Když Izraelské obranné síly (IDF) provádějí další útok na severu Gazy, čelí značné kritice ze strany západních představitelů a analytiků, kteří se ptají, proč IDF opakovaně míří do oblastí, které již vyčistily, a provádějí další operace. Kritici tvrdí, že toto chování odráží chybu v operačním konceptu nebo je dokonce důkazem, že izraelská kampaň proti Hamásu selhala. Chyba však spočívá v jejich vlastních předpokladech.

Tito kritici se dívají na taktiku IDF optikou západního protipovstalecké (COIN), doktríny, kterou americké a evropské armády uplatňovaly v neúspěšných kampaních v Afghánistánu a Iráku. V „globální válce proti teroru“ bylo západní taktikou zabrat kus území a vyčistit ho od nepřátel pomocí vojenské síly. Plán pak byl držet území prostřednictvím předsunutých operačních základen (neboli FOB) a pokusit se v těchto oblastech provádět alternativní správu a zároveň zajistit bezpečnost. Systém FOB znamenal, že naši nepřátelé, zakotvení v místním civilním obyvatelstvu, vždy věděli, kde jsme a jaké trasy pravděpodobně použijeme. Mohli by nás podle libosti vystřelit z minometů, raket a IED. Byl to recept na nekonečné násilí a obrovské počty obětí.

V případě války v Gaze v letech 2023-24 západní kritici téměř komicky nepochopili, o co se izraelská armáda pokouší. Chyba v západní analýze je vždy stejná: „Takto bychom to nedělali.“ Přesto IDF absolutně nemá v úmyslu použít taktiku jasného držení a budování COINů, kterou Západ vyzkoušel v Afghánistánu a Iráku. Proč? Tato taktika byla v obou kampaních nezmírněnou katastrofou, která skončila ponižujícími porážkami od technologicky podřadných armád.

Taktika COIN je časově náročná a nákladná. Vyžadují také obrovské množství vojáků, aby „drželi zemi“ po léta, ne-li neomezeně dlouho. Za předpokladu západního předepsaného poměru 1 voják na každých 40 civilistů by Gaza vyžadovala trvalé nasazení 50 000 bojových vojáků, než budeme vůbec uvažovat o umožnění logistiky, ženistů, dělostřelectva a podobně. Ekonomické náklady na mobilizaci záložní armády IDF na trvalém základě by byly astronomické. Taková taktika by byla také šíleně marnotratná, protože Izrael má bezpečnou základnu na izraelské straně hranice Gazy, a proto si může užívat luxusu zavázat se k operacím řízeným zpravodajskými službami pouze v určitých případech a na základě svého výběru – výhody, které Západ neměl v Iráku ani v Afghánistánu.

Proč tedy IDF opakuje operace v oblastech, které již vyčistila – například v nemocnici Shifa nebo v probíhajících operacích v Jabalii, do které na začátku konfliktu zasáhly ze vzduchu? Kritici tento přístup nazývají „sekání trávy“, což je fráze přijatá na Západě k popisu selhání nasazení dostatečného počtu vojáků v Iráku nebo Afghánistánu, což vedlo k opakovanému vyklízení stejných oblastí poté, co se domnívalo, že byly „vyčištěny“. Tvrdím, že IDF zkouší něco úplně jiného a dává to smysl.

IDF absolutně nemá v úmyslu použít taktiku jasného držení a budování COINů, kterou Západ vyzkoušel v Afghánistánu a Iráku. Tato taktika byla v obou kampaních nezmírněnou katastrofou, která skončila ponižujícími porážkami od technologicky podřadných armád.

Strategickými cíli Izraele je porazit Hamás a zabezpečit hranici Gazy s Izraelem, aby se zabránilo opakování 7. října. „Nikdy už není teď“ není jen prázdné heslo. Operační návrh IDF je postaven na zajištění toho, aby se 7. říjen už nikdy nemohl opakovat. Bez možnosti jakéhokoli trvalého politického řešení tak prostě vypadá úspěch.

Z vojenského hlediska nebude Hamas zničen, což znamená, že bude boj zcela neúčinný. Hamás je příliš početný a příliš zakořeněný v Gaze – kde každý muž v bojovém věku je potenciálním budoucím bojovníkem Hamásu. Jejich rozptýlená struktura buněk ztěžuje jejich zacílení, a když je zabit velitel, prokázali flexibilitu při povýšení dalšího muže. Oni také hlavně ustupují od boje v Gaze a spoléhají na nástražné systémy, IED a ruční palné zbraně, než se rozplynou od rozhodujících střetnutí. Díky tomu je těžké je zabít.

Co je však možné, je porazit Hamás. V západních doktrinálních termínech „poražení“ nepřítele znamená snížení jeho bojové síly na 50–69 %. Jelikož Gaza není ani konvenční válkou, ani protiteroristickou operací v klasickém smyslu, můžeme toto procento označit za odstranění schopnosti Hamásu opakovat 7. října.

Jak tedy IDF plánuje dosáhnout cíle porazit Hamás? Prostřednictvím politického řešení? Určitě ne. Nikdo na mezinárodní scéně neprojevil zájem pomáhat se správou v Gaze. Neexistuje ani žádný důkaz, že by tito neexistující partneři dělali něco jiného, ​​než že by se chovali jako lidské štíty pro Hamás a znemožňovali Izraeli zaútočit na své nepřátele, když je to nutné. Myšlenku, že existuje nějaké magické zařízení, které by přeměnilo jakýkoli značný počet Gazanů, aby přijali politickou alternativu k Hamásu, která by byla jakýmkoli způsobem příznivá pro Izrael, lze velkoryse nazvat fantazií. Podle průzkumu veřejného mínění podporují 2 % obyvatel Gazy Izraelem podporovanou administrativu. Většina chce zpět Hamás.

