19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Vyhánění čerta ďáblem

2.3.2021

Mám rád přísloví i časem prověřená rčení a hlášky z písniček, básniček, filmů… jsou to zrnka zlata v tom moři slovní hlušiny. Jejich význam je nadčasově trefný a některá přetrvávají věky, jako například ono rčení z nadpisu. To mi vytane na mysli často, vždy když se něco napravuje rázně a svérázně. Každý, kdo slibuje, že s něčím zatočí, většinou vyžene čerta čertem ještě větším: To se v tom celém širém a složitém světě jednoduše určí jeden viník a jde se na to! Rozkaz je jasný: odstranit ho, bez ohledu na vedlejší efekty této nápravy! A ty vedlejší efekty, to bývá ten náhradník – čertisko s většími rohy a delším ocasem.

Tím, jak se zvětšují technické možnosti člověka, má toto počínání čím dál větší dopady a přestává legrace a nastala doba, kdy by se vyhánění čertů mělo regulovat – počet rázně prosazeného dobra či rázně odstraněného zla za období by měl byl omezen – „kvóty na čerty“.

Je to na místě, protože 21. století se stalo stoletím hledání a vyhánění dosud zapomenutých, ignorovaných i integrovaných čertů a jejich náhrada čerty většího kalibru. Navíc je to vylepšeno fíglem – vyhánění nálepky čerta čertem skutečným. Když člověk deklaruje dobro – čerti se žení!

Ono to láká – piloval a komplikoval zákony a zvyšoval tresty. Jenže co „koukol a pšenice“? Zákony jsou jako stále účinnější herbicidy a nakonec nevyroste ani koukol, ani pšenice. (Zabráníme autům ve vjezdu na cyklostezky i kdyby se cyklisté měli na zábranách zmrzačit a pozabíjet! Daňovým únikům zabráníme i kdybychom při tom měli zlikvidovat daňové poplatníky!)

To je ona cesta, na jejímž konci je peklo na zemi. Když člověk v dobré víře vytlouká klín klínem výsledkem je Maxičert, jakého by ani peklo nezplodilo.

V praxi se pak divíme, že po realizaci opatření a znovelizování všech zákonů ráj nenastal, třebaže teoreticky nastat měl. Jenže v praxi: Mráz kopřivu nespálí, bohatí bohatnou a chudí chudnou, příroda nevzkvétá a gaunerům, kvůli kterým se prý všechny ty zákony přijímají, se v té spleti zákonů, novel a výjimek daří stále dobře a směle podnikají a běžným lidem je čím dál hůř na světě a bojí se cokoli udělat, (dokonce i vytáhnout sáňky z kůlny) aby něco nepřekročili, nezanedbali a Maxičert se usmívá… Tak je to správné – tak to má být!

Je čas obohatit náš jazyk o slovo „dobročin“ a slovní spojení „organizovaný dobročin“.

Neplést si s biblickým konáním dobra – to je to dobro, které nic nežádá, ani obdiv, ani byznys, ani politický vliv, dobro které se obětuje z lásky, někdy až do krajnosti.

Dobročin funguje přesně opačné: chce být viděn, obdivován, prosazován a na pozadí plodit vliv a byznys, neobětuje se, ale naopak sílí – dobro z lásky k moci, penězům.

Organizovaný dobročin nepoužívá střelné zbraně, ale cíle a principy má podobné jako organizovaný zločin: bohatnutí postav v pozadí, nevybíravé metody prosazování zájmů, začerňování (lidí i myšlenek) těch co stojí v cestě, prorůstání do státní správy. (Stát ve státě – stát ve ztrátě!) Před organizovaným dobročinem a jeho vedlejšími efekty si nemůže být jistý nikdo. Zločin je pro zločince – dobročin je pro všechny!

A stesky, že EU už není to, co bývala, jsou způsobeny právě tím, že organizovaný dobročin prorostl a ovládl i její instituce a my se pak divíme, jaké nápady tam vznikají.

A státy, jejichž instituce takto ovládané nejsou, jsou černými ovcemi, které je třeba umravnit.

Pro dobročin není samotné dobro tím hlavním. Hlavní je správně směrovaný tok peněz a vlivu. Pěkně je to vidět např. u biosložky do paliv. Koho zajímá, jakou dělá škodu a jaký užitek? Lány, které dřív plodily Boží dar, teď plodí dotační dar, který nese a tak se v tom jede dál bez ohledu na to, že samotné dobro pro Zemi a lidi se jaksi nekoná. Po ovoci poznáte, co je dobré a co je kulišárna dobrem maskovaná!

Zatímco zločin bohatne na neřestech (brnká na tu hříšnou strunu v nás), dobročin bohatne na tom lepším já, co chce být Mirkem Dušínem a podstrkuje mu i odpovídající sortiment.

Ale obojí je klam: chlast není až taková slast, prostituce není láska, droga není štěstí, hazard není statečnost a odvaha – po všem zbude jen kocovina.

