„Podívej se, Honzo, takhle vypadá věčný boj o samičku!“ řekl Láďa a vyhrnul si triko. Na žebrech měl neuvěřitelně velkou modřinu, která hrála všemi barvami. „Proboha, jak se ti to stalo? To jsi upadl, když ses vracel z hospody? Nebo tě někdo zmlátil?“ Láďa se jenom culil a nechal mě hádat. Když si mě dostatečně vychutnal, uvedl věci na pravou míru: „Večer přišla mašina, měla naraženou jednu lopatku dmychadla, a tak jsem ji musel zapilovat. Když jsem zničil třetí pilník, bylo to jakž-takž zapilované. Tři zničené pilníky a tato modřina jsou výsledek. Jo a taky to, že ráno mohli odletět.“ „To ale nevysvětluje tu strašnou modřinu, jak to se ti povedlo?“ „Hele, vezmi si pilník a vlez si do motoru a zkus tam být jenom třeba pět minut. Ani těch pět minut bys tam nevydržel. Ty ne, pupíku!“ Abych to vysvětlil, jednalo se o Boeing 737-200 s motory JT 8D, kde lopatky dmychadla byly až za dlouhým vstupním kuželem (50-60 cm?) a ten se začal po pár minutách pilování zarážet do žeber. Motory Pratt and Whitney JT8D byly ve své době nejpoužívanější letecké motory. Byly na DC 9, Boeingách 727 a na japonských transportních letadlech Kawasaki C-1 a asi ještě na dalších letadlech. Byly to velmi spolehlivé motory, jednoduché na údržbu.

Dnes už tento typ patří historii. Když jsme s Láďou nastoupili k British Airways (BA), byl to nosný typ pro evropské tratě. Pamatuji si, jak nám na typovkách neustále zdůrazňovali, jak se Yankee series liší od „starých“ sedm tři sedem. Yankee znamenalo, že třetím písmenem v registraci byl Y (např. G-BKYP). Letadla byla dodávána od roku 1984. Staré 737 byly vyrobeny mezi rokem 1979-81. Letadla měla odlišný interiér a trochu jiné přístrojové vybavení. A jiná kola hlavního podvozku.

Kabina těchto sedm tři sedmiček měla zvláštní pohyblivou přepážku, oddělující business od turistické třídy. Na této přepážce byly malé roletky, které se vytáhly a zahákly o kličku sklápěcího stolku. Po nějakém čase byl mechanismus navíjení roletek poškozený, a tak se nezatahovaly a přepážka se stěhovala s vytaženými. Copak o to, když byla mašina prázdná, bez cestujících, nebyl to problém. Horší to bylo s cestujícími na palubě, což se stávalo bohužel dost často. To jsem musel požádat cestující, přes jejichž hlavy bych musel přepážku táhnout, aby vstali a stoupli si do uličky. Stávalo se to zejména, když sloužila jedna kolegyně, která někdy dokázala udělat neuvěřitelný zmatek i ze standardní situace. Zapomněla říct, že je změna konfigurace, protože zrovna v době, kdy dostala tuto změnu, zjistila, že letí někdo slavný či její známý, a tak neměla na práci čas… „Honzí, ty tam máš partition mezi třetí a čtvrtou řadou, ale má být za pátou řadou! Já jsem ti to ale řekla včas.“ To bylo klasické, když něco prošvihla, začala lhát jak malá holka a vinu házela na všechny kolem sebe. Co zbývalo? Jít do kabiny cestujících, zvednout dvě řady, postavit lidi do uličky a s omluvami přepážku přesunout.

Ze začátku jsem si připadal jako naprostý blb, pak jsem si zvykl. Cestující většinou mou omluvu vzali s úsměvem. Až jednou! „Prosím vás, mohli byste vstát, musím přesunout o jednu řadu přepážku.“ Všichni vstali, až na jednoho stárnoucího seladona, který vykecával mladinké spolucestující díru do hlavy. Ten se jenom na mne podíval jako na nepříjemný hmyz a žvanil dál. Požádal jsem ho podruhé, zase nic. Tak jsem odjistil přepážku a s českým: „Řekl sis o to!“ jsem přes něj záclonky přetáhl. Jenže ouha! Pán měl na hlavě velmi prolakovanou „přehazovačku“, pěšinku nad uchem a dlouhé vlasy zakrývající pleš. Jak jsem mu přes hlavu táhl záclonky, „přehazovačku“ jsem mu zvedl a ta mu stála za uchem jak směrovka od B 52! Dědek zrudnul a začal na mě řvát. Za ním stála stevardka, která to celé pozorovala, a zcela nezakrytě se smála. Když zrudlý donchuán vypadal, že to s ním sekne, přišla ona smějící se stevardka, která jen stěží potlačila smích, a dědka začala uklidňovat. Už to vypadalo dobře, když dostala strašný nápad: připlácla mu přehazovačku zpět na hlavu. To už nevydržela mladá spolucestující a začala se smát také. Brunátný playboy si chtěl před mladinkou cestující zachovat tvář, a tak se uklidnil a začal zase tokat.

Bůh ví, kde je těchto letadel konec. Jistě by se dalo dohledat, kde dneska létají, teda jestli létají. Dvoustovky slouží stále, dnes v zemích třetího světa. Sedm tři sedmičky BA měly vestavěné schody pod předními dveřmi. Dokonce i čtyřstovky, které koupila aerolinka od BA. U nás z nich schody vymontovali a nepoužívaly se.

