27.11.2021 | Svátek má Xenie


VÝCHOVA: Jak to bylo s Barnevernem aneb kradly se v Norsku děti?

16.3.2021

Tohle je téma, které pořád rezonuje českým online prostorem, protože si žilo vlastním životem. Česká mediální realita kolem Barnevernu a politická a veřejná diskuse kolem něj se dost míjela s tím, co to znamenalo doopravdy, proto si to pojďme vysvětlit.

Není to ruský výmysl…

Ano, v síti Barnevernu končily děti, které tam neměly co dělat (a zároveň tam nekončily ty, které tam skončit měly). Hlavními problémy Barnevernu nebyla primárně zlá vůle, ale nekoncepčnost, roztříštěnost systému a špatně nastavené vztahy, které motivovaly dílčí aktéry k tomu, aby se nezajímali o dění mimo jejich úzkou výseč, čímž vznikaly – ve velkém, proto šlo o systémové selhání – případy odebírání dětí a dokonce jejich nevracení i proti vůli soudu, který je vrátit nařídil. Bylo v tom hodně ega, jaké nám v případě německé pomoci předvedl premiér Babiš s panem Blatným: než uznat, že je něco špatně, obětují se životy. To je přístup, který je mnoha lidem vlastní, ať už v Česku nebo v Norsku. Že systém byl špatný dokládá jak rekordní počet případů, které Norsko v posledních letech prohrálo u Evropského soudu pro lidská práva, tak fakt, že byl reformován a jako důvod reformy se udávaly právě ty nedostatky, o kterých dnes bude řeč.

Potíž je v tom, že systém, který měl naprosto reálné oběti, zničené rodiny a srdcervoucí žal, v Česku zneužila ruská propaganda, na kterou se pak okamžitě nabalil Zeman, Ovčáček, Klaus mladší a další obvyklí podezřelí – pro své účely. Dezinformační weby rozjely lži na téma systematických krádeží modrookých slovanských dětí na převýchovu do rodin homosexuálů, případně na téma že „na muslimy si netroufnou“. Barnevern byl přitom v tomhle ohledu barvoslepý – zásahy proti rodinám odpovídaly proporcionálně zastoupení většiny i jednotlivých menšin v norské společnosti, včetně Iráčanů nebo Somálců a žádné homosexuální páry preferovány nikdy nebyly.

Lidé, kteří u nás reagovali na tyhle ruské lži, často pak bez znalosti věci jen slepě bránili Barnevernet, který si to nezasloužil, a plivali nevědomě do tváře reálným obětím úřední zvůle, v jejichž existenci ani nevěřili.

Opravdu se to dělo

Osobně znám – prodali jsme té rodině auto – rodinu, která byla přesně ten případ: finanční problémy, falešné udání, odebrané dvě děti, mezitím se narodilo třetí, to bylo odebrané hned v porodnici, pak soud řekl (viděl jsem rozsudek), že odebrání starších dětí bylo neoprávněné a nařídil je vrátit, to se stalo, ale třetí se nevrátilo, protože si u pěstounů zvyklo a nemělo vazbu na biologickou rodinu. To miminko. Návštěvy čtyřikrát ročně na hodinu pod dohledem probíhají dodnes. To je ostatně symptomatické – dnes by už tahle rodina takhle neskončila, ale staré případy se až na vyjímky neotvírají a nerevidují.

Jsou pečlivě zdokumentovány případy automatického odebírání novorozenců kvůli diagnózám matek typu poruch učení nebo postižení („nemůže se o dítě starat odpovídajícím způsobem“) nebo automatického odebírání dětí matkám, které v pěstounské péči samy vyrostly („nemůže vědět, jak vypadá zdravé rodinné prostředí“).

Jak se tohle všechno mohlo stát? Je to kombinace celé řady faktorů, na sobě nezávislých. Začněme tím, co je to „Barnevernet“, systém sociálně-právní ochrany dětí v Norsku. Jednak je to přes 400 jednotlivých Barnevernů, (OSPODů), jejichž zřizovatelem je ze zákona každá obec v Norsku a pak Barne- ungdom og familiedirektoratet (Bufdir), který dělá totéž, ale je určen pro vážnější případy a zřizovatelem je stát. Jednotlivé obecní Barneverny spolu nebyly nijak horizontálně propojené (i to se mění), a velmi tak záleželo na kvalitě místního ředitele a místních zaměstnanců. Byly obce, které dokázaly pomáhat skvěle a klidně v tomtéž kraji byly obce, které rodiny vyloženě týraly.