No a sortiment dobra je široký – odpustky všeho druhu jsou na prodej: elektrovozem, jehož reflektory září svatozáří ke šťastným zítřkům (s kocovinou na obzoru).

Vyjmenovávat na Neviditelném psovi příklady z této praxe je nošení dříví do lesa.

Ale dvě pomůcky pro „vyhánění čertů“ připomenu. První je prohibice: zákaz nedobrých věcí a tím i kriminalizace těch, kdo je vyrábějí, prodávají i konzumují.

Prohibice je především deformace trhu, platí vždy jen lokálně, v jedné zemi, či ve skupině zemí. Tak vzniknou ideální podmínky pro vznik trhu černého, protože potřeby, tužby, neřesti – ty zakázat nejde, najdou se skulinky a kdo chce, nakoupí, ale místo vlídné ženy za pultem ho ochotně a draze obslouží gangster.

Pěkně to zafungovalo před 100 léty při prohibici v USA. Tehdy se čert společenského pití alkoholu nahradil ďáblem prohibice, kdy se pilo ve skrytu, na veřejnosti se nepilo, ale za to se na veřejnosti zabíjelo – účetnictví mafie funguje takto transparentně. Zrušení prohibice pak přineslo mafii špatné časy, naštěstí ale přišla prohibice drogová, která také umožňuje slušné živobytí mnohým, ale to už čertovým pohůnkům nevadí. Vedlejší efekty řešit, už není v jejich popisu práce, protože jsou to sice dobráci od kosti, ale jednoúčeloví. Já nic, já muzikant!

Prohibice byla v Americe zrušena a stala se vzorem toho, jak se to dělat nemá a alkohol samotný je i pěkným příkladem integrace vývojem. K onomu „Pít se musí s rozumem!“ musí člověk uzrát. Ono i zakazovat se musí s rozumem, aby z toho byl užitek a i k tomu je třeba dozrát. A co asi dělá větší škodu: pití bez rozumu nebo zakazování bez rozumu?

Sestrou prohibice je dotace: preference dobrých věcí a tím i zvýhodnění těch, kdo je vyrábějí, prodávají a vlastní. Dobré zboží se sice prodává samo, jenže lidé neví co je dobré! Reklamou napověz, dotaci trkni! Dotace je jistota, ale především je to opět křivárna trhu – platí vždy jen pro něco a většinou jen pro někoho. S férovosti trhu to zamává, když jedno zboží je „skoro zadarmo“ a druhé ne.

Tak vzniknou ideální podmínky pro vznik „bílého trhu“ – trhu s preferovaným odbytem. Koupit na trhu černém je hřích, kdežto na trhu bílém je hřích nekoupit. Kupuje se ne to nejlepší, ale to nejlíp dotované! A tak penězovody šumí, ceny se zvyšují, protože tvůrčí svobodu a soutěž nápadů, kvality a ceny nahradí dotační – výrobně-nákupní – dril, který předstírá, že dotované je synonymum pro dobré a užitečné a nedotované je znakem podřadnosti. V reálu je to spíše naopak… dotace je vlastně inkluze na trhu. Zrovnoprávnění věcí prodejných a předražených.

My máme dneska to (ne)štěstí, že prožíváme v přímém přenosu snahu o uhlíkovou neutralitu, v reálu je to pěkný duet pro prohibici a dotaci: Prohibici toho, co „smrdí“ kysličníkem uhličitým a dotaci toho, co emise tohoto plynu snižuje.

Toto se realizuje ve „Spojených státech evropských“ (státech spojených zeleným údělem), kde tento boj probíhá vážně – ať to stojí, co to stojí! To tedy nutně sebou přináší i vedlejší efekty: černé emise, emise jiné, jinde a horší. Vyženeme čerta kysličníku uhličitého, ale nasadíme si mnoho jiných ďáblů! Jeden je vidět už teď – vyřazování (spojené se znehodnocením!) funkčních věcí. Stal se z nich – z ničeho nic – jen dotační odpad. Vyhazuj, nič a ještě inkasuj. Prohibiční vykonavatelé dobra kdysi vyklápěli sudy piva na kanál a sládek měl oči pro pláč. Dneska si majitel sám znehodnocuje svoje věci a ještě se raduje: „A mám to zadarmo!“ … Nic není zadarmo! Neopouštěj staré věci pro nové! Zahazuješ sebe! Tento nový trh není černý z pohledu finančního úřadu, jenže jsou i jiné pohledy, je černý svým principem. Čertův úpis – mnohé poklady světa jsou na dosah, stačí trochu říznout a podepsat.

Koho aspoň trochu chytily za srdce Karpatské hry Miroslava Nevrlého, tomu jde z toho hlava kolem. Vzpomínám na jeho zmínku o tom, že ten kdo se ujme vyřazené věci, opraví ji, vrátí k užitku, že ten udělal velkou věc – oddálil konec světa. Co asi udělá s koncem světa masové dotačně-emisní plýtvání.

