V Mladé frontě Dnes vyšel dne 4.7. článek kardinála Tomáše Špidlíka nazvaný Svatý Cyril a voják Švejk. Přiznám se, že na rozdíl od kardinála věřím více v lidi než v boha. Ovšem jedním dechem dodávám, že kardinál Špidlík patří právě mezi ty lidi, kterým věřím, a to pro jeho postoje a názory na dobu reálného socialismu. O to větší bylo zklamání, když jsem si přečetl článek. První reakce byla vyrazit do obchodu, koupit knihu Osudy dobrého vojáka Švejka a kardinálu Špidlíkovi ji zaslat.

Protože byly dva státní svátky, které si lidé doplnili o den dovolené, byly otevřené pouze supermarkety a zde Švejka neměli. Tím moje první zapálení opadlo a zůstalo pouze u napsání tohoto zamyšlení. Mám takový pocit, že tato kniha je na indexu církve a úloha jezuitského řádu, ke kterému kardinál Špidlík patří, je v případě jiného názoru docela známa. Proto se domnívám, že by si ji kardinál Špidlík stejně nepřečetl.

Nepochybně o svatém Cyrilovi toho ví kardinál hodně a jeho i úcta celého našeho národu k tomuto světci nebo ať ho nazveme jakkoliv, je určitě namístě, ovšem dovolím si vyjádřit a použiji slovníku kardinála, „úžas“ nad jeho neznalostí obsahu knihy a úseku dějin, kterou kniha popisuje, z čehož odvozuji, že knihu nečetl, ale pak není z jeho strany slušnost vyjadřovat se s despektem o něčem, co neznám. A proč jsem nabyl takového dojmu?

Cituji větu, která vyjadřuje celkové hodnocení obsahu knihy: „.....dobrý voják prozrazuje svůj moudrý či mudrlantský postoj ke světu a přichází k závěru, že všechno nemá žádný smysl, že se může ze všeho ulejt a odbýt to sprostým slovem.“

Začněme sprostými slovy. Slova, které lze nazvat sprostá, jsou bohužel součásti běžné mluvy, a to dokonce politiků či umělců, a zdůrazňuji, že nejen u nás. A když bychom chtěli v celé knize spočítat takzvaná sprostá slova, stačily by nám na to prsty jedné ruky.

Zaujalo mě konstatování, že Švejk se chtěl ze všeho ulejt. Ale právě tohle konstatování skutečně dokazuje, že knihu nečetl, protože spisovatel Jaroslav Hašek naopak postavu Švejka nechává projít situacemi, z kterých by se člověk chtěl skutečně „ulejt“, všechny třeba uvedu, možnost popravy za velezradu, když omylem upadl do rakouského zajetí. A je faktem, že ani tuto, ani další situace neodbyl Švejk sprostým slovem, takže tohle dovození kardinála Špidlíka s obsahem knihy naprosto nekoresponduje.

Je zřejmé, že kardinál celý článek věnuje oslavě výročí sv. Cyrila a chce ukázat jeho velikost v kontrastu s malostí, nicotností a přízemností literární postavy dobrého vojáka Švejka. A aby skutečně vynikl rozpor mezi Švejkem a sv. Cyrilem, kardinál rozjímá nad svým vnitřním duchovním rozpoložením a v tomto svatém rozpoložení opouští kostel, který se nachází v Řecku, a co čert nechtěl, představte si, co se mu přihodí, ale raději použiji opět citát z článku: Vyšel jsem z kostela ven a zadíval jsem se do výkladní skříně knihkupecké. Ztuhl jsem úžasem, když jsem četl nápis jedné knihy: O kalos stratiotis Sveik, Švejk v novořečtině.“ Mohlo něco horšího kardinála potkat, dovedete si představit jeho oprávněné zděšení? Co, vy to nechápete? Já též ne.

Připusťme, že by kardinál vyšel z kostela a místo knihkupectví by zde byl antikvariát. A byly zde vystavené noviny, knihy a časopisy z doby, kdy „žil“ Švejk. I já vlastním něco z té doby po svém strýci, který sloužil na rakouské lodi Viribus Unitis, a jako maličký kluk jsem doslova hltal jeho vyprávění, které se mi zdálo dobrodružné. Třeba jak jeho nejlepší kamarád, když se loď potápěla, vyskočil na opačné straně lodi než můj strýc, což se mu stalo osudným, protože loď se převrátila právě na tu stranu. Kardinál by to možná nazval, že se chtěl ulejt? Tak tedy dobře, nejlepší kamarád mého strýce se ulil z vojny tím, že zahynul s dalšími, tenkrát to byli mladí kluci, při potopení rakouské válečné lodi.

Ale o tom nechci psát a vrátím se k antikvariátu, který mohl být vedle kostela místo knihkupectví a kde kardinála pohoršila kniha O kalos stratiotis Sveik. Po strýci mi zůstaly dobové fotografie, časopisy a noviny. A zde na jedné fotografií vidím kněze, jak takovou tou kropičkou žehná obrovské dělo stojící na kolejích a kolem jsou vojáci, v jedné ruce mají pušku a v druhé drží čepice a ten kněz určitě něco říká, samozřejmě, že se mohu pouze domnívat co. Ovšem, když se žehná, tak mám dojem, že kněz říká něco v tom smyslu: „Ve jménu otce i syna i ducha svatého, ať tohle dělo přináší boží lásku a mír do domova všech bohabojných lidí … Nebo, že by pronášel větu, kterou kardinál Tomáš Špidlík uvádí svůj článek: „Nedej zahynouti nám i budoucím?“ Nesouhlasíte se mnou a napadá vás něco jiného?

A mám tu i další fotografie, kde vojáci klečí na jednom koleni, mají sundané čepice a skloněné hlavy, pod obrázkem je německy napsáno, že jsou to vojáci odjíždějící na italskou frontu a opět jim káže nějaký kněz, v jedné ruce drží monstranci, a bylo by zajímavé slyšet, co jim říká. Pravděpodobně káže o lásce k bližnímu svému, kterého máme mít rádi jako sebe samého, protože „taliáni“ jsou také křesťané a mají stejného boha a proč by ten měl mít někoho raději více a někoho méně?

A ještě jednu věc bych chtěl poznamenat, kardinál uvádí, co řekl nad hrobem sv. Cyrila T.G. Masaryk a pochvaluje si doslova, že Švejk na rozdíl od sv. Cyrila „… naštěstí má pouze imaginární hrob.“ Chce se mi říct: „Monsignore kardinále, Švejk nemá hrob, ani ten imaginární, protože ona už není ta pravá doba, kdy bylo snadné ze své vůle pálit knihy i lidí za odlišný názor a poučením by Vám mělo být výročí mistra Jana Husa, které tak dojemně navazuje na sv. Cyrila a do doby, než opět zvítězí náboženská nebo politická zvůle nad svobodnou myšlenkou, bude Švejk a postavy z jiných knih, které se znelíbí úzkému okruhů extremistů, nesmrtelným.“

Nejsem necitlivý cynik a atmosféra vznešenosti chrámu by zapůsobila i na mě a pravděpodobně i já bych vyšel s podobnými pocity ze stejného kostela jako kardinál, ale při pohledu do výkladu knihkupectví a spatření knihy O kalos stratiotis Sveik bych neztuhl úžasem, ale měl bych pocit národní hrdosti, spojenou s přáním, aby se Osudy dobrého vojáka Švejka líbily čtenářům i v novořečtině a v úryvku ze světových dějin, byť podané humornou formou a možná doplněné kouzelnými obrázky Josefa Lady, by našli zábavu i poučení.