Foto Martin Novák, planes.cz

Je zima a padá sníh. Letadla se musí odmrazovat. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak jsme odmrazovali v dobách dávných. Měli jsme normální cisternu, s kterou se kropily ulice. Nahoře na cisterně byla plošina z latěk. Řidič nacouval s autem k letadlu a my na plošině balancovali a snažili se udržet a nespadnout. Ohrádka asi metr vysoko byla, velmi nepřesně řečeno, vyviklaná. Té jsme se drželi jednou rukou a v druhé jsme měli ráhno, kterým normálně zahradníci stříkali stromy proti škůdcům. My s tím museli odmrazit letadlo. Z ráhna stříkala čůrkem kapalina na bázi glykolu a ten je, jak známo, jedovatý. A tak jsme vesele vdechovali ten sajrajt, následkem čehož jsme často trpěli průjmy. Byla to veselá doba!

Napřed jsme shrabali z křídel hrably sníh a potom jsme se snažili narušit kapalinou ledovou vrstvu. Horší to bylo s výškovým stabilizátorem na takové dvaašedesátce. Tam jsme lili kapalinu tak dlouho, až začala téct po skloněné náběžce dolů. Nebylo z čeho to ostříkat. Byl to z dnešního hlediska docela risk. Kapalina měla samozřejmě teplotu svého okolí. Strašná práce, sníh dost vehemntně odolával našemu snažení. Kapalina s označením OK62 ovšem byla zase dobrá místo Fridexu do chladícího systému aut. A tak ji většina zaměstnanců používala ve svých autech. Stejně tehdy nikdo nekontroloval, kolik se vystříkalo na jedno letadlo. Na druhou stranu naše vaťáky, prolité touto kapalinou, nezmrzly.

Když přišel první Airbus A 310, koupily aerolinie konečně moderní auta na odmrazování na podvozcích amerických fordů. Ohromná změna! Nádrž na kapalinu, nádrž na vodu, ohřívání a dělo, které tlakem dokázalo očistit letadlo kombinací kapaliny a horké vody za několik minut. Krásný Ford s automatickou převodovkou, kabinka na rameni, možnost mixu vody a kapaliny. Kapalina označená jako typ 1 měla proti OK62 daleko lepší parametry (ale už se nedala použít do chladičů…). Někdy v polovině devadesátých let přišla kapalina typu 2. To je tekutá plastická hmota, která utvoří tenký povlak na ploše letadla a ten sníh odpuzuje. Problém byl v tom, že se musela vyměnit čerpadla v autech. Zubová čerpadla by hmotu rozbila na malé části, takže se musela zakoupit drahá objemová čerpadla. Litr této kapaliny stojí tuším kolem 5 dolarů. Na letadlo, na kterém je malá vrstva sněhu, se vystříká kolem 500-700 litrů směsi vody a kapaliny. Když ovšem sněží hustě, vystříká se kapaliny i přes tisíc litrů. Některé firmy používají oba typy kapaliny. Levnější jedničkou letadlo opláchnou a pak se aplikuje neředěná dvojka. Poměr vody a kapaliny je určen mimo jiné i venkovní teplotou. Mám za to, že standard pražského letiště je na vysoké úrovni.

Jednou nám naše šéfová předala dopis od nějakého vědátora s titulem přes celý řádek, který si stěžoval, že vzhledem k tomu, že v mraze lejeme na letadlo vodu(!), prošvihl služební večeři v cílové stanici, takže si ji musel zaplatit ze svého. Žádá proto British Airways o její proplacení, účet přiložil. Dále přiložil také popis svého vynálezu, který nám dává zcela zdarma a nezištně: „Vybudujte na letišti tunely, kam se budou letadla vtahovat a tam na ně bude proudit horký vzduch, protože každé malé dítě kromě mechaniků na letišti přeci ví, že voda v mrazu mrzne!“ Představa tunelu s horkým vzduchem na letadlo velikosti Boeingu 747 mě fascinovala! Vysvětlil jsem šéfové, že je ten pán asi trochu cvok, že opravdu v mrazu nikdo letadlo vodou nestříká. Poslal jsem jí ještě atest kapaliny, kterou letadla stříkáme. Cenu znala z účtů, takže jí bylo jasné, že to je po čertech drahá voda!

Foto Michal Kohutič, planes.cz

Dnes se na Ruzyni používají daleko modernější odmrazovací stroje, než byly fordy. Proto se celkem zvládá letošní sněhový příděl. V Londýně napadly tři centimetry sněhu a letiště museli zavřít. Kapitán letadla, které s cestujícími na palubě čekalo na Heathrow šest hodin(!) na odmrazení, se mě ptal, kolik je na pražském letišti odmrazovacích vozidel. Řekl jsem mu, že kolem deseti. „No a na celém Heathrow jich je osmnáct! Dálkovky mají přednost, a tak se tam život zastavil! Jdeme spát, jsme úplně hotoví, veselé vánoce!“

Tak to je o poezii bílých vánoc na letišti v Praze. Každý, kdo pracuje na ploše, se těší, až to bílé svinstvo přestane padat. Na druhou stranu v tom musíme vidět i nějaké plus. Například že nemusíme čistit skla pilotní kabiny od much…

***********

Knihy si můžete objednat zde

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora