Řekové rozlišovali dva časy, jako kdyby měli dvoje hodinky: jedny zlaté a druhé železné. Zlatý čas byl čas bohů a vyprávění o nich, železný čas byl časem, který žili a naplňovali prací. Zlatý čas je ten cílový, ideální, ke kterému se snažíme přiblížit i my, protože vyprávění o bozích a rozhovory s nimi jsou rozhovory a vyprávění o podstatě, o smyslu naší existence. Možná že právě proto jsme si původně vymysleli svátky, pomocí kterých do zlatého času podnikáme krátké vycházky.

Vánoce a Chanuka jsou takovým výletem do zlatého času, který je každoročně lemován bohatě nasvícenými ulicemi, vůněmi františka, pečených kaštanů, vánočkami, koblihami a bramborovými plackami.

Když jsem byl malý, tak jsem Ježíška, který naděluje dárky, viděl, a ten obraz mám stále před očima. Rodiče mě uložili po obědě do postýlky a on se na mě přišel podívat. Dírou ve stropě, který se na chvíli rozestoupil, spustil stříbrnou šňůru a sjel po ní ke mně do pokoje. Na noční stolek mi položil zelenou smrkovou snítku, zapálil červenou svíčku ve staniolovém stojánku, na kterém byl malý zvoneček, a zase tiše zmizel zavřeným oknem. Ještě teď ho mám před očima. Byl to malý kluk jako já, možná jen o málo mladší, se zářivě žlutými vlasy, jak jsem ho znal z betlémů, kde ho vystavovali v kolíbce.

Když jsem vyrostl, začal mě příběh tohoto kloučka, který ve skutečnosti měl - nejspíš jako většina Židů - černé vlasy, zajímat a zjistil jsem, že kolem něho existuje mnoho záhadných okolností, což mě přitahovalo. Brzy jsem se dočetl, že hlavní spor se vedl mezi křesťany a Židy o jeho narození. Židé tvrdili, že matka dítě počala v nemanželském styku. S kým ale opravdu Ježíška měla, na to neodpovídá ani Talmud, ani evangelia, ale velice pravděpodobně za jeho otce pokládali tesaře Josefa, který je zobrazován v betlémě vedle Marie.

V talmudském traktátu Sanhedrin o ní čteme: „Pochází z knížat a pánů a kurví se s nějakým tesařem.“ Křesťanské evangelium Jákoba, jak praví učené knihy, původ potvrzují, neboť v nich stojí: „Velekněz znal Marii a věděl, že je z kmene Davidova.“ Rabín Karol Sidon připomíná, že evangelia Matouše a Lukáše odvozují Ježíšovu příslušnost naopak ke kmeni Davidovu od rodokmene Josefa. Ať je to tak či tak, právě z tohoto kmene se měl zrodit Mesiáš.

Problém je ale jinde: Podle zmíněných křesťanských evangelií měl být Ježíšek synem panny. V Lukášově evangeliu anděl zvěstuje Marii narození dítěte slovy: „Duch svatý přijde k tobě, moc nejvyššího tě zastíní.“ Tato víra je odvozena z proroctví o zázraku, znamení, které dělá Pán, když panna počne a porodí syna.

Židé, kteří po narození Ježíška pátrali nejdůsledněji, došli k přesvědčení, že Ježíšek se nejpravděpodobněji narodil z cizoložství a navíc asi o šest let později, takže bychom letos psali rok 2002. Vlastně se Židé shodují s křesťanskou tradicí alespoň v tom, že byl synem někoho jiného než Mariina právoplatného manžela.

Vypadá to totiž nejspíš tak, že Marie byla zřejmě chudými rodiči provdána za vojáka Pandiru. Podle jména tedy nešlo o Žida, což je velmi pravděpodobné, protože řemeslo vojáka v cizích službách nesměli Židé vykonávat. Na tom sňatku ale tehdy nic divného nebylo, před dvěma tisíci lety žila v Galileji směsice Židů, Řeků, Syřanů a mnoha dalších národností a zdá se, že podobné sňatky byly časté. Svatba, jak tenkrát bylo zvykem, byla domluvena rodiči, a proto není divu, že Marie svého manžela nemusela milovat a zakoukala se do tesaře Josefa. Pak by byl příběh jednoduchý: Když se manžel vrátil z války, nalezl ženu těhotnou. A protože byl na vojenském tažení déle než devět měsíců a Marie ho již omrzela, vyhnal ji z domova. Od té doby žila mladá žena s tesařem Josefem, který si ji vzal za ženu. Jako první se jim narodil nemanželský chlapec. Dali mu jméno Jehóšua, Ježíš, což v překladu znamená osvoboditel. Jméno je symptomatické: Osvobodil matku z nešťastného svazku s vojákem.

