22.9.2021 | Svátek má Darina


ÚVAHA: Snad si pomohou, potomci…

11.8.2021

Když jsme se před nedávnem neradi a s úctou rozloučili se svébytným umělcem Milanem Lasicou, vzpomněl jsem si na text, který svého času koloval na internetu. „Lidová moudrost“ konstatovala, že autorem onoho textu nemůže být nikdo jiný než Milan Lasica.

Pravdou je, že onen stále aktuální text ve své podstatě postrádal předpokládanou autorskou úroveň, avšak je hezké, když „lidová moudrost“ přiřkne „rebelující text“ umělci, který je všeobecně ctěn a uznáván. Onen text Milan Lasica samozřejmě nenapsal. Dokázal být dle potřeby dokonaleji kritický vůči tomu či onomu režimu na vyšší úrovni. Jsou ovšem autoři, kteří rozsévají pesimismus. Viz text jemu tehdy přisuzovaný:

Jde to s námi od desíti k pěti; již nám v této zemi nic nepatří; vykořisťují nás nadnárodní korporace; jídlo není kvalitní; jediní Cikáni se mají dobře; politici nás okrádají ve velkém; všude jsou kamery a všichni o nás všechno vědí; opravdová lékařská péče stojí strašné peníze; důchodci žijí v bídě; země je plná bezdomovců; mladí sedí u počítačů a nic je nezajímá; všichni jsme nervózní a stoupá počet sebevražd; země je plná reklam a nekvalitního zboží…

Autoři takových textů nejdou tak daleko, aby hlásali potřebu nastolení socialismu a pořádku putinovského typu, jakkoli přesně toto mají na mysli. Vždy své vodu kalící texty doplní tvrzením, že

„Listopad 89 byl nutný a správný, avšak takto jsme si to nepředstavovali. Demokracie je dobrá věc, ale u nás žádná není…“

Pochopitelně, že existují značné sociální rozdíly. Byly zde vždycky a jako nyní ne vždy zasloužené. Pochopitelně, že existují potřební a nemohoucí. Nemůžeme je odložit, aby počkali, až se staneme lepšími a budeme se o ně umět postarat netradičními formami a především bez státu i s jeho plýtváním na projekty zdánlivě potřebného sociálního začleňování.

Ani ty mladší, nezaměstnané absolventy škol, maminky s dětmi, zdravotně postižené či občany seniorského věku nemůžeme také nikam odložit a čekat, až stát pochopí. Co že má pochopit? Třeba to, že ve zvyšování zaměstnanosti pro předchozí uvedené nám nepomůže žádný bohatý zahraniční investor. A že miliony, které dává stát oněm bohatým zahraničním investorům na vytvoření jednoho pracovního místa, by v rukách místních podnikatelů dokázaly vytvořit pracovních míst několikanásobek.

A tak by se dalo pokračovat dále. Nelze odložit národ a čekat. To bychom se načekali.

Věci musíme řešit za pochodu. Bolí to, je to nepříjemné a drahé. A dlouhé - bůhví kdy přijdeme na to, jak nesmyslné je držet a platit 14 krajů i s jejich rozhazovačnými úřady. Jak potřebné by bylo vrátit se k zemskému a okresnímu systému. Jak by stačilo mít v hlavním městě pouze silová ministerstva a vše ostatní delegovat na zemi Moravskou, Českou a Slezskou... Jak by stačilo mít poloviční parlament (co do počtu) a bez Senátu.

Přesto, nebo všemu navzdory. Mnohé by se podařilo lépe a rychleji (tedy pokud by se podařilo do toho parlamentu zvolit skutečně ty nejlepší a nejschopnější dcery a syny tohoto národa).

Nikdy v historii jsme si nežili tak dobře jako v současnosti. A tím nemám na mysli pouze naše ekonomické, rekreační nebo vzdělávací a kulturní možnosti. Náš blahobyt je totiž také dán tím, jak se zapojujeme do aktivit svobodného světa. Je to tvrdý a těžký proces. Mnohé neumíme, mnohé neznáme, mnohé nás nenapadá. Avšak se přece jen rázně vzdalujeme od Moskvy (nyní je myšlena jako symbol). A v tu chvíli bijí na poplach autoři oněch textů. Mají strach s námi jet do světa, který je pro ně nejasný, nepochopitelný a odporující jejich proletářskému internacionalismu, byť v jiném hávu. I takto je třeba věci posuzovat. Ve zmíněném „Lasicově textu“ se například píše, že „sledujeme stupidní, nehodnotné až destruktivně působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině nevědomých a možná i nevidomých lidí“.

Tak proboha ty televizory nezapínejte. Přijdou za vámi později. A kvalitnější.

Nebo se tam píše: „svoboda je tak okleštěna zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otevřena nepravostem, zločinu, podvodům“.

Tak proboha ty „zákonodárce“ nevolte, nebo nevolte ani jejich kamarády. Jiné cesty totiž není. V závěru se píše: „socialismus nebyl dobrý, ale tato demokracie není o nic lepší“.

Tak tu demokracii lepší udělejme. Podmínky pro to zde jsou. Překážkou může být pouze naše lenost, netečnost, neschopnost a nevzdělanost. Za ty si ovšem můžeme sami.

Tuhle mě oslovil kolega, který už začíná uvažovat o tom, že půjde asi za patnáct let do důchodu. Že prý vůbec nerozumí tomu problému s důchodovými pilíři a se všemi věcmi kolem. Já také ne, povídám. Jedni něco zavádějí, druzí to pak ruší. Jedni založí komisi, druzí ji zruší a založí jinou. Aby se budoucí důchodce zbláznil.

Posléze jsem si vzpomněl, že jsem na to téma kdysi něco napsal, a že v tom hrála roli teorie paradoxu, která se zřejmě na ten náš minulý i současný systém důchodového zabezpečení hodí plně. K nejzajímavějším teoriím o životě člověka a lidstva totiž patří tzv. teorie paradoxu. Kdybyste se dneska zeptali zdravého a optimisticky naladěného muže (platí to i pro ženy), kterému je dejme tomu 65 let, jestli by si to chtěl vyměnit s mužem, který je o třicet let mladší, asi by vám řekl, že ano. Kdyby měl ovšem k dispozici všechny informace, jeho odpověď by nemusela být tak jednoznačná.

Podle statistik začíná tomuto muži paradoxně a relativně nejdelší údobí jeho života. Může ho aktivně prožít třeba do sta let Ale, kdybychom zůstali u dnešních statistik, má šanci aktivně žít dejme tomu dalších dvacet, třicet let. K podpoře jeho aktivit slouží i skutečnost, že tato země podle statistik má ještě na to, aby mu třeba třicet let ještě vyplácela důchod, který není sice nejvyšší, ale bude sem tam zvyšovaný. Vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku pracovních sil v nejbližších letech, je docela m0žné, že si tento muž bude moci i sem tam nějakou tu korunu ještě přivydělat.

Paradoxně hůře je na tom dnešní pětatřicátník. Pokud nezačne okamžitě šetřit na stáří, je velmi pravděpodobné, že za třicet let nebude mít tento stát ani korunu na jeho důchod. Stane se zejména tak v případě, že se budou v příštích třiceti letech politické strany neustále hádat jako doposud a neprovedou skutečnou a opravdovou penzijní reformu (o které zdaleka stejně vůbec netuší, jak by mohla vypadat), která by mimo jiné znamenala, že nemohou přijímat neustále deficitní rozpočty, jimiž zajišťují prebendy pro své stranické zájmy a kolegy ve státní správě a v přidružených institucích. Někdo spočítal, že dnešním tempem zadlužování státního rozpočtu, budeme za třicet let zadluženi do výše asi patnácti státních rozpočtů. Vzpomeňte si na tato slova vždy, když politické strany přicházejí v rámci volebních kampaní s tím, o kolik ihned zvýší důchody, porodné, platy ve státní správě a mnohé jiné.

Takže paradoxně má dnešní pětatřicátník také statisticky zajištěno, že bude žít dejme tomu do devadesáti let či déle, ale pokud nezačne ihned spořit, bude v tom svém relativně nejdelším aktivním období svého života živořit. Což není perspektiva nijak vábná. Dá se s tím něco dělat?

Upřímně řečeno, ani moc ne. Neboť jsme z budování demokracie využili jen ty nejlehčí její části – máme některé slušné zákony a ekonomika nám na jejich základě (a díky tomu, že jsme členy Evropské unie) zajišťuje poměrně slušné příjmy. Leč s nimi mrháme, protože jsme v celkové politice a morálce zdaleka ještě nedosáhli potřebného stupně demokracie (viz naše deficitní státní rozpočty v době, kdy byl v této zemi slušný ekonomický růst, viz odkládanou potřebnou reformu justice etc. etc.).

Ani mnohé, veřejně zadlužené evropské země na tom nejsou nejlépe. Zatím se ovšem schovávají za program evropské obnovy Next Generation EU.

Paradoxně tedy nečeká dnešní pětatřicátníky a pětatřicátnice nic dobrého. Nedávné mírně nesmyslné snížení daní z příjmů se nám v brzké době vymstí. Soustavně nemáme (podobně jako okolní státy) většinu státních výdajů rozpočtově krytých. Kdyby se našla strana, která v roce 2021 prohlásí, že přestane rozhazovat, a že provede mimo jiné i opravdovou penzijní reformu, nebude bohužel zvolena. Protože my chceme blahobyt dnes a nikoli zítra. Oni, kteří přijdou po nás, ať si trhnou nohou. Neříkáme to veřejně, ale paradoxně se na to připravujeme.

To poslední slovo v titulku, by se dalo napsat i jinak, výměnu jedné hlásky. Avšak to by se mi tuze nelíbilo.



Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!
Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!

Celý týden hrajeme o 400 hodnotných cen a slevy na kosmetiku značek sebamed, sebamed PRO! a sebamed Baby. Vytočte si i vy na kole štěstí kompletní...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.