V dobách docela nedávných, myslím si z pohledu mého věku, byla naše republika obehnána ostnatým drátem, který nás podle tehdejších ideologů měl chránit proti davům soudruhů ze Západu, kteří chtěli žít také v blahobytu, v jakém jsme tehdy žili. Také toužili po prázdných regálech, po věčných frontách na všechno. Již se jim hnusil život v zemích s přeplněnými obchody a s možností cestovat kamkoliv. Ale skutečnost byla taková jako v jedné anekdotě: Tatínek se synkem stojí na Šumavě u ostnantého drátu a synek se ptá: „Tatí, kdo žije za těmi dráty?“ „My, synku, my!“

V té době se létalo na dovolené do Bulharska a Rumunska. Ti otužilí jezdili do NDR k Baltu (moře mělo maximálně 20 °C). V noci jsme vypravovali Il-62 ČSA, TAROMu a Balkanu do Varny a Burgasu, do Constanty. K tomu ještě přibyly Tu-154. Ti šťastnější letěli do Jugoslávie. Na to už potřebovali devizový příslib. Pro dnešní mladé: cestováníchtiví občané, aby mohli vycestovat na Západ a také do Jugoslávie, museli požádat v bance o tzv.devizový příslib. Kdo měl štěstí anebo známé v bance, dostal příslib a pak mohl požádat o tzv. výjezdní doložku. Ta spolu s pasem umožnila překročit hranice směrem ke kapitalistické cizině. Vše samozřejmně schvalovala závodní organizace KSČ. Tak byli komunisti na nás hodní, některé z nás i občas pustili na vysněný Západ.

Pro dnešní mladé je to jako vyprávění ovčí babičky, ale tak to bylo. Naše země byla kriminál pro patnáct miliónů „šťastných“.

Skutečným výletem snů byla dovolená na Kubě. Výlety na Ostrov svobody, jak komunisti říkali Kubě, začaly v šedesátých létech, když si Československé aerolinie pronajaly od společnosti Cubana britská dálková letadla Bristol Brittania. Byla to skvělá letadla s moderním přístrojovým vybavením. Vybavení na podobné úrovni se opět dostala k ČSA až s příchodem airbusů a boeingů.

Po vpádu loupeživých band, který se nesprávně nazýval internacionální pomocí, se ČSA již obrátila jen na techniku ze Sovětského svazu.

Lety na Kubu kvůli malému doletu Il-62 probíhaly přes Montreal. Tam se měnily posádky a doplňovalo palivo. Při doplňování paliva museli cestující z bezpečnostních důvodů do transitního prostoru letiště Mirabel. Samozřejmě hned někoho napadlo, že by mohl zůstat v Kanadě a požádat tam o politický azyl. No, není to fajn, užít si dovolenou na Kubě a pak se nevrátit na palubu letadla v Kanadě? Útěky se začaly množit, celé rodiny se nevrátily na palubu! Někteří lidé před odletem na Kubu ještě stačili prodat své byty spolehlivým kamarádům. Měl jsem kamaráda, který komplet prodal nábytek svého bytu v Nuslích a na zeď napsal: „Polibte nám prdel!“

Tyto útěky samozřejmě nemohli komunisti překousnout, a tak se rozhodli to zatrhnout. Ale jak? Kapitáni dálkových letů ČSA byli většinou spolehliví straníci, a tak jejich organizace vymyslela soutěž: Kdo dokáže přeletět oceán bez mezipřistání, splní socialistický závazek a dostane odměnu. A soudruzi kapitáni začali soutěžit. Kupodivu socialistická soutěž nedokáže prodloužit dolet žíznivých Il-62, a tak když se mašina blížila k evropskému pobřeží, svítilo na palubě všechno, i nouzové baterky! Posádky sedaly na prvním letišti na pobřeží, aby doplnily palivo. Některým to vyšlo, když vál příznivý vítr, a ti pak dostali vyznamenání a odměnu... Klidně riskovali životy nevinných cestujících.

Tak se stalo, že někteří cestující se vrátili do svých prázdných bytů a milovali naší zemi ještě víc. Copak cestující, ale občas se stalo, že se na odlet v Montrealu nedostavili ani členové posádky. To pak byl malér, letadlo muselo čekat na záložní posádku, cestující museli na hotel a aerolinie to všechno musely zaplatit. Stejně se prodražilo přistání na nejbližším letišti na pobřeží v Evropě. Pravidelná přistání se platí paušálem, ale nepravidelná jsou hodně drahá.

Tak to byl malý exkurz do cestování v sedmdesátých létech, když se ještě fotografovalo na černobílý film... Jen ti bohatší si kupovali východoněmecké barevné ORWO. To se pak muselo posílat do Teplic na zpracování, byla to jediná laboratoř v celé republice, která dělala barevné fotky. Proto většina z nás má na tu dobu černobílé vzpomínky.

Převzato z firemního časopisu ČSD se souhlasem autora.