Fakt, že zákon ukládal každému obecnímu Barnevernu velmi rozsáhlé povinnosti, pokud jde o pomoc dětem, znamenal, že pro ně neměly lidi. Toho se chopil soukromý sektor, který poskytoval naplňování těchto povinností obecním Barnevernu (jeden sociální pracovník tak obsáhl více obcí), ale byly tu dva problémy: chronicky tenké obecní rozpočty proti bohatému státnímu (což motivovalo úředníky, aby dělali případy horšími, než byly, protože pak to přestala být jejich starost) a různé konflikty zájmů. Firmy dodávající odborníky posuzující rodiny zároveň žily z hledání pěstounů, v některých obcích byly osobní vazby typu manželé – ředitelka BV a majitel takové firmy (Arendal) a podobně.

Každé odebrání musela schválit krajská rada (Fylkesnemnda), která je schvalovala v 98 % případů, protože… lidé v ní měli často osobní vazby na ředitele místních Barnevernů. K tomu přidejte pár maloměšťáckých předsudků o lidech s odlišným životním stylem, případy utýraných dětí, kterých si BV nevšiml a za což byl právem médií protažen pod kýlem a dílo zkázy je dokonáno.

Ohlašovací povinnost

Aby bylo jasno: když se porovnávalo Norsko s Českem, srovnávaly se hrušky s jablky. Norsko nemá Sudety a chování k dětem, jaké je u nás běžné, typu systematické deptání a šikanování dětí ze strany rodičů, se děje v Norsku jen minimálně. Výměna manželek by v Norsku byla docela nuda, z tohoto pohledu. To, čím Norsko šokovalo, nebyl ani tak počet odehraných dětí, ale to, z jakých společenských vrstev byly; naše střední třída ani pomalu neví, že OSPOD existuje, zatímco norská střední nebo vyšší třída ví, že je pod permanentním dohledem a jakmile ujede, bude to mít své důsledky.

Další věc je ta, že v Norsku má prakticky každý profesionál, který s dětmi pracuje, ohlašovací povinnost, která se bere velmi vážně. A ne povinnost ve smyslu „oznámit trestný čin“, ale „oznámit znepokojení“, a to už za takové věci jako je třeba kazivost zubů – dětští zubaři je musejí hlásit a když to nedělají, sami se vystavují postihu. To se týká učitelů, družinářů, vedoucích sportovních oddílů, lidí ve zdravotnictví, zkrátka všech, co s dětmi pracují.

A nezapomeňte jednu věc: odebrání je až krajní případ. Nejenže nechcete zažít odebrání svých dětí, ale nechcete hlavně ani zažít vyšetřování, které třeba může dopadnout dobře – tedy tak, že se potvrdí, že jste nic špatného neudělali. Takové vyšetřování trvá zpravidla tři měsíce a vypadá tak, že v náhodné doby přichází sociální pracovnice s notýskem a pozoruje vás s něco si zapisuje. A takové vyšetřování dokáže spustit klidně i bujná fantasie dítěte ve škole (třeba že dostává na zadek). Takových rodin znám osobně několik – byly pod drobnohledem a vyšetřování bylo po několika měsících ukončeno s tím, že se nic špatného nestalo. Ale vrátí někdo rodině ty měsíce stresu?

Ta průběžná kontrola je přitom hodně důkladná. Když jsme se stěhovali z Norska, vyžádal jsem si synovu kompletní zdravotní dokumentaci; kromě zdravotních záznamů tam bylo všechno, co jsme kdy před zdravotníky řekli jen tak bokem – včetně věcí jako „přijede babička na dva týdny“.

Ono i tohle má svůj důvod – v Norsku jsou rodiny často sešívané, rozbité, na hromádce a střídavá péče je standard. Děti tak celkem běžně kolují mezi rodiči, kteří mají děti s více partnery a člověk pak chápe potřebu nějakého nezávislého arbitra, který bude stát na straně dítěte. Potíž je, když se to zvrhne.

Na jednu stranu, když vidím, jak se často k dětem chovají lidé tady, nějakou tu vyšší moc, ze které by byli podělaní, bez ohledu na vliv nebo majetek, bych jim přál. Ale na druhou stranu, není úplně snadné v tom vychovávat děti jako novopečený rodič. Výsledek je ten, že jen donekonečna řešíte, jestli je to či ono „normální“ a řídíte se tím, že když danou věc dělá hodně lidí, je to nejspíš v pořádku, a když ne, tak to asi v pořádku nebude.

Představte si tu bezmoc

Takže, sečteno a podtrženo, když jsem se na kauzu okolo Barnevernu díval jako norský rezident s malým dítětem, byl můj pohled o dost jiný (navzdory tomu, že dodnes s norským pohledem na autonomii dítěte zcela souzním), než u českých liberálů, kteří jen viděli Zemana s Putinem, jak se proti Norsku vymezují. Oni si neuměli představit tu bezmoc, do jaké se člověk mohl s trochou smůly dostat.

Autor je odborník na evropské právo. Pět let žil s rodinou v Norsku.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.

Andrej Ruščák








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.