Snad mi prominete, že se vracím k rozloučení s Alžbětou II. musím pořád myslet. V zemi Alžběty II. jsem byl poprvé jako dvacetiletý student. Podařilo se mi umístit se do skupiny dobrovolníků na archeologických vykopávkách u města Bangoru ve Wallesu. ano, tenkrát tam Beatles ještě nemeditovali pod vedením Mahariši Mahéš Jógi, k tomu došlo až po dvou letech. Jinak ale tam Beatles přítomni byli, tenkrát se rozmohla přenosná rádia, říkalo se jim tranzistoráky, a čtveřici vlasáčů bylo slyšet odevšud. I na vykopávkách jsme měli tranzistoráky. Všímali jsme si ale víc svých krumpáčů a lopat. Každý kus nářadí měl na násadě vypálenou korunku a písmena ER. Rlisabeth Regina. Ano, byly to královské lopaty a královské krumpáče.

Pak uplynulo mizerných, mnohdy doslova mizerných pětadvacet let a já se mohl do její země vracet. Byla a čím dál víc úplně jiná než tenkrát v tom pětašedesátém.

Tehdy jste běžně viděli pány s buřinkami a dokonce i večer pány v žaketech a cylindrech. Anglické hospody, proslulé puby, zavíraly v deset a běda, kdyby hostinský přetáh. Co by se stalo, utrhli by mu hlavu? To nikdo neví, protože hostinského nenapadlo přetáhnout. Byla to země dodržovaných pravidel. K těm patřila i ta šíleně nudná anglická neděle. Všechno je zavřené a nikdo nic nedělá, snad ani řeka neteče. Taxíky byly vysoké, hranaté, vepředu s jeskyňkou pro kufry, ty se tam dávaly zvnějšku. Mohl bych pokračovat dlouho.

Po těch pětadvaceti letech to byla země jako každá jiná, prostě hemživá, jaksi živější. Občas až moc. Pořád ale někde ve vzduchu byl ten třpyt až pohádkové souvislosti s dobou, jíž sedí přízvisko solidní. A člověk ani nemusel překonat Kanál la Manche. I tady doma v Čechách ve vesnici Zvole, kde bydlíme, jsem občas narazil na zmínku o královně, který tam někde v hloubi starých paláců panuje. Hřálo mě to imaginární propojení s dobou a se světem, o jakém jsem snil po větší část svého života za ostnatými dráty režimu. Věděl jsem, že reálně je ten svět mých snů už je pryč, ale královna se držela. No, a dneškem sen s konečnou platností ztrácí poslední oporu a stává se skutečným snem, odleskem něčeho, co není. Sbohem.