Průšvihem dneška je, že je na světě moc lidi, ale to by samo o sobě nevadilo. Průšvih je, že lidé mají moc věcí, ale ani to by samo o sobě také nevadilo. Průšvihem je, že na světě je už moc věcí, o které se lidé nestarají –jsou neužitečné, jsou mrtvé, škaredé a ten svůj stav předávají do okolí. Na rozdíl od díla Božího jsou hotové jen z půlky, nemají v sobě mechanismus rozkladu na užitečné neutrální prvky. Věc lidskou rukou vyrobená má pána jenom po dobu funkčnosti nebo záruky a pak (v ideálním případě) děj se vůle správce sběrného dvora, recyklačních firem a spaloven nebo (v neideálním případě) vůle větru, deště a času. Věci, které se neumí (nebo my neumíme) rozložit, nemohou být bez pána! Tyto věci vadí! Svět se zmenšuje a škaredí, je to kálení do vlastního hnízda. Je čas měřit a snižovat emise vyřazených a nerozložitelných věcí. Jsi zodpovědný za to, co jsi vyrobil. Jsi zodpovědný za to, co sis koupil. Jsi zodpovědný za to, co jsi zahodil.

Politika, která šmahem posílá milióny věcí na smetiště, aby mohla chrlit na světlo světa miliony věcí jiných, je organizovaný dobročin, je to vyhánění čerta ďáblem jako ze škatulky. Plánovité řízení národního hospodářství dneska znamená, že Zelená opona prohibičních zákonů hlídá, aby se každému dostalo podle jeho (na)řízených potřeb.

Zkusím vyjmenovat další čertíky, kteří vykukují ze současné prohibice:

Upevnění vlivu organizovaného dobročinu. Zabydlel se, je tu, bude a nezmizí! Po kysličníku uhličitém se určitě najde jiný plyn, kov, parametr, limit, úděl, který existenci organizovaného dobročinu opodstatní a umožní mu živobytí a otravování našeho žití.

Tím, že dominuje jen hlídání CO2, zanedbává se ostatní hlídání. Na všech emisích záleží!

Vědecky se analyzuje prdění skotu, ale co se vypouští do vody a vzduchu se hlídá nedomyšleně a laxně, třebaže bezemisnost všeho vyžaduje technologie, které produkují i jedy, které se z části rozptylují do vzduchu, vody i země… Ale emise, co nepůsobí oteplování – je to jenom jed – jako by emisemi nebyly! Ty nevadí?

Aby se prosadilo nepřirozené, nepřirozeně se devastují vztahy lidí k věcem i zbytek přirozeného trhu, o přírodě a zemědělství raději nemluvit. Lidé z toho dosahování neutrality ztrácejí soudnost. Pro desetiny stupňů průměrné teploty za 100 let se mladí lidé zříkají života, potomstva, vzdělání – nevidí, že svět i s uhlíkovou neutralitou bude pořád stejný, složitý a zranitelný a život není nikdy samozřejmostí, zejména pokud emisní prohibice a protiemisní dotace způsobí větší složitost, závislost a zranitelnost a těžko recyklovatelné věci.

Čerta osvědčené výroby elektřiny nahradí ďábel nestabilní sítě s výpadky a totálními výpadky – budou havárie, pohromy, zmetky, emise všeho druhu, ba i mrtví – covidový lockdown je idylka.

Raději už konec příkladů, jde z nich strach a navíc opravdu: S čerty nejsou žerty!

„Prohibice CO2 v Evropě ve 20. létech 21. století“ to bude pojem, který určitě zanecháme lidstvu pro poučení a snad i pobavení. V budoucnu vznikne na to téma mnoho analýz a úvah a možná i Bezuhlíkový Joe bude zfilmován. S odstupem času budou pohledy a názory vyzrálejší a spravedlivější než to moje psaní – vždyť já jsem původně chtěl jen psát (pod dojmem nedávného času adventního a vánočního) o tom, že vyhánění čerta ďáblem není povinnost ani nezbytnost, že to jde i jinak… Je možné postupně nahradit čerta menším čertem nejlépe čertíkem Bertíkem a ještě lépe ochočit ho jako bába Plajznerka čerta Trepifajksla. Neoplácet zlo zlem, ale houbovkou. Zlo, když negraduje, degraduje!

V tom, co dneska dělá „organizovaný dobročin“ se najde i ledaco dobrého, na vývoji a modernizaci přece není nic špatného, probíhaly vždycky, jenže podle přirozených pravidel: nejprve nápad, pak zkouška praxí a pak až případná výhra a její permanentní obhajoba.

Dneska se ale mnohé děje opačně: Nejprve odhlasovaná výhra, potom povinná, křečovitá, dotovaná realizace a až pak se přemýšlí, zda to byl dobrý nápad, ale ne nahlas! Je už v tom tolik peněz a tolik lidí zapojených, že kritizovat a pochybovat nelze! Tento způsob modernizace světa se mi zdá poněkud nešťastný.