Izraelskému válečnému kabinetu se dostalo značné domácí i mezinárodní kritiky za to, že nemá „den poté“ plán správy v Gaze, což v posledních dnech zopakovali ministr obrany Yoav Gallant a člen válečného kabinetu Benny Gantz. Plánovači IDF proto čelí navrhování operací k dosažení volně definovaného cíle, bez jasně formulovaného strategického konečného stavu operace ze strany jejich politického vedení – zčásti možná proto, že „konečný stav“ může být pro západní uši neuspokojivý. Jak tedy zvládli tuto výzvu?

Když se podíváte na to, co je možné, jak vypadá nejlepší verze „úspěchu“ a co dělá Izrael, tvrdím, že v Gaze vidíme mistrovské dílo operačního designu v rámci přísných politicky stanovených omezení. IDF se nesnaží vyčistit Gazu. Bez schopnosti prosadit v Gaze politické uspořádání a s touhou Gazy po pokračování vlády Hamásu odpověď IDF zní: Ať mají Hamás. Ale verze Hamasu, kterou Gazané dostanou, je vojensky silně degradovaná, a co je nejdůležitější, s obrovskými pásy jejich tunelů a zničenou civilní infrastrukturou. Jinými slovy, IDF má za cíl nahradit Hamas 3.0 – verzi, která vedla tři války proti Izraeli a poté zahájila brutální překvapivé útoky 7. října – Hamasem 1.0, který v červnu 2007 převzal pásmo Gazy od Fatahu.

Aby toho dosáhla, IDF metodicky srovnala infrastrukturu Hamasu, kterou mohla najít ve městě Gaza, Khan Yunis a nyní v Rafahu. Zajistili koridor Netzarim, aby kontrolovali svobodu pohybu z jihu na sever. Vypadá to, že se pokoušejí udělat totéž podél koridoru Philadelphi a jižní hranice Gazy s Egyptem, aby zastavili příliv zbraní a zásob Hamasu.

Software pro rozpoznávání obličeje v kontrolovaných oblastech umožňuje IDF identifikovat známé velitele Hamasu pohybující se kolem. Tato schopnost také umožňuje IDF zasáhnout, když je identifikována koncentrace Hamásu, degradovat jejich pracovní sílu a pak se znovu stáhnout: A to jsme viděli v nemocnici Shifa a vidíme to nyní v Jabalii.

Ve stejnou dobu IDF metodicky zničila budovy, aby vytvořila 1 kilometrovou nárazníkovou zónu kolem hranice Gazy – opatření, které by, pokud by bylo prosazeno, skutečně zabránilo opakování 7. října. zase někde poblíž hranic. Zda se však Washington postaví proti této politice, se teprve uvidí, a proto je pro Izrael klíčovým strategickým cílem v Gaze pravděpodobně co nejvíce omezit internacionalizaci Pásma prostřednictvím fantastických plánů na „den poté“.

Za současného stavu to vypadá, že je zničena významná infrastruktura Hamásu, její bojová schopnost je vážně degradována a hranice zajištěna, přičemž IDF si ponechaly schopnost zasáhnout Gazu dle libosti. K tomu všemu došlo při přesunu stovek tisíc civilistů z cesty a minimalizaci nevinných obětí (taktika Hamasu s lidským štítem stranou). Jak John Spencer, předseda studií městské války na Institutu moderní války ve West Pointu, opakovaně zdůraznil , úsilí, které IDF vynaložilo na ochranu civilistů, je v moderní městské válce bezprecedentní.

Jak taktické, tak strategické úspěchy tažení IDF v Gaze jsou zcela reálné. Operační design, který umožnil tyto úspěchy, má samozřejmě své nevýhody. Za prvé, zničení civilní infrastruktury bude vyžadovat masivní rekonstrukci. Úmrtí civilistů jsou skutečná a tragická, niméně poměr téměř 1 ku 1 mezi bojovníky a civilisty zůstává ve srovnání s jinými konflikty velmi nízký. Za druhé, Egypťané byli velmi nervózní ohledně izraelské kontroly jižní hranice.

Nyní však víme proč. Od začátku operace v Rafahu IDF odhalila asi 50 tunelů, které vedou z Gazy do Egypta, což naznačuje vysoký a trvalý stupeň spoluúčasti mezi vedením Hamásu a vojenským a politickým vedením v Káhiře.

Vojensky jsou IDF ochromeny mezinárodním tlakem na zpomalení operací a nejistotou ohledně toho, co bude v Gaze dál – volba, která může alespoň částečně ležet mimo kontrolu Izraele. Pokud jde o nás, západní kritici potřebují sníst skromný koláč a přijmout, že podle důkazů za posledních 20 let nelze naši taktiku doporučovat. To, co vidíme v Gaze, není selhání. Je to brilantní operační design IDF, v mezích toho, co je reálně možné.

Autor Andrew Fox sloužil jako důstojník v britské armádě v letech 2005-21, odešel do důchodu v hodnosti majora. Absolvoval tři mise v Afghánistánu, včetně jedné u speciálních sil americké armády. Sloužil také v Bosně, Severním Irsku a na Středním východě. Je lektorem na Royal Military Academy Sandhurst.

Převzato z Tabletmag.com, strojový překlad