Tedy pokud máte nějaký konkrétní požadavek, třeba přečíst následující řádky. To ji vlastně ani nemusíte stisknout. Teď vážně. Stejný pokyn slyšela asi většina z nás a následovaly další nabídky s čísly. Nepamatuji si která, ale jedna instituce to dotáhla až k devítce. Když si nevyberete, anonymní hlas nabídku zopakuje. Nepochybně to usnadňuje práci úředníkům, ale přiznám se, že to nemám zrovna rád. Jsem zvyklý hovořit s konkrétními lidmi, což nastane, pokud zvolím správné číslo, a přečkám časté čekání s hudbou.

Můj problém je mimo jiné v tom, že jsem opravdu senior, jehož by minulé generace označily za starce. Právě ony generace, moji prarodiče, přesněji jediná babička, a především rodiče, nám cosi vštěpovaly – máme zdravit, děkovat, ale pominuly, jak se bavit s robotem. To je znakem moderní doby, a nejeden můj vrstevník přiznává, že s tím má problémy.

Ta jednička, dvojka a další čísla, jsou drobnost, ale teď se opravdu stáváme dílkem robotického světa. Také heslem tvořeným velkými a malými písmeny, čísly, a dalšími znaky, kde nesmí být /, nebo @. Pak nám systém drsně napíše: „slabé heslo“, „průměrné heslo“ a když máme štěstí, nepohrdne nakonec ani tím průměrným. Objednával jsem plechovku barvy a stal se heslem.

Ale nejsem robot. Tuhle otázku jsem dostal mnohokrát. Pokoušel jsme se poslat vědeckou práci, anglickou, do kvalitního časopisu, a objevil se mi asi třístránkový dotazník, kde jsem se pracně probíral jednotlivými body. V krátkých intervalech vyskakovalo okénko „Nejsem robot“ a musel jsem kliknout na malý čtvereček. Pokud jsem to zmeškal, což bylo při složitosti dotazníku opakovaně, vše se ztratilo a musel jsem začít znova. Teď už vím, co je Sisyfovská práce. Ovšem pak přišel dotaz, z něhož jsem pochopil, že jako vědec jsem číslem. Nejsem s počítačem kamarád, takže po skoro dvou hodinách, kdy jsem si zas povídal s robotem, jsem díky „silnému heslu“ dostal ORCID – šestnáct čísel v sériích po čtyřech oddělených pomlčkou. Kdybyste hledali moje publikace, pak po tím číslem.

Čísly jsou i kolegové po světě, skoro se vytrácejí lidské rysy. Je to přehnané, ale vývoj je velmi rychlý. Aspoň mi to tak připadá. Nedávno, při styku s jednou institucí, mne systém požádal o chvilku strpení – ověří si, jestli nejsem robot. Nepátrám po tom, jak to dělá, ani jak by se choval, kdybych opravdu robotem byl.

Dostávám se ke svým předkům. Oni mi nemohli v téhle oblasti poradit, tehdy se mnou hovořili jako s dítětem či mladíkem, ne s robotem. V době mého dospívání počítače prostě nebyly. Přesněji rodily se, třeba ENIAC (Electronic Numerical Integrator And Computer) narozený roku 1943, tedy rok po mně, a dokončený roku 1955. To šlo rychle, můj vývoj byl mnohem pomalejší. Klasická zkratka mnohé napovídá – stroj sloužil do roku 1955 americké armádě, takže v komunistickém Československu nebyl. Navíc kybernetika byla „pavěda“. V téže době jsem výsledky svých pokusů pro diplomovou práci počítal na logaritmickém pravítku (mladší čtenáři – znáte tuhle důvtipnou pomůcku?) případně pomocí Valouchových pětimístných logaritmických tabulek, a výsledné křivky protahoval pevnou rukou, v případě jejich zveřejňování pak křivítkem. To asi také není dnes moc známé, ale je to jiné téma.

Moje generace se s počítači setkala až v dospělosti, spíš v její druhé polovině a obrazně jsme naskakovali do rozjetého vlaku. Rychlíku, my, odchovaní lokálkou. S internetem nás na katedře seznamoval pubertální syn kolegy, když otec byl někam odvolán. Můj vnuk se v počítačích vyzná lépe než já. Jsem rád, ale jako prarodič mu nemohu poradit.

Zatímco moje babička radila svým dětem, naše generace to vzhledem k potomkům má těžké. Máme jinou životní zkušenost, obtížně přenosnou. Spíš mladí radí nám, jakou banku vybrat, kam investovat máme-li vůbec jako důchodci co. Četl jsem kdesi na síti radu, že se komín dá pročistit, když do rozpálených kamen vhodíme slupky brambor. Znám to z dětství, zatímco náš vnuk viděl poprvé kuchyňský sporák v provozu asi jako čtyřletý. Pro něj to byla „kamna na oheň“. Bylo to na chalupě; v Praze jsme topili plynem.

Zpět k robotům a též k AI. Vývoj je více než rychlý, a podle všeho ani odborníci si nejsou jisti, kam to povede. Moderní technika nepochybně usnadňuje život, nakupujeme v e-shopech, máme e-banking, my senioři často dostáváme e-recepty. Všude tam jsem heslem nebo číslem. Zvykám si; je to jednadvacáté století, jak připomněl našemu kamarádovi, sedmdesátníkovi, jeho čtyřicetiletý syn, když se otec nad něčím pozastavil. Už někdy v osmdesátých letech se mne moje dcera ve věku dětském bezelstně zeptala: „Tati, jaké to bylo, když jsi byl mladý?“ Tomu se říká podpásovka. Už tehdy byl generační rozdíl zřejmě patrný. Dnes je občas obrovský. Připadal jsem si jako kronikář Kosmas, když psal „bájivé vyprávění starců“. Takže až vás moje bájivé vyprávění přestane bavit, stiskněte #.