Mladý Ježíš, který se záhy dozvěděl, že je nemanželským synem, nemohl mít kvůli tomu moc šťastné dětství. Starší kluci a zřejmě i bratři mu nadávali, že je bastard. Byl jiný a to ho zřejmě od útlého mládí poznamenalo. Nezbývalo mu, než si v sobě najít náhradní pýchu a tou byla příslušnost k Davidovu rodu. Rabbi Karol Sidon to komentuje slovy: „Kdyby možná neměl tuhle možnost únikové cesty, zhroutil by se do sebe, zatrpkl by a nic by z něho nebylo.“ Byl by to chuligán, zlobivý výrostek. Davidovo předurčení pro něj bylo hnacím motorem, dodávalo mu sebevědomí a pobídlo ho k tomu, aby překlenul prokletí bastardství velkými skutky.

Z toho všeho se dá usuzovat, že Ježíšovo dospívání bylo těžké až bolestivé. Napovrch se choval jako sebevědomý a pyšný kluk, ale uvnitř trpěl komplexem méněcennosti, proto byl uzavřený a nejistý. Podle Flavia právě tento rozpor ho přivedl ke snění o sobě a o velkých činech. To ho nasměrovalo nejspíš dál k přemýšlení o Bohu a člověku, a zřejmě proto se o něm začalo hovořit jako o zázračném dítěti se sklony ke genialitě a šílenství: vše domýšlel dál než ostatní. Občas se mladý Ježíš svým rodičům ztrácel, a to i na několik dní. Cítil se lépe mezi cizími, než mezi svými, kteří věděli o jeho slabostech. Rodiče o něj mívali starost, ale neměli zřejmě dost sil, aby ho přinutili k poslušnosti, stále jim unikal.

Když mu bylo třiadvacet let, začal kázat a křtít na Jordánu Jan, Ježíš ale křest odmítl. Doslova prý řekl: V čem jsem zhřešil, abych se dal pokřtít. Když mu bylo třicet, zjistil, že do té doby kromě snění neudělal zhola nic. Tehdy mu zřejmě došlo, že velké sny se mají plnit, nebo se nesmí snít. Nejspíš to byl ten důvod, proč se po letech vrátil k Janovi a nechal se pokřtít a po křtu buď odešel do pouště, kde měl obstát ve zkoušce, nebo rovnou začal sám křtít, v tom se legendy či evangelia liší.

Rabín Karol Sidon vypráví, že Ježíš podle všeho udělal na Jana a jeho žáky, zejména Ondřeje a jeho bratra Šimona, silný dojem. Ježíšovo charisma učinilo zbytek. Ježíš byl jiný než ostatní. Ti přicházeli, jen aby se stali částí Janovy družiny, aby byli jeho žáky. Ježíš přišel, aby nalezl cestu pro sebe, aby se stal vůdcem. Stačilo mu vyslechnout několikero kázání, párkrát promluvit s učitelem a věděl vše, co potřeboval. Pochopil, že na počátku nebylo Dobro a Zlo, že svět není roztržen mezi Boha a Satana, ale že odvěký svár je svárem lásky. Není synů bez otců, ale není synů bez matek. Vše, co je, je plodem lásky matek a otců. Ježíš, nezatížený břemenem teologického vzdělání, pochopil podstatu života a lidského utrpení. To je ten hlavní pradůvod, proč si na jeho počest křesťané dávají 24. prosince dárky: jeho objev je zásadní. A aby to Židům nebylo líto, dávají si i oni dárky na Chanuku, která se slaví skoro ve stejné době a připomíná makabejské povstání proti perzekuci ze strany Syřanů z roku 164 před naším letopočtem, které vedlo k osvobození Jeruzaléma a znesvěceného Chrámu.

Vánoční zlatý čas není tedy ničím jiným než starou moudrostí, která z té podstaty života vyplývá a praví: Chceme-li být svobodní, znejme se ke svobodě a nečekejme na ni. Znejme se k ní a buďme svobodní hned. Štěstí i svoboda jsou přítomné již v samotném rozhodnutí o svobodu usilovat a bojovat za ni. V tomto bodě se křesťanský svátek vánoční s židovskou Chanukou prolíná.

Pomocí zlatého času se vracíme tam, kde naši předci byli andělé, protože tuto moudrost si pamatovali. Proto Vánoce i Chanuka jsou tak důležité, když naše hodinky reziví a andělé se mračí.

Napsáno pro ČRo – Vltava