Jsou v každé době. Nejsou tolik vidět a nejspíše je zná jen málo lidí. Nepatří mezi akční hrdiny a nekřičí na náměstích.

Titul Spravedlivý mezi národy (hebrejsky: חסיד אומות העולם‎‎, chasid umot ha-olam) je udělován lidem nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně židovských životů během holocaustu. Tímto hrdým a šlechetným titulem bylo vyznamenáno rovněž 119 Čechů, jejichž jména jsou uvedena v Aleji spravedlivých v památníku Jad Va šem v Jeruzalémě.

Alej spravedlivých v památníku Jad Va šem (wikipedia)

Při pročítání zmíněného seznamu 119 jedinců českého původu, u nichž přísná komise shledala, že jim tento titul náleží, zjistíte, že vám ta jména už nic neříkají, snad s několika málo výjimkami. Všichni však měli jedno společné. V dobách šílenství, kdy si jeden národ uzurpoval právo rozhodovat o existenci druhého, odmítli poslouchat hlasitý virbl iracionální nenávisti a rozhodli se nedělat rozdíly v etnickém či náboženském smýšlení svých bližních. Vždy riskovali minimálně svůj život, často však i životy svých nejbližších. Museli nejspíše prožívat těžké dilema, jestli mohou vpustit do svého domu člověka, který uprchl z pochodu smrti. Museli zažívat obyčejný lidský strach, když falšovali rodné listy, aby tak papírově změnili židovský původ člověka. I běžná podpora nedostatkovým jídlem mohla znamenat pro tyto jedince definitivní konec.

Každý národ má své spravedlivé. V Polsku, kde žilo před II. sv. válkou více než tři miliony Židů, se doposud našlo asi 6500 těch, kteří tvořili opačný pól účastníků zběsilostí a pogromů. V Nizozemí téměř pět tisíc. V Dánsku byla zachráněna téměř celá židovská komunita včasným přesunem do neutrálního Švédska, přesun organizovali nežidovští spoluobčané. Tito stateční nechtěli být ve jmenovitém výčtu, a tak je paradoxně Dánsko na konci onoho seznamu v počtu spravedlivých.

Dnešní doba není tak vyhraněná, jako byla první polovina 40. let minulého století. Přesto se zdá, že potřeba spravedlivých bude narůstat. Na našich ulicích lze zahlédnout jedince nesoucí na transparentech šibenice, které jsou nepokrytě určeny konkrétním osobám. Z davů, shromážděných okolo samozvaných vůdců, se ozývají výkřiky, v nichž je obsaženo i přání smrti pro ty, kteří nesplňují jimi požadovaná kritéria rasové čistoty či politického přesvědčení. I z úst vrcholného představitele státu se rádoby vtipně podsouvá možnost řešení politické situace kalašnikovem.

Ti, kteří veřejně proti podobným praktikám protestují, jsou veřejně osočováni, ponižováni, do úst jsou jim vkládána slova, jež nikdy neřekli, ale která silou a rychlostí tsunami zaplavují sociální sítě a burcují osoby neznalé k dalšímu šíření a výrokům, které by pravděpodobně nikdy veřejně neprohlásili, nicméně skryti za anonymitou počítače ze sebe nechají prýštit to nejhorší, co se může v člověku skrývat. Jak je to podobné onomu barbarskému zvyku kamenování, kde se všichni účastní, ale o nikom nelze říci, že právě ten jeho kámen byl ten smrtící. V davu, kde se lze skrýt a kojit nadějí, že já jsem to vlastně nebyl. V tom davu, kterému Ježíš říká, že má hodit první ten, kdo je bez viny, a který se po chvíli rozchází.

Oni spravedliví nejsou tak slyšet. Nejsou ani vidět a mnohdy o nich nikdo neví, jako o těch v seznamu v Aleji spravedlivých, tak o těch, kteří tam měli být, ale lidská paměť a povědomí je nezaznamenala. Tomáš Halík v jedné ze svých promluv říká, že si Bůh pravděpodobně některé svaté žárlivě nechává jen pro sebe. Přesto jsou a budou potřební, ne v roli akčních hrdinů, ale právě třeba jen v tom, že pomohou těm, které svět neprávem pronásleduje, kterými veřejně pohrdá či kterým vyhrožuje smrtí třeba jen proto, že jsou „jiní“.

Ve zmíněné aleji v památníku Jad Va šem byl od roku 1963 za každého spravedlivého mezi národy vysazen strom. Po naplnění počtu přes 2000 již nebylo kde další vysazovat. Je to snad jediný případ, kdy je prostorová tíseň pozitivním jevem.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora