umělecky pojaté. Jenom připomenu, že mají 14 zastavení, která mapují poslední den Ježíše v lidském těle a každé zastavení tu zobrazuje nějakou nepříjemnost – bolest, smutek, krutost, nespravedlnost, bezmoc, beznaděj, hanbu – a končí to uložením mrtvého do hrobu a tím to hasne, jako by to vše probíhalo v režii temnoty. To cesta světla je úplně jiná: mapuje, co se stalo třetího dne poté a v následujících dnech a každé zastavení znamená překvapení a úžas!

Smutek se mění v radost, neznalost v prozření, zoufalství v naději, pochyby v jistotu, nevíra ve víru.

Režisérem této cesty je světlo naděje.

A mě při procházení zastavení této cesty napadlo, že je nepoměr mezi zobrazením a vnímáním Ježíše mrtvého na kříži a zobrazením a vnímáním Ježíše vzkříšeného. Připomínka oběti je potřebná, ale připomínka vzkříšení je potřebná stejně.

Těžko se chápe, že evangelium je radostná zvěst, když je nejčastěji presentována mrtvým člověkem na kříži přibitým.

Sportovně nadšené děti mají na zdi fotografii usměvavého běžce na stupni vítězů, třebaže tomu předcházelo nezbytné totální vyčerpání a nevábné zhroucení za cílovou čárou.

Umělci jsou trochu jako novináři – je snadnější zobrazit neštěstí a dramatično než např. proměnění vody ve víno, uzdravení malomocného… vzkříšení, zjevení.

No a pak mi také došlo, že ten vzkříšený a zdánlivě nesmyslně umístěný Ježíš na kopci Solárce je vlastně prvním zastavením – začátkem velkolepé cesty světla. Zatím je to cesta individuální – co do počtu a obsahu zastavení i délky – každému poutníku podle libosti. Někomu vydrží myšlenky na to, co to tam je a co to symbolizuje, jen k občerstvení v Roubence, někomu až do údolí.

Ale tento hřeben – z mého pohledu krásně symetrický a zatím po celé trase na slunci – je jako stvořený k instalaci skutečné cesty světla, cesty v tichu a samotě přírody s nádhernými výhledy. Zastavení nemusí být nijak okázalá, stejně jako nebyla okázalá tenkrát, stačí symbolické dřevěné plastiky – okázalé nechť jsou vnitřní prožitky poutníků:

1/ Vzkříšený Ježíš – ten už je důstojně ztvárněn s křížem v pozadí u vrcholu Solárky

2/ Setkání s Máří Magdalénou může být na zlomu, kdy se hřeben svažuje do Sedla

3/ Setkání s emauzskými poutníky by mělo být v Sedle na křižovatce mnoha cest – na místě setkávání mnoha poutníků

4/ Poznání při lámání chleba by mohlo být po vystoupání na Suchou úboč

5/ Setkání Ježíše s učedníky a nevěřícím Tomášem – dál na plochém vrcholu Suché úboči

6/ K setkání u jezera se nabízí místo po dlouhém táhlém klesání, kde se hřeben začíná zvedat ke Skalce

7/ Ježíš vystupuje na nebe. Není příhodnější místo než vrchol Skalky – nejvyšší bod hřebene a místo, kde měla stát rozhledna, ne současná dotační, ale začátkem 20. století tam chtěl postavit rozhlednu doktor Jan May (lékař lidumil a dobrý člověk) – rozhlednu coby cíl pacientů lázní na Čeladné. Tenkrát k tomu nedošlo a v minulých létech byla stavba už na dosah, ale sešlo z ní. Třebaže jsem rozhledně fandil, jsem rád, že tam nestojí, protože horizont Ondřejníků je svou symetrii a majestátností natolik výjimečný, že by jej neměla narušit žádná stavba přesahující porost.

Toto zastavení si ale zaslouží zajímavé a výjimečné zpracování. Lidé tam tenkrát stáli a dívali se vzhůru, jako se dívají lidé na Floridě na startující rakety.

Rozhledna je paradoxní věc, kde člověk stoupá vzhůru, aby lépe viděl na zem! A tak navrhuji – zvláště v této době, kdy lidé hledí celé dny dolů do dlaně, kde na displeji je celý jejich svět a klenbu nebeskou nad hlavou a lidí okolo berou jako zbytečnost – aby toto zastavení nutilo člověka podívat se okolo sebe a vzhůru – vertikální rozhledna.

To je výzva k tomu, aby tam vzniklo něco jedinečného, pěkného a zajímavého, aby vrchol lákal k návštěvě a pobytí a sen doktora Maye i spolku Rozhledna se oklikou takto naplnil. V současné době je na vrcholu ne moc pohledný a důstojný „Barbar“.

Zbývá ještě osmé zastavení: Seslání ducha svatého (mj. nejrychlejší známý jazykový kurz v historii). To bych ponechal individuální – každá cesta přírodou dolů do údolí může být setkáním s duchem svatým, každý najde něco, co ho přivede k úžasu nad krásou a moudrostí fungování běhu přírody i běhu lidských pokolení a začne třeba rozumět řeči, které dosud nerozuměl.

Věřím, že případné doplnění tohoto pohoří o komplexní duchovní symboliku toto místo zhodnotí. Cesta světla je totiž to, co dnešní svět, který mi připadne, že stále setrvává na cestách křížových (v bolesti, krutosti, beznaději a zoufalé snaze stále něco nebo někoho soudit, bičovat, tupit a křižovat) potřebuje.

Podobnost dění ve světě a cesty křížové je vzájemná. Moderátoři křížových cest mají k jednotlivým zastavením na výběr celou škálu dnešních či minulých světských bolestí.

A moderátoři denního zpravodajství předkládají lidem škálu tragédií a negativních skutečností a lidé si k nim mohou připasovat zastavení křížové cesty Ježíše Krista… funguje to, ale celoročně je to moc – na smutné věci postačí 40 dní doby postní, zbylé dny bychom měli kráčet po veselejších cestách.

A aby té podobnosti nebylo málo, tak mi mnozí dnešní lidé připomínají lidi po skončení křížové cesty – po smrti Ježíše. Zklamání, zmatení, bezradnost nad tím, co budeme dělat, čemu věřit? Hledání spásy, správnosti, jak obstát, před kým, před čím? Jaká nová přikázání dodržovat? Mnozí si dneska zaměňují Ježíše za nějakého „Babiše“, popř. presidenta Petra Pavla za svatého Petra a Pavla. A tak vznikají úděly všech barev, které jsou většinou spojené s nereálným odstraňováním a zakazováním něčeho, co „svět kazí“: Nevykořistíš, neznečistíš (rasu), neurazíš (černocha, indiána, cigána…), nerozlišíš (muže a ženu, otce a matku), nezharašíš, nezemisíš, nezatopíš (uhlím, dřevem, …), nezařídíš (benzínové auto)… Svět bez špatných věcí, ale zároveň svět, kde je zakázaná pravda, jako v pohádce – nesmí se říkat, že král je nahý!

Tyto cesty ke „světlým zítřkům“ mění věci a lidi okolo, ale ten hlavní lidský boj se přece vede odjakživa v nitru člověka a to je ponecháno na pospas trendům a morálkou je to, co je zrovna normálka. Jenže normálka a její přikázání se mění v řádu desetiletí, kdežto nitro člověka je stále stejné už tisíce let a stejně tak i doporučení na jeho udržování v dobré kondici.

Cesta světla nevede ke světlým zítřkům, vede dovnitř, vede k naději, klidu a pokoji. Kéž by takto fungovala procházka po hřebeni Ondřejníků – ať už tam Via Lucis instalována bude nebo ne.