To víte, že jsem měl pořádnou trému. První samostatný rozhovor pro Národní listy a hned s tak významnou osobností! Pan Rückenmark, majitel několika vídeňských varieté a světově proslulého cirkusu, velmi sečtělý milionář přezdívaný „Evropský Barnum“, konečně zavítal také do Prahy a já měl být první, komu poskytne rozhovor. Navíc jsem získal jisté soukromé informace, které slibovaly, že tento článek bude opravdovou senzací.

„Pane Rückenmarku, je pravdou, že pocházíte z Čech?“
„Jak jste se to dozvěděl? Ano, správně se jmenuji Václav Mícha a narodil jsem se v malé vesnici u Plzně.“
„Mohl byste trochu zavzpomínat na své mládí?“

„Na to nevzpomínám moc rád. Víte, já jsem syn sedláka a čekalo se ode mě, že jednou převezmu hospodářství. Jenomže mně se život na vesnici protivil. Každý se stará, jen aby měl co nejvíc, i kdyby kvůli tomu měl na poli dřít až do padnutí, večer povinně do hospody, pít, předvádět se... Já jsem od mala měl rád knížky, pan farář mi je půjčoval. Platona, Hájka, Mandevilla... Chtěl jsem hodně vědět a taky poznat svět, jenomže to se na vsi považuje za neužitečný přepych. V knížkách se nedočteš, kam vyhnat krávy na pastvu, smál se mi otec. Znáte lidi-když něčemu nerozumí, tak řeknou, že to je hloupost, a ještě si z toho dělají legraci. Ta úžasná tupost a netolerantnost k odlišným názorům! Ani se nesnažili pochopit, že někdo může mít jiné představy o životě než oni. Prostě jsem pro ně byl hloupý Vašek, budižkničemu, který myslí jen na hlouposti. Navíc jim připadala náramně směšná moje vada řeči, které jsem se zbavil až pak v cizině. Zvykl jsem si na posměch, byl jsem takový vesnický šašek - a vidíte, později se mi to v mé profesi hodilo. No, ještě něco byste chtěl slyšet?“

„Vím, jak vypadala vaše cesta od klauna Schirnerovy společnosti až k nynějšímu postavení a vážím si vašeho talentu a pracovitosti. Zajímalo by mě však, proč jste si zvolil právě cirkusovou dráhu.“

„Víceméně náhodou. Do naší vsi přijeli komedianti a já jsem s nimi pak odjel do světa. Že to bylo právě s komedianty, a ne třeba s dráteníky, to byla náhoda, ovšem ten odchod z vesnice byla nutnost. Dcera jednoho sedláka se s někým zapomněla, a já měl být ten blázen, který všechno spraví tím, že si ji vezme. Řekl jsem si - než říkat starému Krušinovi nadosmrti tatínku, to radši uteču. Komediantům se tehdy právě opil člověk, který jim dělal medvěda, a tak jsem využil příležitosti se efektně rozloučit s našimi vesnickými burany.

Prostě jsem se v medvědí kůži proběhl vesnicí. Říkám vám - nezapomenutelný zážitek! Lahůdka! Druhý den jsme pak odjeli, já občas dělal medvěda, jindy jsem vzpíral činky místo starého principála, prostě začátky moc slavné nebyly, alespoň dokud jsem nepřešel k Schirnerovi, ale to už není příliš zajímavé povídání.“

„Karel Sabina mi vyprávěl, že se s ním také znáte.“
„O tom člověku nechci mluvit a udivuje mne, že vy jako český novinář se nestydíte k němu hlásit.“

„Jste velmi vzdělaný člověk, zajímal by mne váš názor na nové české opery, například na Prodanou nevěstu.“

„A dost! Ne...ne-nenechám se u-urážet! O-o-okamžitě ve-ven! Ve-ven!“

No a tak neslavně skončil můj první rozhovor. Pan Rückenmark našemu listu zakázal publikovat o něm jakékoli zprávy. Škoda. Uznejte sami, že to mohl být zajímavý článek.

Z autorova blogu Paleta názorů a ptákovin